Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Evropské listy federalistů - Filadelfie poráží Lisabon 7:0

21. 10. 2013 10:17:32
Počínaje listem č. 14 se autoři pouští do diskuze o konstitucionálních a institucionálních záležitostech, kterým by měla být věnována pozornost předtím, než začnou navrhovat federální evropský systém. Po nalezení východiska ve vzniku a stavbě americké ústavy jako nejlepšího příkladu pro ústavu evropskou, popisuje Klinkers nejdříve strukturu a obsah prvně jmenované. Americká ústava je překvapivě velmi kompaktní dokument: obsahuje pouze sedm článků a převážně se zaměřuje na jasnou definici dělby moci. Vědomi si toho, že konfederální systém vlády nedokáže zaručit dostatečnou jednotu a že ve federální organizaci může zřízení autority nad jednotlivými státy ohrozit jejich nově nabytou svobodu, se Američané v roce 1787 zaměřili na přesné vymezení zákonodárné, výkonné a soudní moci tak, aby žádná z nich nemohla převládnout nad těmi ostatními. Klinkers zmiňuje, že sedm článků americké ústavy bylo doplněno 27 dodatky. Ale i tak je tato kompaktní ústava zdaleka vhodnější než 55 a 358 článků dvou dílčích smluv tvořících Lisabonskou smlouvu. Těchto sedm článků obsahuje jádro toho, co chce mít lid konstitucionálně a institucionálně chráněno a zabezpečeno; ničeho dalšího již není třeba.

List č. 14 - Klinkers, říjen 2012

Jak by mohla Evropská federace z konstitucionálního a institucionálního pohledu vypadat? Než na to budu moci odpovědět, musím se nejdříve vypořádat s jazykovědným problémem.

Jak rozumět slovům ‘konstitucionální’ a ‘institucionální’? ‘Konstitucionální’ znamená, že něco vychází z dohody, která pokládá základy pro fungování nějaké organizace. Toto slovo má stejný základ jako ‘konstitutivní’, které znamená ‘zřizující’ nebo ‘ustavující’. Mluvíme o konstitutivním rozhodnutí, když toto rozhodnutí zakládá právní vztah. Pokud se tento základní akt týká státu, nazýváme jej ústavou. ‘Institucionální’ se pak týká organizačního obsahu této ústavy. ‘Konstitucionální a institucionální’ dohromady znamenají jedinou věc: organizační řád státu.

Setkáváme se zde s takzvaným hen-dia-dys, lingvistickým fenoménem z dob starověkého Řecka - užití dvou slov k označení jedné věci. Doslova to je jeden (hen) skrze (dia) dva (dys). V češtině se hendiadys používá také, například ve spojeních “podle svého nejlepšího vědomí a svědomí” a “děs a hrůza”. Čili jde o řečnický obrat, ve kterém se dvě slova použijí dohromady na místě, kam normálně patří jen jedno slovo.

Spojení “konstitucionální a institucionální” tedy slouží k odkazování na základní právní organizaci státu, nebo nějaké jiné konstrukce, například Beneluxu nebo Evropy.

Vážený Tombeure, v předchozích listech jsme se snažili vysvětlit, že by bylo moudré následovat osvědčených příkladů ze Severní Ameriky z let 1787-1789. Ačkoliv jste v listu č. 9 rezolutně kritizoval odtažité a oportunistické chování Spojených států vůči Evropě, faktem zůstává, že Amerika sloužila konstitucionálně i institucionálně jako model pro státní uspořádání mnoha zemí po celém světě. Vylili bychom dítě i s vaničkou, pokud bychom, kvůli americké honbě za jejími vlastními ekonomickými a vojenskými zájmy, negovali nebo umenšovali americkou politickou moudrost z konce 18. století.

Způsob, jakým některé přední osobnosti na Filadelfském shromáždění pochopily, že vrtat se v konfederaci by k ničemu nevedlo, a proto se místo toho rozhodly navrhnou federální ústavu, nás přivedl k prohlášení - jak jsme obhajovali v listech č. 10, 11 a 12 - že neustálé napravování nedostatků evropského intergovernmentálního systému je a vždy bude marné. Federace nikdy nepovstane z opakovaných oprav, změn a úprav mezivládní smlouvy. Jak praví anglické přísloví: “Z vepřové usně se hedvábná kabelka udělat nedá.”

