Evropské listy federalistů - Evropa se musí postavit sama za sebe

Tombeur konečně reaguje na Klinkersova pozorování z listu č. 6, paragrafu D: co by mohlo nebo mělo být důvodem pro vytvoření Evropské federace? V době přijetí své federální ústavy v roce 1789 měli Američané jeden všeobjímající zdroj, ze kterého čerpali veškerou intelektuální energii a sílu: svobodu. Toho se nedá využít v Evropě. Svobodní jsme již dlouhou dobu. Ale nebylo by něco jiného, z čeho bychom mohli vzít sílu k přehození výhybky směrem na federaci? Po důkladném zvážení třech možných zdrojů energie dochází Tombeur k závěru, že tím není ani původní cíl ekonomické integrace, ani úsilí o právní stát, ale že nové globální výzvy a hrozby - také v doméně obchodních vztahů - by měly být novou hnací silou pro federalizaci Evropy. Globální výzvy, kterým Evropa čelí úplně sama.

List č. 9 - Tombeur, září 2012

K listu č. 6, paragrafu D

V nedávném rozhovoru přivádí francouzský filosof André Glucksmann naši pozornost k několika otevřeným zraněním Evropy, z nichž největším je to, že Evropa zapomněla důvod své vlastní existence: “Problémem Evropy je její pasivita. Chce mír a klid. A ten, kdo chce mír a klid, už není bojovný. (...) Nezdá se mi, že by nalezení řešení finanční krize vyžadovalo nadlidské úsilí. Ale evropským lídrům schází globální perspektiva. Důvod pro existenci Evropy je ztracen.”

To nás přivádí k podstatě dilematu, se kterým je Evropa konfrontována: Vaší otázce o hnací síle pro myšlenku federální Evropy. Jaká síla by mohla Evropu popohnat tímto směrem? Pokud by taková hnací síla neexistovala, určitě nebude ani federální Evropa.

Moje odpověď, vážený Klinkersi, začíná u přístupu k evropské spolupráci od roku 1950. Inspirován profesorem sociologie Lucem Huysem bych rád citoval: “Všechno pomine, kromě minulosti.” Minulost pokračuje v současnosti. V Evropě to platí dvojnásob.

Od roku 1950 byla spolupráce a integrace v celoevropském měřítku založena na třech politických motivech. Podívám se, zda jsou tyto zdroje politické energie v současnosti stále aktivní. Původními třemi hnacími silami byly:

1. Předcházení výskytu soupeřících aliancí států, které následovalo po Vídeňském kongresu z roku 1815, a obzvláště vyhnutí se vzkříšení antagonismů v Evropě, zejména mezi Německem a Francií.
2. Ochrana specifických hodnot jako jsou práva jednotlivce a svoboda, právní stát a zastupitelská demokracie, s cílem zabránit vzniku diktatur v Evropě.
3. Reagovat na vnitřní hrozby vytvořením sociálního státu. A reagovat na vnějších hrozby, zejména tu předpokládanou od Sovětského svazu, prostřednictvím vojenské spolupráce a spojením vojenských sil, pro zajištění bezpečnosti proti skutečným nebo potenciálním nepřátelům.

Jinými slovy, výměna války za mír, výměna diktatury za zastupitelskou demokracii a výměna chudoby za stabilitu, růst a prosperitu pro každého, prostřednictvím ekonomické integrace a vojenské spolupráce. To byla hnací síla pro proces evropské integrace od 50. let minulého století. Potom, co Německo a Francie pochopily, že jejich rivalita může vést ke vzájemnému zničení. Rozuměli tomu také jejich spojenci, protože byli vtaženi do onoho konfliktu. Vytvoření Evropského obranného společenství (EDC) mezi třemi zeměmi Beneluxu, Francií, Itálií a Západním Německem, s cílem přijít jeden druhému na pomoc v případě útoku nečlenského státu, nicméně selhalo. Francouzský parlament odmítl smlouvu podepsanou v roce 1952 zřizující EDC; nedůvěra k Němcům hrála stále zřejmě velkou roli. Těchto šest zemí si poté zvolilo takový projekt ekonomické spolupráce, a dokonce i politické integrace, který by znemožnil vznik konfliktů díky propletení ekonomických zájmů, s ohledem na průmyslovou výrobu. Tato integrace do určité míry vedla ke vzniku společného vnitřního trhu.

