Jakub Jermář

Evropské listy federalistů - hůl nad EU zlomena, co dál?

23. 09. 2013 10:19:01
Evropská federace nemůže nikdy vzniknout, pokud se bude opakovat pořád ta samá chyba přítomná v Schumanově plánu z května 1950: předání rozhodovací pravomoci státům. To nevyhnutelně vede k závěru, že federace se nikdy nemůže vyvinout z intergovernmentálního systému a že na něm musí vzniknout úplně nezávisle. Ambice a přístup k této federaci by navíc měly připomínat způsob, jakým otcové zakladatelé vytvořili federální ústavu Spojených států, stejně jako přístup zakladatelů Beneluxu v roce 1944. Některé prvky Schumanova plánu jsou rovněž důležité.

List č. 12 - Klinkers, září 2012

Je-li správný závěr, že úsilí o federální Evropu ze své podstaty selže, pokud pokus iniciovat jej vzejde zevnitř intergovernmentálního systému, pak zbývá jen jediná možnost: ze stínu intergovernmentálního systému vystoupit. Naopak bychom měli následovat, aniž bychom byli zamořeni jedem systémových chyb, kurz kooperativních organizací, které nešly ke dnu.

To neznamená, že je Evropská unie naprostý propadák. Ale nyní, kdy je potřeba absorbovat externí hrozbu, jako je současná ekonomická krize plynoucí z americké bankovní krize, je šance na přežití Unie padesát na padesát. Síla tohoto evropského partnerství nemůže být měřena ekonomickými úspěchy let minulých, ale jeho schopností zvládat těžké rány, když přijdou, a také způsobem využití vstřebané energie pro posílení své existence. Nic z toho nevidíme. Tancujíc na chabé intergovernmentální šňůrce, Unie pořád dokola produkuje bezvýsledné snahy posílit současný skomírající systém místo toho, aby mu dopřála milosrdnou eutanazii a vytvořila zářnou a svěží federální organizaci, která má jako ta americká životnost několik staletí. Stejně jako - nutno zopakovat - silná německá federace.

Autoři Listů federalistů během Filadelfského shromáždění v roce 1787 velmi rychle zjistili, že by bylo zbytečné pokoušet se řešit tehdejší krizi zasahováním do konfederální smlouvy. Rozhodli se ji zcela opustit, aby mohli vytvořit něco nového: federaci. Úkryt, který postupně nabídl přístřeší velké části Severní Ameriky. Federace během 19. století koupila od Francie, Španělska a Ruska zbytek země, který je nyní její západní a jižní částí, nebo si jej vzala silou.

Zde by se hodila analogie. Co uděláme s rozpadajícím se starým činžovním domem, který nestojí za udržování kvůli nekončící řadě účtů za opravy? Strhneme jej a nahradíme moderní stavbou. Stejně jako s Evropským společenstvím uhlí a oceli (ESUO), organizací vzniklou díky konfederální spolupráci šesti států, která v sobě skutečně měla závan federalismu. Tento závan nicméně ztratil svou funkci po desítkách let zasahování do systému. Nedokáže poskytnout odpovídající ubytování pro 27 členských států. Je neodkladně potřeba vybudovat systém nový.

Pro stavbu tohoto nového systému se musíme poučit z osvědčených postupů, a tím pádem vytvořit federaci, která bude žít vedle intergovernmentální Evropy. Chvíli budou obě organizace koexistovat vedle sebe; jedna špatná a slabá, druhá dobrá a silná. Historie 18. století nám říká, že členové intergovernmentálního systému začnou postupně přecházet do federálního systému. Intergovernmentální systém se vypaří, jakmile jeho poslední člen vstoupí do federace.

Tato konstrukce připomíná myšlenku Guye Verhofstadta zmíněnou v několika knihách: představuje si dva soustředné kruhy. Vnitřní kruh je politické jádro zemí eurozóny, které v určitých doménách vytváření politik spolupracuje jako Spojené státy evropské (USE). Vnější kruh je konfederace států nazvaná Organizace evropských států. Dokonce i v jeho vizi se vnější kruh nakonec ztratí, protože je vstřebán tím federálním.