Ačkoliv je Projev o stavu Unie z 12. září 2012 přednesený předsedou Evropské komise Barrosem sympatický, Barroso v něm považuje za nutné opětovně upravit současné smlouvy, aby se vytvořila obrozená Evropská unie v duchu “federace států”. Je těžké pochopit, proč se neustále zaměřuje v podstatě na slepou uličku. Neuvědomuje si, že mizérie, kterou oprávněně kritizuje, je zas a znovu způsobována intergovernmentálním systémem samotným a že nemůže být nikdy napravena úpravami tohoto systému. Podívejte se na tuto citaci z Projevu o stavu Unie: “Příliš často jsme svědky bloudění v začarovaném kruhu. Nejdříve jsou velmi důležitá rozhodnutí týkající se naší budoucnosti přijata na evropských summitech. Ale potom, následujícího dne, se je snaží podkopat ti samí lidé, kteří je přijali. Říkají, že tato opatření zacházejí buďto příliš daleko, nebo že naopak dostatečně daleko nejdou. A pak tu máme problém s důvěryhodností. Problém důvěry.”

Zmíněný začarovaný kruh je příznačným projevem mechanizmu pozitivní zpětné vazby, kterou jsem popisoval dříve v listu č. 11. Skutečnost, že představitelé vlády podkopávají rozhodnutí těsně poté, co jsou tato rozhodnutí přijata, je typická pro intergovernmentální systém, ze kterého vždy vycházejí všichni jako poražení: svou prohru se snaží kompenzovat zavržením vlastních rozhodnutí. Když Barroso v zápětí po tomto povzdechnutí praví, že otázky budoucnosti nemohou být zodpovězeny pomocí nástrojů z minulosti, hned jeden takový nástroj z minulosti přímo zodpovědný za své problémy použije. Říká, že “více jednoty vyžaduje více integrace”. Právě naopak.

Jak zmiňujeme v dřívějších listech, slovo integrace má pozitivní náboj, ale člověk by měl vědět, kdy a kde jej použít. Více integrace v rámci intergovernmentálního systému - často se měnícího - má za následek více centrálně zaváděné uniformity, která rozpouští národní státy. A to je přesně ten důvod, proč mají národní politici a občané pocit, že je něco špatně. Je zapotřebí určitá suverénní práva přidělit řídícímu orgánu existujícímu nad státy, zatímco státy si ponechají svá vlastní suverénní práva. Nikoliv hierarchická organizace, nebo rozhodování shora dolů, ale soubor suverénních práv pro federální celek i pro státy.

V tomto místě bych rád zmínil vysílání nizozemské televize z 15. října 2012. Jeden novinář hovořil s Benem Botem (bývalým ministrem zahraničních věcí a během podepisování Maastrichtské smlouvy v roce 1992 také generálním tajemníkem tohoto ministerstva), Fritsem Bolkesteinem (bývalým eurokomisařem) a Maartenem van Rossemem (emeritním profesorem amerických studií). Rozhovor se týkal toho, zda by Nizozemsko mělo spolupracovat na federalizaci Evropy. Onen novinář a první dvě výše zmíněné osobnosti prokázali zarážející neznalost základních vědomostí o federálních systémech. Užívali slova ‘federace’ a ‘superstát’ jako synonyma.

Tento novinář položil jen jednu relevantní otázku, naštěstí právě Van Rossemovi: “Co ztratíme, pokud se Evropa stane federací?” Van Rossem odpověděl výtečně: “Nic. Jenom dostaneme něco navíc.” To mě přivádí zpět k příkladu, který jsem uvedl v listu č. 2, abych ozřejmil rozdíl mezi intergovernmentalismem a federalismem. Konkrétně k přirovnání s tím, co v Nizozemsku známe jako společenství vlastníků bytových domů. Život v takových budovách připomíná federální organizaci: uvnitř svého bytu si můžete dělat, co je vám libo. Sami rozhodujete o tom, odkud pochází vaše příjmy a jak své peníze utratíte. Není nikdo nadřazený, kdo by vám směl říkat, jak máte žít. Nikdo si nemůže vzít vaše peníze. Na druhou stranu víte, že bydlení v takovém domě vyžaduje pozornost k věcem, o které se nemůžete postarat sami. To jsou věci společného zájmu: údržba střechy a základů, výtahů a schodiště. Aby o tyto věci bylo postaráno, platíte měsíční příspěvek výboru (volenému vlastníky), který se stará o tyto společné zájmy. V takovém společenství tedy nic neztratíte, ale dostanete něco navíc: vědomí, že se o tyto důležité záležitosti nemusíte starat, protože je o ně efektivně postaráno.