Podívejme se nyní na domněnku, že evropská ekonomika by mohla být považována za motor pro federalizaci. Jakou hodnotu ještě tato premisa skrývá? Jsem toho názoru, že evropská ekonomika se jako zdroj energie pro federalizaci znatelně vyčerpal. Průmysl se přesouvá jak v rámci, tak ven z Evropy, zvláště pak východním a jižním směrem, pryč z Evropské unie. Evropské hospodářství v globálním měřítku zesláblo - s tím jak se evropské kolonie staly nezávislými a dovoz zdrojů se stal dražším díky politickým (nestabilita na Středním východě) a ekonomickým (rostoucí poptávka jako důvod ekonomické prosperity jinde, v čele se skupinou zemí BRICST) příčinám. To vedlo k narůstající nedůvěře uvnitř a mezi evropskými zeměmi, například s ohledem na vnitřní migraci pracovní síly a fiskální nebo sociální politiku států; také díky pocitu závislosti, nikoliv jenom na dovozu ropy. Evropské hospodářství se navíc samo změnilo: začali jsme být orientovaní méně na průmysl a více na služby; stalo se opravdu globálním, díky dopravním technologiím, s pomocí Internetu i bez něj. Od šedesátých let minulého století má soukromý sektor celé armády efektivně fungujících nadnárodních společností, s čím se politický svět může srovnávat jen stěží.

Evropa se zkrátka stala ekonomicky závislou na zbytku světa. Závěr: díky tomu, že Evropa už v současnosti není úplně pánem své vlastní ekonomiky, oživení opravdového evropského ekonomického motoru pro federalizaci se zdá být nepravděpodobné. Evropa je existenčně závislá na vývozech a dovozech z celého světa, tím pádem protekcionismus nepřipadá v úvahu a pro jednotlivé státy už vůbec ne. A v době, kdy Evropa přikročila k supranacionální a odvážné akci, řešila celou věc naprosto špatným způsobem: zavedla jednotnou měnu, aniž by vytvořila jednotnou ekonomiku uvnitř své měnové zóny. Velmi ambiciózní, ale poněkud hloupé: všechny ekonomické teorie nám říkají, že měna je prostředkem ekonomiky, nikoliv naopak.

Druhý možný zdroj, záruka a posílení zastupitelské demokracie a právní ochrany jednotlivců, v Evropě existuje již od pádu Berlínské zdi v roce 1989. Diktatura západně od Běloruska je dnes nemyslitelná. Vyzařování demokracie, a tím pádem demokratického magnetu, který Evropské společenství, nyní Evropská unie, Rada Evropy a její Komise pro lidská práva, a Soudní dvůr ve Štrasburku nabízely zbytku Evropy, bylo dosaženo. Slabý supranacionalismus a silný intergovernmentalismus hrály pozitivní roli v šíření demokratické vlády a právního státu, se Soudním dvorem ve Štrasburku jako konečným garantem. To mělo za následek ústavní změny ve východní a jižní Evropě a zároveň podporovalo volný pohyb lidí po kontinentu. Totalitní režimy uvnitř a u hranic Evropy zmizely, včetně Sovětského svazu, prubířského kamene demokratické Evropy během studené války. Pro poválečnou generaci je toto zjevné. Možná se mýlím, ale můj závěr je, že hnací síla demokratizace již nemůže být považována za životaschopný nástroj pro federální Evropu. Svůj úkol splnila, ale jako zdroj energie se rovněž vyčerpala.

Dvě výše zmíněné hnací síly ztratily pro federalizaci svou energii. První kvůli ztrátě ekonomické autarkie a stabilně rostoucí prosperitě. Druhá díky tomu, že cíle - demokratické stability - bylo dosaženo. Co zbývá jako další možná hnací síla?

Teoreticky může být možné za takovou sílu považovat sjednocování identit (za předpokladu nejednotné evropské identity napříč Evropou). Tak tomu bylo jinde ve světě. Ale evropská fakta tomu nedovolí. Evropa má ze všech pěti kontinentů největší kulturní diversitu. Na relativně malém území, v podstatě poloostrovu Eurasie, jsou tucty jazyků a rozličných druhů chování, z nichž každý je založen na svých vlastních hodnotách a pravidlech. Náboženské rozdíly vytvořily tyto sociálně-politické linie zlomu; názory, a tím pádem i chování, se napříč Evropou liší.