Mít na chvíli dva evropské systémy vedle sebe se může zdát komplikované, ale nutně tomu tak být nemusí. Stejně jako děti hrají počítačové hry s úžasnou lehkostí, zatímco starší generace narazí během několika vteřin, tak i mladší generace politiků a úředníků zvládne komplexitu dvou evropských vládních systémů. Obzvláště pokud federální konstrukce začne ve stejném místě, ve kterém první pokus o federalizaci udělal krok špatným směrem. Mám na mysli následující.

Kde Evropské společenství použilo špatnou odbočku (jelo-li po dálnici vedoucí k federalizaci) a po desítky let bloudilo přes úrodnou zem, jež mohla naplnit evropské sýpky, aby nyní přijelo na okraj politické pouště? Zatímco byly v londýnském exilu, hlavy států Belgie, Nizozemska a Lucemburska založily Benelux. Ten začal opatrně jako celní unie (1948), ale za několik let se vyvinul v ekonomické partnerství bez vývozních a dovozních cel, a v roce 1958 nad sebou již měl zastřešující orgán. Tempo a intenzita této spolupráce se stala stimulem pro šest evropských zemí vedených Francií a Německem, aby rozšířily svoje Evropské společenství uhlí a oceli (založené roku 1950) až do podoby Římské smlouvy z roku 1957. Nebyly to jen první roky Beneluxu, které udávaly tón pro strukturovanou spolupráci v Evropě. Samotný rodný list tohoto širšího evropského projektu, Schumanova deklarace z roku 1950, by měl být považován za hlavní podnět pro evropské spojenectví. Nápad se zrodil v hlavě francouzského podnikatele a poradce vlády pro ekonomické záležitosti Jeana Monneta a byl představen Robertem Schumanem, francouzským ministrem zahraničních věcí. Text této deklarace je krátký a obsahuje dvě navzájem si odporující formulace, ke kterým bych chtěl přivést čtenářovu pozornost. Podívejte se na tučně zvýrazněná a podtržená slova, porovnejte je a potom se zasmějte, když poznáte počáteční systémovou chybu, onu špatnou odbočku.

Schumanova deklarace z 9. května 1950

Světový mír by nemohl být zachován bez tvůrčího úsilí, jež je úměrné nebezpečím, která tento mír ohrožují.

Přínos, kterým organizovaná a živá Evropa může přispět civilizaci, je nezbytný pro udržení mírových vztahů. Tím, že už dvacet let Francie usiluje o sjednocenou Evropu, sleduje především jeden cíl - sloužit míru. Sjednocená Evropa vytvořena nebyla, zažili jsme válku.

Evropa se nevytvoří najednou, nebo podle jednoho plánu. Uskuteční se naplňováním konkrétních cílů, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu. Sdružení evropských národů vyžaduje, aby se skoncovalo s letitým nepřátelstvím mezi Francií a Německem. Cokoli se podnikne v tomto směru, se musí týkat především těchto dvou zemí.

Za tím účelem navrhuje francouzská vláda podniknout okamžitě kroky v jedné poněkud omezené ale rozhodující oblasti.

Navrhuje podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu, jako organizaci otevřené účasti jiných evropských zemí. Zavedení společné výroby uhlí a oceli bude mít za následek okamžité vytvoření společných základů pro ekonomický rozvoj, jakožto první etapu Evropské federace, a změní situaci v oblastech, kde se odedávna vyráběly zbraně pro války, jejichž oběťmi byly nejčastěji tyto oblasti samy.

Solidarita ve výrobě, k níž se takto dospěje, bude mít za důsledek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejenom nemyslitelná, nýbrž i prakticky nemožná. Vytvoření této mocné výrobní jednotky, otevřené pro všechny země, které budou chtít se na ní podílet, schopné poskytnout všem zemím, jež bude zahrnovat, základní prvky průmyslové výroby za stejných podmínek, položí reálné základy pro jejich hospodářské sjednocení.

Tato výroba bude nabídnuta celému světu, bez rozdílu či diskriminace tak, aby se přispělo ke zvýšení životní úrovně a k pokroku, pokud jde o mírovou aktivitu. Se zvýšenými zdroji bude moci Evropa dosáhnout úspěchu při plnění jednoho ze svých základních úkolů, a sice v rozvoji afrického kontinentu.