Dokonce i Brit, a ne tak ledajaký, tomuto rozumí: sociolog Anthony Giddens, který zhruba před deseti lety pracoval jako poradce ministerského předsedy Tonyho Blaira. Ve své knize Europe in the Global Age píše, že Evropská unie už od začátku dokázala více, než by dokázaly jednotlivé státy samy. Dovolte mi citovat z rozhovoru s Giddensem pro časopis Knack v roce 2007: “Vezměte si například konzultace uvnitř instituce jako je Světová obchodní organizace. Protože má Unie jako celek větší váhu, může pro své občany dokázat více než členské státy samostatně. Stejným způsobem může jako organizace udělat více například proti rizikům spojeným se změnou klimatu, terorismem a mezinárodním zločinem. Na rozdíl od toho, co si mnohé, obzvláště pak nové členské státy myslí, sdílená suverenita nakonec vede k větší suverenitě. (...) Dnešní intergovernmentální Evropa má příliš mnoho omezení. Představitelé vlád dají vždycky přednost národním zájmům. (...) Pokud se pravidla nezmění, Unie nemá žádnou budoucnost. Změna největší nezbytnosti se týká způsobu přijímání rozhodnutí. Kvůli tomu, jak se věci mají nyní, může menšina blokovat rozhodnutí navždy.” Mohla by být přidaná hodnota samostatné federální vrstvy pečující o zájmy širší než národní vystižena lépe?

Evropská federace by tedy měla být koncipována, stejně jako federace v Severní Americe z 18. století, nezávisle na a paralelně s existujícím intergovernmentálním systémem.

Chceme-li použít americký federalizační proces konce 18. století jako vzor, musíme chápat americkou ústavu (což byl výsledek tohoto procesu) jako srovnávací měřítko při komponování konstitucionálních a institucionálních stránek Evropské federace, samozřejmě po zohlednění současných poznatků. Snad je zbytečné říkat, že nemám v úmyslu se jakkoliv odkazovat na nebo inspirovat v Lisabonské smlouvě. Toto politicko-právní monstrum nedokáže nikdy zajistit autoritativní konstitucionální a institucionální rámec evropské spolupráce. Obsahuje příliš mnoho článků, což jsou všechno známky křečovitých snah udržet všechny do jednoho na palubě. Proto se k ní dokonale hodí věta: “Čím víc pravidel, tím víc faulů.”

Nejhorší stránku Lisabonské smlouvy je vidět v desítkách protokolů a výjimek na jejím konci. Každý student prvního ročníku právnické fakulty se učí, že zákony by již z principu měly být všeobecně závazné. Legislativa, která za všeobecně závaznými články obsahuje ještě pole výjimek, je tím nejhorším možným způsobem tvorby zákonů. Vysvětluje to, proč intergovernmentální systém nefunguje a proč vyvolává tolik kritiky. Lidé, kteří musí bydlet v domě se základy položenými neprofesionálními stavebníky, se přirozeně bouří, když jim začnou praskat zdi, okna nejdou zavřít, střechou zatéká, nefunguje elektřina a přívod vody je rozbitý.

Ale dost již bylo řečeno o nedostatcích intergovernmentálního systému. Teď přišel čas bavit se o konstruktivnějších textech. Než spolu s Vámi, kolego Tombeure, navrhnu federální evropskou ústavu, rád bych rozebral základní vlastnosti ústavy americké.

Její návrh byl vytvořen v roce 1787 Filadelfským shromážděním a nabyl účinnosti 4. března 1789. Význam, který Američané přikládají své ústavě, vyjádřil trefně Eric Janse de Jonge v úvodních větách své knihy Amerikaans Staatsrecht: “První věcí, na co se Američané ptají, když jsou postaveni před státoprávní otázku, je: co by na to řekli otcové zakladatelé ústavy?” Více než v kterékoliv jiné zemi na světě se americká ústava zdá být dokumentem, který drží lidi v pospolitosti.

Nejnápadnější věcí na americké ústavě je její kompaktní charakter. Obsahuje pouze sedm článků. V průběhu staletí to stačilo na udržení padesáti států pohromadě. Některé články obsahují mnoho odstavců. Během let bylo navíc přidáno 27 dodatků. Všechno dohromady se nicméně vejde jen na velmi málo stránek.

Porovnejme to se dvěma podsmlouvami Lisabonské smlouvy: 55 a 358 článků pro potřeby 27 států. To ale není vše. Za smlouvou, jak je zmíněno výše, se nalézá ne méně než 37 složitých protokolů, které specifikují fungování článků smlouvy, nebo formulují výjimky z pravidel pro určité země. Za nimi následuje 65 deklarací, v nichž členské státy říkají, který článek je, nebo není aplikovatelný pro určitou zemi. Každý, kdo řádně studoval právo, ví, že právní status takové smlouvy je nulový.