Zlomová linie mezi křesťanstvím a islámem existuje u balkánských zemí. V rámci křesťanství samotného jsou alespoň tři skupiny s odlišnými pravidly: protestantská, římsko-katolická a pravoslavná komunita. Ve 27 členských státech se mluví 23 oficiálními jazyky, ale kromě nich existují desítky živých regionálních jazyků, ať už s, anebo bez oficiálního statutu. V Evropě je stěží deset zemí, které o sobě mohou říkat, že jsou kulturně homogenní, ale ani jejich homogenita jim nezaručuje pocit spokojenosti s jejich hranicemi. Podívejte se například na střední Evropu a bývalou Jugoslávii - vysvětlování komplexity státních hranic je dlouhý příběh, příliš dlouhý na to, abychom jej probírali zde. Nicméně bych rád podotkl, že Evropa od vítězných konferencí v Jaltě a Postdamu žije v minulosti, co se území týče. S výjimkou linie Odra-Nisa mezi Německem a Polskem, a státy, které vznikly jako výsledek zániku Jugoslávie, Československa a Sovětského svazu. Tuto stránku státních hranic probereme později.

Pokud jde o diverzitu, ještě jsem nezmínil všechno. V evropských státech existují také dva diametrálně odlišné právní systémy. Na pevninské části vznikly národní právní řády na základech římského a zvykového práva. Od napoleonských časů probíhala všeobecná kodifikace v písemných kodexech. To rozšířilo rovnoprávnost a zlepšilo právní ochranu, ačkoliv ne úplně zadarmo: cenou bylo nižší ztotožňování se s principy právního státu obyvatelstvem. Na Britských ostrovech paralelně s tím vznikl úplně jiný systém, který se zachoval přes staletí, protože unikl Francouzské revoluci: zákonnost a právo nejsou projekcí ideálu, jako je tomu v kontinentální Evropě, ale jsou založeny na precedentech, poukazujíce na konkrétní potřeby lidí v konfliktu, kteří se domáhají svých práv empiricky. Zvykové právo bylo integrováno putujícími královskými soudci. Pro Brity je text zákona minimem, slabým vyjádřením toho, zda něco dělat, nebo nedělat, zatímco pro lidi na kontinentu je zákon maximem, modelem ideálního chování (které samozřejmě nikdy nenastává). Navíc mají oficiální právní normy v pravoslavné východní Evropě nižší hodnotu než jinde, protože tam vždy převažuje uplatňování moci, s novými pravidly, anebo bez nich - lidé u moci neuznávají žádnou vládu práva, mohou si dělat, cokoliv uznají za vhodné. To v Evropě způsobuje nedorozumění. Odlišné názory na moc a zákonnost mezi částmi Evropy se jasně projevují v přístupu k tvorbě zákonů a jejich vymáhání.

Navíc, s ohledem na evropskou rozmanitost, je tento kontinent složen z více států než kdykoliv předtím: jako výsledek rozpadu Sovětského svazu, Československa a Jugoslávie, se od roku 1990 objevilo 18 nových států. V předcházejícím století buď nebyly vůbec, nebo byly stěží nezávislými státy. Tyto nové nebo obnovené státy opatrují svou nabytou či obnovenou nezávislost - uvažují a jednají podle předválečných vzorů chování. To je činí podezřívavými vůči Evropské unii, jíž jsou členy, nebo které se chtějí stát členy čistě z ekonomických důvodů. Dalo by se říci, že politická a diplomatická diverzita nebyla v Evropě nikdy tak velká.

Co by potom mohlo být hybnou silou pro federalizaci? Třetí možnost, ochrana před (násilnými) hrozbami zvenčí, se zdá být na první pohled passé. Ale je tomu skutečně tak? Díky rozpuštění Sovětského svazu? Byla vnější bezpečnost Evropy od té doby zabezpečena členstvím v Severoatlantické alianci, nebo jiným způsobem? Pokud má někdo takový dojem, nabízí se otázka, zda je to dojem správný. Pokud ne, co tedy ohrožuje Evropu? Tyto otázky se zdají být zásadní.

V současné době stále existuje vojenská spolupráce v rámci NATO. Řada států střední a východní Evropy jsou členy NATO a již nespadají pod nadvládu Sovětského svazu. NATO funguje intergovernmentálně pod taktovkou Spojených států, i když to Francouzi neradi slyší. První otázkou v tomto ohledu by mělo být, zda NATO nabízí dostatečnou ochranu v duchu “jeden za všechny, všichni za jednoho”. Mnozí jsou přesvědčeni, že tomu tak není. Toto přesvědčení je očividně správné, protože Článek 5 Severoatlantické smlouvy, jež se stal po celém světě známým po 11. září 2001, praví, že v případě napadení členského státu cizí mocností podniknou ostatní členské státy “kroky, které budou považovat za nutné”. Tím pádem neexistuje automatická solidarita všech partnerů v případě napadení jednoho člena. Proč tomu tak je? Protože Spojené státy nechtěly být v čase podpisu Severoatlantické smlouvy zataženy do války mezi evropskými státy a Sovětským svazem, aniž by měly vlastní rozhodovací pravomoc. Jinými slovy, pokud je člen NATO napaden nečlenskou zemí, ostatní členové zváží své možnosti... Evropské vnímání této věci může být odlišné, ale tvrdou pravdou je, že NATO bezpodmínečně negarantuje bezpečnost svých členů.