Takto bude možno dospět jednoduše a rychle ke splynutí zájmů, jež je nepostradatelné pro vytvoření ekonomického společenství, a položí se základy pro existenci širšího a hlubšího společenství mezi zeměmi, jež dlouho rozdělovalo krvavé násilí.

Tím, že bude zavedena společná základní výroba, a bude vytvořen nový Vysoký úřad, jehož rozhodnutí bude závazné pro Francii, Německo a pro další země, jež se k nim připojí, vzejde z tohoto návrhu první konkrétní základ Evropské federace, jež je nezbytná pro udržení míru.

Aby se mohlo pokračovat v realizaci takto vytyčených cílů, je francouzská vláda připravena zahájit jednání na těchto základech:

Stanoveným úkolem Vysokého úřadu bude zajišťovat, a to v co nejkratší době, modernizaci výroby a zlepšení její kvality; dodávky, a to za stejných podmínek, uhlí a oceli na francouzský a na německý trh, jakož i na trhy členských zemí; rozvoj společného exportu do dalších zemí; vyrovnání a zlepšování životních podmínek pracujících v těchto průmyslových odvětvích.

Pro dosažení těchto cílů bude, vzhledem k velice rozdílným podmínkám, v nichž se v současné době nachází výroba členských zemí, třeba přijmout dočasně určitá opatření, jež by zahrnovala plán výroby a investic, zavedení mechanismů pro vyrovnání cen, vytvoření fondu na rekonverzi, jež usnadní racionalizaci výroby. Dodávky uhlí a oceli mezi členskými zeměmi budou okamžitě zbaveny veškerých cel a nebudou zatíženy diferenčními dopravními tarify. Postupně se vytvoří podmínky, které spontánně zajistí co nejracionálnější rozdělování výroby na co nejvyšší úrovni produktivity.

Na rozdíl od mezinárodního kartelu, jenž směřuje k přerozdělení a k využívání národních trhů restriktivními opatřeními a k udržování vysokého zisku, zajistí námi navrhovaná organizace fúzi trhů a rozvoj výroby.

Výše definované základní principy a záruky budou obsaženy ve smlouvě, která bude podepsána státy a projde ratifikacemi jejich parlamentů. Jednání potřebná k dohodnutí detailů budou podstoupena za přispění arbitra ustanoveného společnou dohodou. Ten bude pověřen dohledem nad tím, že dosažená ujednání odpovídají uvedeným principům a, v případě, že jednání uvíznou na mrtvém bodě, rozhodne o tom, jaké řešení bude přijato.

Společný Vysoký úřad pověřený řízením tohoto plánu bude tvořen nezávislými osobami, které budou jmenovány vládami na principu rovného zastoupení. Předseda bude vybrán společnou dohodou vlád. Rozhodnutí Úřadu budou účinná ve Francii, Německu a jiných členských zemích. Přiměřená pravidla budou poskytovat možnost odvolání proti rozhodnutí Úřadu.

Zástupce Spojených národů bude akreditován u Úřadu a bude dvakrát ročně podávat veřejnou zprávu Spojeným národům o tom, jak nová organizace pracuje, zejména pak o tom, jak zabezpečuje své cíle.

Instituce Vysokého úřadu nebude v žádném případě předjímat pravidla vlastnictví podniků. Při výkonu svých funkcí bude společný Vysoký úřad brát v potaz pravomoci propůjčené Mezinárodnímu úřadu pro Porúří a závazky všeho druhu uvalené na Německo tak dlouho, dokud tyto budou setrvávat v platnosti.

Vytvoření Evropské federace bylo explicitním cílem. Že k tomu nikdy nedošlo, je kvůli chybě přenechání odpovědnosti vybudovat tuto federaci členským státům a postoupení jmenování vedení Vysokého úřadu, výkonného orgánu ESUO, jehož se stal Jean Monnet prvním předsedou, vládám. Zde tedy hledání společného zájmu začalo. Od začátku bylo nicméně řízeno národními zájmy. A zde došlo k použití oné špatné odbočky.