Americká ústava pouze vymezuje pravidla federalismu a dělbu moci. Krátce po roce 1789 byly přijaty dodatky tvořící Listinu práv (1791). Pozoruhodný je důraz právě na federalismus a tři pilíře moci. To je vše, co Američané potřebovali jako základ pro rozvoj nejmocnější země na světě.

Mezi třemi pilíři moci vystavěla americká ústava velice důmyslný systém brzd a protiváh. Umění politického vyvažování nejvyšší kvality. Jedná se o výraz těžce vybojované americké svobody: žádná osoba nebo instituce už nikdy nebude vládnout všem ostatním. Systém brzd a protiváh je vynalézavým rozvinutím principů právního státu: nikdo nestojí nad zákonem.

Ústava obsahuje dvě primární protiváhy. Zaprvé, vertikální dělbu moci mezi federální úrovní (tj. suverénní orgán zajišťující jednotu země) a pravomocemi členských států (tj. svrchovaná práva každého státu, zajišťující diverzitu uvnitř země). To je základ federálního systému: suverenita pro obě části (federální a část patřící státům) bez hierarchie. Čili sdílení suverenity státy a federací. Zadruhé, zavádí horizontální dělbu moci, též známou jako trias politica: zákonodárná, výkonná a soudní moc působí každá na svém vlastním teritoriu a žádné z nich není dovoleno bránit v práci zbylým dvěma.

Uvnitř těchto primárních brzd a protiváh nicméně můžeme nalézt mnoho dalších. Trias politica nemohou být v praxi naplňována rigidně. Často se stává, že tři složky moci musí spolupracovat, stejně jako v každém státě. Aby bylo zabráněno jedné složce v převládnutí nad ostatními, byly vytvořeny dodatečné protiváhy.

Abych uvedl několik příkladů, v souvislosti s federálním systémem: ústava může být změněna dodatkem, ale pouze pokud souhlasí federální úroveň i vlády členských států. S ohledem na trias politica: prezident má pravomoc jmenovat ministry a velvyslance, ale potřebuje doporučení a souhlas Senátu. Pokud jde o moc zákonodárnou: prezident může vetovat návrhy zákonů obou komor Kongresu, ale tyto komory mohou jeho veto přehlasovat dvoutřetinovou většinou. Existuje více příkladů, ale omezím se jen na tyto. Podstatou je, že americká ústava zabraňuje jakékoliv možnosti hierarchických excesů.

Aby se zákonodárná a výkonná moc udržely na uzdě, Hamilton v listu č. 78 píše: “Není žádné svobody, pokud není moc soudní oddělena od moci zákonodárné a výkonné.” Aby se zabránilo tomu, že soudce bude mít vždy poslední slovo, zákonodárci se nežádoucím soudním rozhodnutím budou bránit novými pravidly, které obnoví rovnováhu mezi těmito dvěma pilíři.

Otce zakladatele federální ústavy nevedla k vytvoření těchto nápaditých brzd a protiváh jen snaha zabránit ztrátě těžce nabyté svobody, ale také naděje a očekávání, že právě tento minimální konstitucionální a institucionální systém povede k prosperitě a blahobytu. Tudíž vedle defenzivní agendy spočívající v utváření překážky pro vznik případné nové nadvlády, disponovali také pozitivní hybnou silou: ústavou, která očividně nastolí politický, sociální a ekonomický pokrok. Federalisté považovali tuto kompaktní ústavu za nejlepší nástroj pro uchování jejich těžce vybojované nezávislosti na jedné straně a rozmachu národní síly a pokroku na straně druhé. Historie jim dává za pravdu. Federální evropská ústava založená na americkém modelu by mohla přinést stejný pokrok.

Tolik tedy k hlavním charakteristikám americké ústavy. Nyní bych rád učinil několik důležitých pozorování. Články I, II a III popisují tři pilíře moci: moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Články IV-VII se zabývají základními prvky federalismu.

Článek I se v deseti odstavcích věnuje pravomocem Kongresu, který je tvořen dvěma komorami: Sněmovnou reprezentantů a Senátem. Sněmovna reprezentantů garantuje práva a zájmy lidu, občanů. Senát zastupuje zájmy členských států. Jedná se o chytrou kombinaci uvažování o politice odspodu (tím pádem uvažování z perspektivy občanů), zatímco je zároveň zaručena suverenita států (tedy uvažování z úhlu pohledu jednotlivých států).

Zde ale musím poznamenat jednu věc. Původní text americké ústavy pravil, že Senát bude jmenován legislaturami jednotlivých států. V roce 1913 došlo ke změně 17. dodatkem, podle něhož jsou oba senátoři připadající na stát voleni občany tohoto státu. Zajímalo by mne, zda to není narušením původního klasického federálního systému. Poškození již zmiňované vertikální dělby moci, jejíž jednou vlastností je, jak víme, ochrana suverenity států. Občany volená Sněmovna reprezentantů zastupuje zájem federálního celku. Státními legislaturami jmenovaný Senát zastupuje zájmy států. To je jedna z brzd a protiváh, které činí americký systém tak geniálním. Zavedením Senátu voleného občany došlo v roce 1913 k postupnému přesunu mnoha (nebo možná až příliš mnoha?) kompetencí směrem od států do federace. Z dnešního pohledu se zdá, že tento proces vedl k čím dál tím většímu počtu otazníků ohledně správné rovnováhy moci mezi federací a státy. Nepřekvapilo by mne, kdyby někdo přišel s dodatkem, který by 17. dodatek zrušil, a obnovil tak původní znění z roku 1787.

Vraťme se ke článkům ústavy. Článek I vysvětluje způsob, jakým jsou obě komory Kongresu voleny. Reprezentanti (435) zastupují občany a jsou voleni každé dva roky. Lidnatost příslušného státu určuje počet jeho reprezentantů. Tato komora si volí svého vlastního předsedu a funkcionáře. Senátoři (50), dva z každého státu bez ohledu na jeho velikost, zastupují státy (zde opakuji své pozorování, že od zavedení 17. dodatku v roce 1913 jsou voleni občany svého státu). Svůj úřad zastávají po dobu šesti let. Viceprezident zastává funkci předsedy Senátu. Pokud je viceprezident souzen za vážné přečiny, funkce předsedy Senátu se ujme předseda Nejvyššího soudu. Obě komory si samy určují způsob, jakým se volby do nich konají. Prezident nemá pravomoc rozpustit Kongres.

Obě komory mohou schvalovat zákony. Tvorba federálních fiskálních zákonů je nicméně výsadou Sněmovny reprezentantů. Všechny zákony vyžadují souhlas obou komor. Exekutivní složka vlády zákony nenavrhuje; její povinností je provádět zákony vydané Kongresem. Z tohoto důvodu se členové prezidentova kabinetu v Kongresu nevyskytují. Všechny zákony jsou tím pádem výsledkem iniciativy členů Kongresu.

Většina evropských zemí nemá prezidentský systém, ale takzvanou parlamentní demokracii. To znamená, že parlament je nadřízeným moci výkonné, je oprávněn premiéra a jeho kabinet volat k odpovědnosti za to, co udělají. To obnáší pravomoc je odvolat, netěší-li se již důvěře parlamentu. Parlamentní demokracie v prezidentském systému, jako jsou Spojené státy, neexistuje. Kongres a prezident jsou voleni občany, takže se zodpovídají občanům.

To vysvětluje spletitý systém výborů a množství personálu v obou komorách. Také to vysvětluje propracovaný lobbovací systém, který exekutiva využívá k tomu, aby přiměla členy Kongresu navrhnout určité zákony. Prezident a jeho ministři nesedí a nečekají na to, až se návrhy zákonů samy objeví, ale v zákulisí Kongresu aktivně působí a stimulují jeho obě komory k návrhům zákonů.

Každý návrh zákona tedy opustí jednu z komor Kongresu a dále putuje k prezidentovi. Ten ho může podepsat, nebo poslat zpět s odůvodněným vetem. V takovém případě může komora, která návrh vytvořila, návrh přepracovat. Pokud tato i druhá komora návrh přijmou dvoutřetinovou většinou, návrh zákona je přijat. Podrobnosti této procedury ponechám stranou s odkazem na zmiňovanou knihu Erica Janse de Jonge o americkém státním právu.

Pravomoci Kongresu se vztahují k záležitostem národního zájmu. Například národní měně, federálnímu fiskálnímu systému, obchodním vztahům s jinými zeměmi, zahraniční politice a obraně. Těchto taxativně vyjmenovaných záležitostí je více. Taxativní výčet je typický pro federální systém: členské státy mohou dělat cokoliv, co není explicitně svěřeno federaci. Detailním způsobem je ujednáno, že federální složka nemůže zasahovat ve věcech patřících do komplexu práv států. Zde si povšimněte ochrany suverenity států. A naopak je také určeno, že se státy nemohou plést do federálních záležitostí, pokud jim k tomu nedá souhlas Kongres.

Na tomto místě se ukazuje jeden z primárních rozdílů mezi intergovernmentalismem a federalismem: žádná hierarchie mezi vrškem a spodkem; žádný (nechtěný) vliv států ve federálních záležitostech; navíc suverénní zákonodárné pravomoci pro federální úroveň i pro dílčí části federace, státy. Tedy žádné externí vměšování ze strany států do federální úrovně, ani externí vměšování federální úrovně do úrovně státní. To je přesně ten moment, který vyvrací rozšířené mylné představy, že federální stát je superstát, který zničí a pohltí suverenitu členských států. Quod non. Je to o to zajímavější, že evropský intergovernmentální systém dává více a více pravomocí národním parlamentům k ovlivňování rozhodovacího procesu v Bruselu, například v souvislosti s Evropskou měnovou unií. Výsledkem bude jenom kupení jednoho sporu na druhý. Ve federálním systému jsou pravomoci udržovány oddělené.

Článek II se zabývá komplexními pravomocemi exekutivy pod vedením federálního prezidenta. Krom jiného popisuje jeho volbu, vrchní velení obrany, jmenování velvyslanců, funkcionářů a soudců Nejvyššího soudu. Tento článek je také základem pro Zprávu o stavu Unie - každoročního prezidentova projevu v Kongresu. Navíc v tomto článku najdeme slavnou klauzuli o impeachmentu, možnosti odvolat prezidenta a viceprezidenta při obvinění ze závažných přečinů (velezrada, zpronevěra nebo další těžké zločiny a přečiny). V roce 1974 to kvůli aféře Watergate vedlo k abdikaci prezidenta Richarda Nixona. Článek II rovněž obsahuje větu, jíž se prezident ujímá svého úřadu: “I do solemnly swear...”

Tudíž, stejně jako v případě Kongresu, jsou i prezidentovy pravomoci taxativně vyjmenovány. Nic to nemění na faktu, že během let získala moc zákonodárná i výkonná takzvaná implicitní práva. Ta ale nemohou přebít pravomoci explicitně uvedené v ústavě.

Příkladem těchto implicitních pravomocí jsou takzvané prezidentské dekrety (Presidential Executive Orders). Ačkoliv pro tyto dekrety přísně vzato neexistuje žádný právní základ, prezident může dát příkaz členovi exekutivy, aby jednal dle svého uvážení v rámci kontextu nějakého zákona. Tyto dekrety mají sílu federálního zákona, protože se předpokládá, že z příslušného zákona vyplynou. V rámci evropského právního systému bychom je mohli nazvat diskreční pravomocí. I tady hraje princip brzd a protiváh roli. Pokud Kongres nesouhlasí s prezidentským dekretem, může se pokusit jej odstranit návrhem zákona. Prezident potom tento návrh může vetovat. Kongres na to může reagovat přijetím zákona dvoutřetinovou většinou. Rovněž Nejvyšší soud může prohlásit prezidentský dekret za protiústavní. Na jedné straně tedy je zefektivnění exekutivy a na straně druhé dostatečné garance zabraňující zneužití diskrečních pravomocí.

Článek III praví, že federální Nejvyšší soud oplývá nejvyšší soudní mocí. Jeho členové jsou jmenováni doživotně, a nelze je tudíž odvolat. Tím je zaručen jejich nezávislý soud. Prezident rozhoduje o jejich jmenování po konzultaci a obdržení souhlasu od Senátu. Vedle Nejvyššího soudu existují ještě takzvané nižší federální soudy, které se zabývají konflikty ve federálních zákonech. Důležitým aspektem je pravomoc soudce přezkoumat zákony a smlouvy oproti ústavě a ústavně uzavřeným smlouvám: soudní přezkoumání. Nejvyšší soud je jedinou institucí, jejímž úkolem je ochrana ústavy. Tento článek rovněž dává vzniknout soudům s porotami. V Nizozemsku nic takového nemáme, ale v Belgii existuje Cour d'Assises pro případy hrdelních zločinů.

Článek IV řeší záležitosti uvnitř a mezi státy, včetně vztahu mezi federální úrovní a státy. Dále se věnuje privilegiím a imunitám občanů států, pravidlům pro vydávání zločinců mezi státy, přijímání dalších států do federace (s poznámkou, že je zakázáno vytvořit nový stát uvnitř již existujícího státu) a každému státu garantuje republikánskou formu vlády.

Již dříve jsem vysvětloval, že v roce 1789 mělo slovo ‘republikánský’ význam ‘zastupitelská demokracie’ a nikoliv ‘přímá demokracie’ jako vláda lidu v tom nejstriktnějším významu, že ‘každý může spolurozhodovat o všem’. Všech třináct konfederálních států si po získání nezávislosti na Británii v roce 1776 vytvořilo svou vlastní formu vlády, jen aby se beznadějně zasekly na nekonečných debatách o významu slova ‘demokracie’ - od pokračování konstituční monarchie, kterou znaly z Anglie, až po vládu lidu, ve které se každý hlas podílel na rozhodnutí. Tyto otázky byly jedním z důvodů uspořádání Filadelfského shromáždění v roce 1787. Při té příležitosti získalo pojetí ‘demokracie’ ve federální ústavě charakter ‘zastupitelské demokracie’. Z análů Filadelfského shromáždění čerpá Ralph Ketcham následující věty ve svých Listech anti-federalistů a debatách z ústavního shromáždění: ”Stejnou měrou byla zdiskreditována ‘pouhá demokracie’, která pořád znamenala, dle učení Aristotela, vládu zaníceným, neznalým, převážně demagogickým ‘hlasem lidu’. To by jistě vedlo nejprve k bezpráví, potom anarchii a nakonec tyranii.” Jak je vidět, tato interpretace demokracie byla zavržena.

Článek V je věnován dodatkům. Obě komory, stejně tak i státy, mohou předkládat návrhy ústavních dodatků. Aby byl ale dodatek přijat, je vyžadován souhlas mezi federálními a státními orgány. Jedná se o jednu z důvtipně zabudovaných brzd a protiváh americké ústavy.

V článku VI se píše, že soudci každého státu (tedy nikoliv federální soudci) jsou vázáni touto ústavou, federálními zákony a všemi ústavně schválenými smlouvami, i pokud by tyto smlouvy neodpovídaly zákonům toho kterého státu: nadřazenost práva jako prvotřídní princip právního státu. Každý veřejný funkcionář, včetně představitelů exekutivy a soudní moci, musí složit přísahu nebo slib. Kvůli jmenování do veřejného úřadu ale nesmí být zkoumáno náboženské přesvědčení dotyčného.

V poslední řadě, článek VII stanovuje, že ústava vstoupí v platnost ratifikací navrhované ústavy devíti ze třinácti účastnících se států. Této většiny bylo dosaženo v roce 1789. Následně potom se zbývající čtyři státy připojily také. Poslední tak učinil v roce 1790. Tento článek je výjimečný, protože pojetí federalismu v té době ještě nezahrnovalo myšlenku ‘všichni dohromady ve stejnou dobu’. Místo požadavku na úplný konsenzus všech třinácti států existoval prostor pro ‘většinové rozhodnutí’.

Tak to byla americká ústava v kostce. Těchto sedm článků bylo doplněno 27 dodatky. Prvních deset dodatků se zabývá základními právy (Bill of Rights, 1791) - záležitostí, kterou známe z evropských smluv a jednotlivých ústav.

Všimněte si, že ústava se vztahuje na každého občana v každém státě. Je to federální aktivum. Státy v rámci své suverenity navíc mohou vytvářet své vlastní zákony. Ty přitom nemusí být sladěny. Dobře známým příkladem je trest smrti. Některé státy jej provádějí, jiné ne. Opakuji, dost možná, že zbytečně, že všechny státy si zachovají svůj vlastní parlament, vládu, soudy, policii, fiskální systém, vzdělávací systém atd. Jejich guvernér je volen občany. Kdo by si troufl tvrdit, že členské státy uvnitř federace ztratí svou suverenitu? Nebo že se národní státy rozplynou a budou federací pohlceny? Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě.

Rád bych podotkl, že člověk musí být opatrný, když se mluví o národním státu. Kategoricky odmítám způsob, jakým Thierry Baudet oslavuje národní stát. Pamatujte na rodný list evropských národních států: Vestfálská smlouva (1648). Suverenita, jak byla tehdy udělena evropským státům, byla navzájem se vylučující suverenita, primárně zaměřená na zachování zájmů vlastní země. Zdroj opakovaných zrádných excesů. Nikdo toto nepodal lépe nežli Altiero Spinelli v jednom z prvních odstavců Manifestu z Ventotene z roku 1941, rodného listu moderního evropského federalismu: “Absolutní suverenita národního státu vždycky vede k supremacismu, protože se všichni cítí ohroženi mocí těch druhých.” Kvůli tomu v Evropě zuřilo mnoho válek i po vestfálském míru. Zatímco se prokousáváme k federální Evropě, ti, kteří pořád velebí národní stát, by si měli uvědomit, že ve federaci je suverenita sdílená a zaměřená na solidaritu.

Ale to teď ponechme stranou.

Ústava je americkou nejvyšší formou kodifikovaného práva. Byla zřízena lidem a je tedy základem národa. Je ústavou lidu. Na vznik Evropské federace by mělo být aplikováno to samé. Nic nevystihuje lépe rozdíl mezi intergovernmentálním systémem, utvrzeným po sobě jdoucími smlouvami, a federací, ústavně zřízenou občany.

Ohledně otázky, zda by evropský občan podpořil takovou federaci, jsem optimistický. Připomeňme si, co Guy Verhofstadt říká ve své knize Spojené státy evropské, obzvláště v souvislosti se skutečnosti, že třikrát po sobě (v letech 2003 - 2005) byl ne méně než 25000 občanům členských států položen dotaz o Evropské ústavě, která tou dobou byla připravována: “Jasná většina dospěla k názoru, že by měla existovat ústava, že by měl existovat jeden ministr zahraničních věcí Evropské unie, že by měl být evropský prezident a že by Evropský parlament měl dostat více pravomocí.” Pokud je po deseti letech toto porozumění evropských občanů stále platné, můžeme počítat s mandátem občanů pro evropskou ústavu. Především pokud bude tento dokument, na rozdíl od předchozí navrhované ústavy, kompaktní a ponese přívlastek ‘federální’.

Tato Verhofstadtova citace legitimizuje rozpor v pozorování Luuka van Middelaara: jeho prohlášení, že je pochopitelné, že představitelé vlád se scházejí v Evropské radě, aby hájili zájmy svých vlastních občanů. Samozřejmě, každá země má občany, kteří vnímají své zájmy jako primární a kteří po svých politicích vyžadují, aby je hájili, když se sejdou v Bruselu. Ale když přijde na věc, většina občanů si myslí něco jiného. Jediná věc, kterou chtějí, je dobrá správa, ostražitá a schopná předpokládat možný vývoj, ať už špatný, nebo dobrý, s odpovídajícím způsobem řešení problémů - kompasem nasměrovaným na péči o společné zájmy.

Vážený Tombeure, v tomto listu jsem se snažil objasnit, že bychom měli založit naše úvahy o konstitucionálních a institucionálních aspektech federální Evropy 21. století na historickém pohledu na Ameriku konce 18. století.

Se svolením autora přeloženo z angličtiny.

Autor: Jakub Jermář | pondělí 21.10.2013 10:17 | karma článku: 4.32 | přečteno: 216x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jiří Fábik

Platí u nás Úmluva o právech dítěte?

kdo je zájmovou skupinou pro naše politiky? Exekutoři, insolvenční správci či naše děti. Proč nenechat naše matky bez peněz. Jak řekl jeden náš politik . Ať si najdou chlapa. Jak jednoduché řešení.

19.9.2017 v 19:17 | Karma článku: 3.09 | Přečteno: 121 | Diskuse

Jiřina Holotová

Soud přednesl správné argumenty v odvolacím řízení kauzy "hidžáb ve škole"

"V sekulárním Česku je nutno chránit právo být bez vyznání stejně, jako právo náboženství vyznávat." Tato argumentace zazněla z úst předsedy senátu. Odvolací soud tak potvrdil lednový verdikt první instance o zamítnutí žaloby.

19.9.2017 v 18:05 | Karma článku: 31.47 | Přečteno: 640 | Diskuse

Jan Ziegler

Okamurovský populismus, to jsou tzv. novomanželské půjčky

Rodiny by podle plánů Strany přímé demokracie Tomia Okamura měly dostávat 300 tisíc korun novomanželské bezúročné půjčky. Při narození třetího dítěte by je už nemusely vracet. To je zločinné mrhání peněz..

19.9.2017 v 17:23 | Karma článku: 15.43 | Přečteno: 429 | Diskuse

Pavel Kamas

Volební ovce

S blížícími volbami se odehrává více a více vtipných (nebo tragických?) situací. Rozhovory a komentáře jsou toho plné. Obavu z ANO začíná střídat obava, že by část poslanců mohli získat Piráti. A ČSSD se rozhodla vyhrát volby.

19.9.2017 v 15:59 | Karma článku: 10.83 | Přečteno: 307 | Diskuse

Petr Burian

Síla peněz

Žmoulajíce potištěný papírek s nápisem 1000kč přemýšlejí mnozí co za něj dostanou a zda-li vůbec. Zda a jak jsou bankovky kryté. Nejlépe kdyby byly kryté speciálními jednotkami v ulicích, jako dnes celá Francie a mnohé jiné země.

19.9.2017 v 13:47 | Karma článku: 7.66 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 29 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 352
Jsem softwarový inženýr, milovník historie a tvůrce svobodného software. Přeložil jsem Evropské listy federalistů do češtiny. Chci Evropu občanů, od občanů a pro občany. Nechci Evropu šéfů vlád, od šéfů vlád a pro šéfy vlád.

Seznam rubrik

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.