Evropští politici zřejmě raději strčí hlavu do písku, když je v sázce vnější bezpečnost jejich země nebo Evropy jako celku. Evropská nemohoucnost zasáhnout bez pomoci Spojených států ve válce za vlastními humny, mezi částmi bývalé Jugoslávie (vzniklé v roce 1919 na základě amerického tlaku na úkor Rakouska-Uherska a nezávislých monarchií Srbska a Černé Hory), začala být bolestně viditelná. Byla to válka mezi národy v Jugoslávii, které se bylo možné vyhnout, pokud by 11 partnerů v EU přijalo návrh nizozemského předsednictví prostě jen neuznat hranice částí Jugoslávie jako mezinárodní hranice, ale nejdříve diskutovat a vyjednat jejich změnu.

NATO se původně nezajímalo o Jugoslávii, ale jen o politický vývoj v Sovětském svazu. Výsledkem bylo pokračování bojů mezi starobylými národy o hranice oddělující jejich nové státy. To trvalo dokud NATO, pod americkým vedením, neobnovilo pořádek, aniž by přitom ale nastolilo udržitelný mír. Podívejte se například na nové státy Bosnu a Hercegovinu, a Kosovo. Není to pro Evropany zahanbující? Neměla by se Evropa postarat o bezpečnost svého vlastního území, případně území sousedního? Měli bychom uznat, že Evropa určitou měrou jedná. Od roku 2005 Evropská obranná agentura (EDA) pomáhá zlepšovat její vojenské schopnosti, ale pouze po odborné a ekonomické stránce, nikoliv politicky.

Nyní se vrátím zpět do roku 1945 a následujících desetiletí, abych se podíval na americký postoj vůči Evropě. Transatlantická vazba je zásadního významu pro správný odhad pozice Evropy ve světě. Přidám ještě další příklady vojenských intervencí, ale vypustím konflikty, které byly a jsou vedeny mimo Evropu pod vedením USA a podporované Evropou. Rovněž uvedu příklady s politickým a ekonomickým podtextem.

Spojené státy v letech 1944-1945 především umožnily Rudé armádě, aby postoupila do srdce Evropy (zastavila se jen několik set kilometrů od Rýna), i když disponovaly vojenskými prostředky, včetně atomové bomby, aby tomu zabránily. Proto a kvůli postoji Spojených států a Spojeného království v Jaltě a Postdamu, kde potvrdily politickou situaci vojensky, došlo k politickému rozdělení Evropy. Člověk by mohl říci, že byla rozdělena, jako by ji rozparcelovali. Rozděleno bylo nejenom Německo. Nové impérium, Spojené státy, a staré impérium vně Evropy, Spojené království, spolu s ještě starším impériem, Sovětským svazem jako nástupníkem carského Ruska, rozdělily Evropu na dvě sféry vlivu. Jedna připadla pod americké impérium, druhá pod impérium sovětského Ruska. Toto imperialisticky zavedené rozdělení Evropy vedlo k politické stabilitě a ozbrojenému míru v Evropě. Nikoliv díky podmíněné ochraně Severoatlantické aliance a jejímu článku 5.

Ve své knize After Tamerlane píše britský historik John Darwin toto: “Výsledkem bylo vytvoření amerického ‘systému’, který byl imperialistický ve všem až na jméno. (...) Amerika v západní Evropě vytvořila impérium ‘na pozvání‘, což je úžasný obrat vymyšlený Geirem Lundestadem. (...) Obrovská zóna, ve které Amerika poskytovala - nebo zavedla - svou strategickou ochranu … se překrývala se sférou nové mezinárodní ekonomiky, jíž byla Amerika středobodem. Dohromady tvořily Pax Americana.”

Během mnoha desetiletí USA tuto situaci zjevně akceptovaly. Jasně preferovaly toto teritoriální rozdělení, protože několikrát potvrdilo jejich postavení. Například tím, že se odmlčely, když proti Sovětům revoltovali Východní Němci (1953), Maďaři (1956) a Čechoslováci (1968). USA navíc ponížily své britské a francouzské spojence během Suezské krize (to neznamená, že schvaluji tehdejší politiku našich sousedů vůči Egyptu) a podpořily egyptského prezidenta Násira, zatímco Sověti měli plné ruce práce s potlačováním vzpoury v Maďarsku. Dovolte mi opět citovat Johna Darwina: “V 50. letech 20. století se [Pax Americana] upevnil rychle, ačkoliv se to neobešlo bez potíží. Kritickým rokem byl rok 1956. Odmítnutím Washingtonu podpořit maďarskou vzpouru proti sovětské nadvládě došlo k vyslovení tichého souhlasu s rozdělením Evropy z let 1945-8. Tím, že nutil (prostřednictvím finančního nátlaku) Brity a Francouze zanechat jejich snah o zničení Násirova režimu, dal téměř ve stejnou dobu Washington všem na vědomí, že jeho evropští spojenci musí spravovat zbytky svých imperiálních držav v souladu s jeho velkolepými plány.”

V roce 1966 daly USA přednost vztahům se Sovětským svazem: opustily projekt NATO Multilateral Forces (MLF) (jehož smyslem bylo docílit větší rovnováhy ve vlastnictví jaderných zbraní a rozhodování o jejich použití), protože osud plánované Smlouvy o nešíření jaderných zbraní začal být nejistý. Abych uzavřel tyto příklady nevlídné americké politiky vůči bezpečnosti Evropy, rád bych připomněl odmítnutí prezidenta Billa Clintona povolit vstup Maďarska, Polska, Slovenska a České republiky (země tzv. Visegrádské skupiny) do NATO v roce 1994; místo toho předložil návrh, aby se podílely na projektu Partnerství pro mír dohromady s Ruskem. Co si o takovém návrhu tyto země asi pomyslely, vezmeme-li v úvahu utrpení, kterého se jim od jejich utiskovatelského souseda dostalo? Necítily se opuštěné a zrazené?

Tuším, že byste namítl: ano, ale nepodporovaly Spojené státy Evropu humanitárně a ekonomicky Marshallovým plánem v roce 1948? Dobrá. Ale ten také prospěl americkým podnikům, stejně jako tomu bylo v případě amerických intervencí v obou světových válkách - západ a jih Evropy byly industrializovány před USA a jsou v nich nezamrzající přístavy. Američan Robert Kaplan s tím není ve sporu ve své nejnovější knize The Revenge of Geography.

Skutečnost, že USA prosazovaly svůj ekonomický zájem radikálním způsobem i za cenu poškozování Evropy, je patrná také z pozdějších akcí. V srpnu 1971 oznámil prezident Richard Nixon dvě opatření s cílem podpořit ekonomiku USA a jejich pracovní trh, jenž měla negativní dopad na zbytek světa: 1) zvýšení dovozních cel o 10 %, čímž poškodily export z cizích zemí do USA, tím pádem také z Evropy; 2) pozastavení fixního směnného kurzu mezi dolarem a zlatem. Tato druhá akce nevedla jenom k devalvaci dolaru, ale zároveň představovala jednostranné zastavení mezinárodního měnového systému, který byl podporován dohodami z Bretton Woods založenými na zlatém standardu. Když Evropské společenství tvrdilo, že navýšení dovozních cel je v rozporu s dohodami GATT, Spojené státy upřednostnily některé členy ES před ostatními.

Sotva dva roky nato použil arabský svět svou naftu opět jako zbraň při příležitosti bojů na Středním východě (jomkipurská válka): arabské země uvalily embargo na export ropy a navýšily její cenu. USA zablokovaly projekt energie a sousedské politiky vymyšlený ministry zahraničí ES na konci roku 1973; strategii Evropského společenství spočívající ve vytvoření konference mezi zeměmi produkujícími ropu (OPEC) a zeměmi Evropského společenství dovážejícími ropu. USA tento plán torpédovaly tím, že rozdělily Evropské společenství zorganizováním konference ve Washingtonu v roce 1974, na kterou pozvaly pouze hlavní dovozce. Francie, která se tomu bránila jinými plány, byla vystavena tlaku a nechána na holičkách ostatními členy ES. “Rozděl a panuj” je prastaré rčení. Strategický důvod tohoto počínání USA samozřejmě spočívá v udržení jejich monopolu na získávání energetických zdrojů v této části světa.

Neměli bychom nicméně opomenout geopolitické změny. USA za současné ekonomicko-finanční krize na Západě prohlašují, že za několik let nebudou potřebovat plyn a ropu ze Středního východu. Budou dobývat plyn z břidlice, takzvaný břidlicový plyn. Tento druh plynu již tvoří polovinu jejich produkce. Cena plynu tak pro ně bude čtyřikrát levnější než v Evropě. Polsko je první evropskou zemí, která bude produkovat břidlicový plyn. Souhlasím s eurokomisařem Karlem De Guchtem, že Amerika, až již nebude závislá na fosilních palivech, změní stávající geopolitickou strategii. Nebylo by překvapením, kdyby se tím na Středním východě vytvořilo mocenské vakuum a nestabilita zemí a režimů. Také by to mohlo vést ke vzniku nových příležitostí pro ostatní světové mocnosti. Jak by se k tomu Evropa postavila? Rozdělená nebo jednotná? Jakými prostředky?

Politická záležitost, na kterou chtěly Spojené státy odpovědět ekonomickými sankcemi namířenými proti Sovětskému svazu, byl puč v Polsku a zákaz nezávislých odborů Solidarita na konci roku 1981. Evropskému společenství, tehdy se Západním Německem jako předsednickou zemí, se nezamlouval přehnaně tvrdý postoj vůči Polsku a Sovětskému svazu. ES omezilo své sankce na pozastavení ekonomické pomoci Polsku a na zvýšení dovozních cel na produkty ze Sovětského svazu. Spojené státy nicméně pokračovaly ve svých tvrdších sankcích proti oběma těmto státům.

Mohl byste položit otázku: nejsou tyto dny již za námi? Domnívám se, že bohužel nejsou. Nezapomínejte na původ tohoto amerického postoje vůči Evropě. V letech před druhou světovou válkou si prezident Franklin Delano Roosevelt vypěstoval výjimečnou nechuť k odvěkému kolonialismu evropských zemí, obzvláště k francouzské hegemonii v Indočíně. Ačkoliv se Spojené státy během let zmocnily některých zemí silou, takže samy nebyly bez poskvrny pokud jde o kolonialismus, Frederik Logevall cituje ve svých Embers of War: The Fall of an Empire and the Making of America’s Vietnam jeden z Rooseveltových výroků z března 1941: “Na zemi niky nebyla, není nyní a nikdy nebude rasa lidí, která by byla způsobilá být pány svých bližních … Věříme, že každý národ, jakkoliv malý, má neodmyslitelné právo na svůj vlastní stát.”

To byl jeden z mnoha způsobů, jakým Roosevelt, i před Pearl Harborem, vyjadřoval narůstající nutkání v Americe, jež sama sebe osvobodila od Anglie, prosazovat úplnou nezávislost kolonií ovládaných evropskými zeměmi. Navíc to bylo základem Atlantické charty ze srpna 1941, jejímž prostřednictvím Roosevelt a ministerský předseda Winston Churchill - neochotně, neboť nechtěl přivodit konec britskému impériu - položili politický základ pro úplnou nezávislost kolonií a pro založení Spojených národů po válce.

Ale... nyní se dostávám k zamýšlené pointě: za Rooseveltovou jasnou stylizací do morálních výšin jsou postranní úmysly. Vichystický režim ve Francii se začal zajímat o jeho ukvapené a tvrdé pokusy osvobodit Indočínu od Francie a vytvořil zprávu, ze které Lovegall cituje: “Zpráva obviňuje americké podnikatele z toho, že upřednostňovali dekolonializaci hlavně proto, aby získali přístup k surovým materiálům a trhům, čímž by maximalizovali zisky a udrželi produkci po válce. Základním cílem se zdálo mít ‘otevřené dveře pro zboží i kapitál’. (...) Tyto otevřené dveře by upřednostňovaly mocné Američany před evropskou konkurencí.” Byla to liberalizace poválečného trhu, která se zdála být americkou motivací pro jejich úsilí o nezávislost kolonií.

Snad bychom tyto události mohli interpretovat jako počátek amerického postoje “nejdříve naše zájmy”, který byl morálně podporován odůvodnitelným bojem proti kolonialismu. Proč bychom měli předpokládat, že Amerika tento postoj zítra změní? Není tato historie dostatečná k tomu, aby se Evropané měli na pozoru?