Že je nemožné začít federaci tímto způsobem, chápali již autoři Listů federalistů. Kvůli tomu odmítli, aby federální ústavu zřídily státy. Rozhodli se založit federaci pomocí občanů samotných. Sice prostřednictvím systému volitelů, ale přeci jen odspoda-nahoru. Skutečnost, že jakákoliv forma evropské spolupráce byla od začátku podnikána státy, čili jejich vládami - což později kulminovalo v Evropské radě, která přijímá všechna zásadní rozhodnutí a hierarchicky je v duchu centrálně zaváděné uniformity tlačí dolu - po celá ta léta bránila vytvoření federace. Původní záměr byl správný, ale jeho realizace byla od samého začátku špatná.

Pokud zamýšlíme vytvořit Evropskou federaci, nejdříve v malém a postupně ji během let rozvíjet vedle současného intergovernmentálního systému, musíme přijmout a navázat na atmosféru a zápal raných let Beneluxu, a federálních ambicí Schumanova plánu; aniž bychom vládám států poskytli jakoukoliv rozhodovací roli. Jak bychom toho mohli dosáhnout?

Dovolte mi na tuto otázku odpovědět dvěma podotázkami: čeho je zapotřebí k založení takového systému a jak bychom na to měli jít? Nejprve je potřeba mít problém. Ten tedy máme, protože čelíme tak velké hrozbě, že člověk může být na pochybách, zda Unie vůbec vydrží. A jak jste Vy, Tombeure, přesvědčivě zdůvodňoval v listu č. 9, že tuto hrozbu nepředstavuje jenom ekonomická a bankovní krize, ale v podstatě významné změny v globálních mocenských poměrech, změny v našich obchodních vztazích a vznik nových silných států, bylo by tudíž moudré, aby Evropa spojila své síly v robustním systému, federaci. Co se hrozeb týče, naše současná situace zcela odpovídá krizi, která v roce 1789 uvolnila cestu americké federální ústavě.

Co dalšího potřebujeme? Nějaké lidi, co věří, že federální spolupráce je samozřejmá. To mi připomíná trojici autorů dovolávající se se zápalem a argumenty v Listech federalistů americké federální ústavy. Ale také ten druh lidí, který v roce 1944 založil Benelux. Do třetice potřebujeme něco, co by připomínalo Schumanův plán: vizi, neopracovanou, střídmou, ale přesvědčivě zaměřenou na dostředivou solidaritu. A nakonec potřebujeme lidi z několika zemí, kteří by s radostí přijali tento přístup za svůj.

Zkrátka potřebujeme problém, pár nebojácných průkopníků, někoho, kdo by sepsal vizi, čímž by ji dostal do povědomí lidí, a lidi, kteří by s takovou vizí souhlasili. Čili, ještě jednou: žádné formální úsilí vycházející od států, vlád, hlav států nebo vedoucích představitelů vlád. Na tomto procesu se mohou podílet, ale nikoliv z pozice svých úřadů a souvisejících mandátů. Protože jinak bychom opět udělali tu samou systémovou chybu, která brání vzniku opravdové federace.

Teď už zbývá jediná otázka: jak na základě těchto ingrediencí vybudujeme federaci?

Dvě věci se musí stát současně: 1) musí se najít určité množství lidí, kteří pochopí, že jejich země je připravená na dostředivou touhu po větší jednotě, aniž by ale ztratila svou suverénní identitu, a 2) musí se objevit člověk jako Schuman, který je schopen tuto vizi jasně vyjádřit. Zdá se, že historie nám napovídá, že bychom tyto lidi, stejně jako v roce 1944, měli hledat v Belgii, Nizozemsku a Lucembursku. Odhodlané lidi, kteří se sejdou, podívají se jeden na druhého a řeknou: “Uděláme to?” Co bylo možné v roce 1944, je možné i nyní. Takoví lidé jsou mezi námi, ale nebudu nikoho jmenovat. Nebudu ani navrhovat někoho, kdo by měl zastat Shumanovu roli a sepsat krátkou, přesvědčivou a dostředivou vizi. Takový člověk je bezpochyby mezi námi. Nechme ale na přirozeném vývoji, aby určil, kdo se postaví a zhostí této historické role, které je nyní zapotřebí.