To není všechno, z čeho by si měla Evropa dělat starosti. Je toho víc, mnohem víc. Vedle této typické zahraniční politiky USA - viděno evropskýma očima - dochází uvnitř Spojených států a v Asii k vývoji, který by měl vést k dalším obavám. USA se staly ekonomicky a politicky slabšími díky tomu, že nahromadily enormní veřejný dluh vedením jedné války za druhou a během bankovní krize. Tento dluh je primárně v rukou asijských zemí. Východní Asie je sama zasažena mezinárodními spory kvůli konfliktům o zdroje v a pod Východočínským mořem, o jehož námořní hranice se přou státy jako Čína, Japonsko a Korea. To by mohlo vést k situaci, v níž se USA odkloní od Evropy a místo ní začnou svou politiku přizpůsobovat asijským zemím.

Vraťme se do studené války a následujícího období, abychom zvážili i jiné vlivy než USA. Proces evropské integrace byl v letech 1945 až 1990 podporován předpokládanou hrozbou Sovětského svazu. Tento externí faktor mluvící pro federalizaci zmizel zároveň spolu se Sovětským svazem. Ale je tomu opravdu tak? Podle Gluksmanna a mne tomu tak není. Putinovo Rusko, pokud se mne týče, nedává dobrý příklad demokracie a politické a ekonomické stability. Ruská federace se navíc nebojí použít násilí na svých hranicích, jak je patrno z konfliktů na Kavkaze a v Gruzii.

Toto Rusko je také zdrojem ekonomických starostí pro Evropu. Řídí se strategií rozděl a panuj v oblasti zásobování energií: Německo a Itálie se s Ruskem separátně dohodly na dodávkách zemního plynu, přes nesouhlas ostatních členských států EU. Ruský přístup po celé Evropě rovněž vyvolává otázky v doméně mezinárodního obchodu. Podle eurokomisaře Karla de Guchta neplní Rusko své závazky ve Světové obchodní organizaci (WTO), například s ohledem na dovozní cla pro určité evropské produkty. I přes skutečnost, že Rusko je členem WTO od roku 2012.

Předpokládejme, že Rusko již není hrozbou pro Evropu. Existují nějaké další hrozby nebo výzvy? Někdo jednou řekl: ten, kdo ovládá Afriku, ovládá Evropu. To je geopoliticky správně. Východní část Středomoří se svým Suezským průplavem je stále důležitá pro dodávky zdrojů a výrobků. To samé platí pro Maroko, které na druhé straně tohoto moře ovládá jeho vchod i východ. Situace v této části světa, za evropskými humny, není stabilní. Ve východním Středomoří i za ním zůstávají po ‘Arabském jaru’ napětí a konflikty na pořadu dne. Je tomu tak mnoho let: od Alžírska přes Kypr, Izrael a sousední země až po Irák. Vznikají tím rizika pro obchodní cesty a zásobovací trasy pro energie mezi Asií a Evropou. Důkladnou analýzu tohoto fenoménu je možno najít v knize Roberta Kaplana Monsoon, the Indian Ocean and the World Powers of the Future. Napjatá situace, konflikty a chudoba navíc motivují lidi z tohoto regionu i ze zbytku Afriky k migraci do Evropy za vidinou lepšího života. I tento mezinárodní jev, zneužívaný obchodníky s lidmi, přispívá k tlakům v Evropě i mezi Evropou a jejími geopolitickými sousedy.

Toto je tedy obrázek nepřátelského a konkurenčního prostředí, ve kterém se Evropa nalézá, z časů minulých i přítomných. Evropa je podle mého mínění vystavena jak interním, tak externím rizikům, která jsou sociální, ekonomické, politické a vojenské povahy. Skutečnými výzvami, vyjádřeno klíčovými slovy, jsou stabilita a bezpečnost. Zmizení Sovětského svazu nemůže vést k naivní domněnce, že by tato dvě témata měla opustit evropskou politickou agendu. Právě naopak. Jejich místo v této agendě je ospravedlněno tím, že to jsou právě tyto externí hrozby, které v mnoha případech vedly k federalizaci. Například ve Spojených státech amerických.

Sečteno a podtrženo, u hranic Evropy existují obtížné situace, které představují možné nebezpečí, nebo dokonce již ohrozily prosperitu, vnitřní stabilitu a bezpečnost Evropy. Ať už se to Evropě líbí, nebo ne, účinek se již projevil a bude pokračovat.

To je ten důvod, kvůli kterému jsem přesvědčen, že stará hybná síla sjednocování tváří v tvář externím výzvám je stále relevantní. Evropa se musí postavit sama za sebe, protože jiná mocnost to neudělá. Právě teď a v tomto okamžiku, sociální stát skomírá, což je prohlášení, které činím v souladu s Mario Draghim, předsedou Evropské centrální banky (ECB). Aby si poradila s těmito výzvami, Evropa více než kdy jindy potřebuje evropskou solidaritu. A tento faktor - solidarita - může být efektivně realizován pouze v rámci federace. Federace proměňuje krizovou situaci na win-win situaci: spojí vše, co je potřeba z hlediska prostředků, materiálů a jiných nástrojů, za účelem posílení a ušetření; nic víc a nic míň. Evropa ztratila tento na efektivitu zaměřený cíl z očí v letech 1991-1992. Ano, Evropská federace by mohla být lepším NATO se dvěma jadernými zeměmi: Francií a Spojeným královstvím.

Proč bychom měli otálet s čerpáním z tohoto zdroje energie, jenž se nese v duchu sloganu “posílení sjednocením”? S cílem udržet prosperitu Evropy v tomto multipolárním světě, který se velmi rychle mění. Evropa se potřebuje postarat sama o sebe. To půjde, nikoliv zanedbáváním okolního světa, protože chce mít mír a klid, jak pozoruje Glucksmann, nýbrž reformováním, čili federalizací. To jest spojením všech nutných lidských a jiných prostředků na evropské úrovni, posílením Evropy prostřednictvím spoléhání sama na sebe.

Jak? Prosazováním své vlastní politiky - ekonomické, sociální a vojenské - a tím pádem uplatňováním pozitivního přístupu; nikoliv jako supervelmoc, ale jako sebevědomá mocnost ve světě roku 2013, což není svět roku 1945, a už vůbec ne roku 1815. To je také Glucksmannův názor: “Civilizace se nemusí nutně opírat jen o to, co je společné. Její počátek může být také založen na pokusu udržet zlo venku. (...) Jestliže se staré evropské národy nesjednotí a nevytvoří jednotnou frontu, tak budou ztraceny. (...) Právě v tomto období globalizace je naprosto nutné vystupovat jako jeden blok.”

Ve svém názoru se cítím podpořen některými nedávnými, víceméně podobnými pozorováními dvou nizozemských politiků. 3. září 2012 pronesla eurokomisařka Neelie Kroes v rozhovoru pro Všeobecnou nizozemskou tiskovou agenturu (ANP) následující slova: “Žádná země, dokonce ani Nizozemsko nebo Německo, neobstojí proti globální síle rozvíjejících se ekonomik. Spolupráce v rámci Evropy je proto zapotřebí.” Dále řekla: “Tím, že máme evropský trh, máme ty nejcennější klenoty ve svých rukou. Svobodný pohyb lidí a zboží uvnitř Evropy je ve světě unikátní. Další země se s námi snaží udržet krok ve stále větším tempu. Myšlenka, že ‘jsme schopni věci zvládat jako samostatné země’ je pasé.”

A co říci na tuto citaci z Montesquieuho přednášky odcházejícího nizozemského náměstka ministra zahraničních věcí Bena Knapena ze začátku září 2012: “Musíme posílit všechny dostupné prostředky, abychom chránili naše hodnoty a zájmy, dokonce naši prosperitu, a rozšiřovali je ve světě rychle se rozvíjejících mocností. V první půlce století byla ‘ever closer union’ [stále těsnější unie] instrumentem k zažehnání vzájemných válek. Teď vidím jiný nástroj, konkrétně potřebu ‘ever stronger union’ [stále silnější unie] k dosažení aktuálnějšího cíle: ochrany hodnot a zájmů.”

Aby Evropa získala zpět svou důstojnost, svoji sebeúctu, měla by se na této úrovni účelově sjednotit. Ptám se Vás: budeme si my Evropané i nadále vybírat cestu 27 a více států, cestu vedoucí k úpadku? Evropského rozkladu si již všimli po celém světě a také to dali najevo. Například ignorováním Evropské unie a jejích členských států neevropskými delegacemi, včetně skupinou zemí BRICST, během poslední environmentální a rozvojové konference Rio+20.

Evropa proto musí spojit své síly, aby opět získala místo na světové scéně. Musíme si urgentně zvolit změnu, která Evropu povede ke slibné budoucnosti. Investice do změny vyžaduje úsilí. Spojení našich evropských sil, které jsou nyní rozdělené a slabé. Změnu v evropském smyslu: vystoupat na horu se skvělým výhledem na zemi zaslíbenou a potom sejít do jejích údolí a sklízet plody. Není to to, co potřebujeme, a tudíž to, čeho bychom měli chtít dosáhnout? To, co nás nutí sebrat odvahu? Vklad, abychom mohli sklízet. Evropské národy tak činily v předchozích staletích samostatně. Proč to nyní nezkusit společně?

Se svolením autora přeloženo z angličtiny.