V tomto duchu by mohl být užitečný základ položen občany Belgie, Nizozemska a Lucemburska, pokud by se dohodli na federální organizaci. Federace tří zemí jako základ pro kompletní Evropskou federaci. Začala by skromně: “In der Beschränkung zeigt sich der Meister.” Omezená jak konstitucionálně, tak institucionálně. K tomu se ještě vrátím. Tyto tři země by jednotlivě opustily intergovernmentální systém - to znamená, že by jako členské státy vystoupily z Lisabonské smlouvy podle čl. 50 odst. 1 - aby do něj opět vstoupily jako federace tří států. Ostatní členské státy Evropské unie by vzápětí mohly následovat.

Jak bylo napsáno výše, musí dojít ke dvěma věcem. Nicméně, pokud se chceme učit z historicky osvědčených postupů, musím se ptát, zda nepotřebujeme ještě třetí prvek.

Jean Monnet byl vizionářský podnikavec, ale neměli bychom zapomínat, že během druhé světové války působil v blízkosti Winstona Churchilla a Franklina Delano Roosevelta, a předtím také amerického prezidenta Woodrow Wilsona, zakladatele Společnosti národů. Toto určitě sehrálo svoji roli v jeho pojetí evropské spolupráce. Po druhé světové válce byl Monnet obeznámen s Marshallovým plánem z roku 1947, prvním pokusem revitalizovat Evropu takovým způsobem, aby mohla být vyrovnávací silou proti sílícímu vlivu Ruska v západním směru. V očích Američanů se ale v tomto ohledu nezašlo dostatečně daleko. To přimělo Dwighta Eisenhowera, v roce 1951 prvního vrchního velitele NATO, aby, dle článku Base Kromhoutse Hoe de Amerikanen de Europese Unie pushten (Jak Američané postrčili Evropskou unii), řekl: “Neexistuje žádné skutečné řešení evropského problému, dokud s konečnou platností nevzniknou Spojené státy evropské.”

Kvůli finančním důvodům chtěla Amerika stáhnout své jednotky z Evropy, ale neodvážila se tak učinit, dokud by nevznikla federální Evropa s jednotnou evropskou obrannou silou, která by byla protiváhou Rusku. Aby prosadila tento koncept, přiměla Amerika země usilující o pomoc z Marshallova plánu vstoupit do Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, která začala odstraněním obchodních bariér. Spojené státy evropské se svou evropskou obrannou organizací nicméně ještě nevznikly.

Proto předkládám otázku, zda nepotřebujeme třetí přísadu, aby se vytvoření federální Evropy stalo uskutečnitelným: nové postrčení Evropské unie od Spojených států amerických. Nikoliv měkkou diplomacii, ale vědomé popostrkování, s penězi, které by Evropě pomohly překonat její současnou krizi: nový ‘Marshallův plán’? Nebo spíše podpůrný technologický plán pro brannou moc Evropské unie, aby konečně vzniklo federální pouto?

Vážený Tombeure, jelikož sledujeme americkou federalizaci na konci 18. století jako osvědčený postup, bylo by dobré se také podívat na původ a operační systém Beneluxu jako na možné vodítko. Síla obou historických iniciativ může posloužit jako základ pro vytvoření Evropské federace. Hostující autor Fernand Jadoul toto názorně ukáže v listu č. 13.

Pokud by nám chtěl někdo vyčíst, že následování příkladu Spojených států a Beneluxu ignoruje dnešní evropskou realitu, odkázali bychom jej na Met de kennis van toen: Actuele problemen in het licht van de geschiedenis (Se znalostí dřívějších časů: Současné problémy ve světle historie), knihu, ve které Rutger Bregman vysvětluje, že historie je plná užitečných lekcí.

Se souhlasem autora přeloženo z angličtiny.
Doslovné znění překladu Schumanova plánu převzato z portálu Evropské unie.

Zvyšte článku karmu!
Autor: Jakub Jermář | | karma: 7.07 | přečteno: 477 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 4 příspěvků.
Poslední z 23. 9. 2013, 20:15

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz