Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Evropské listy federalistů - Ústava - prezident a moc výkonná

20. 01. 2014 10:16:06
List č. 23 pojednává o moci výkonné. Jedná se o pravomoci a povinnosti prezidenta, kabinetu a veřejné správy. Klinkers s Tombeurem se odchylují od znění některých odstavců americké ústavy, zejména tam, kde je zmiňována volba prezidenta. Kromě toho předkládají nevšední návrh skladby kabinetu prezidenta Evropské federace a rovněž přejímají některé důležité prvky švýcarské přímé demokracie.

List č. 23 - Klinkers & Tombeur, duben 2013

V tomto listu pokračujeme s návrhem ústavy pro Evropskou federaci. Následující články pocházejí částečně z původní americké ústavy a částečně jsou doplněny a námi vylepšeny z dodatků přidaných k americké ústavě po roce 1789. Opět si dovolujeme vylepšit čitelnost struktury americké ústavy; tentokrát rozdělením organizace výkonné moci a doby trvání a uprázdnění (vice)prezidentské funkce.

Článek IV - Organizace moci výkonné

Oddíl 1 - Zřízení úřadů prezidenta a viceprezidenta

  1. Výkonná moc je svěřena prezidentovi Evropské federace. Prezident zastává svůj úřad po dobu čtyř let spolu s viceprezidentem, který rovněž zastává svůj úřad po dobu čtyř let. Prezident a viceprezident jsou zvoleni jako dvojice občany Evropské federace, která za tímto účelem tvoří jediný volební obvod. Mohou být okamžitě znovuzvoleni pro jedno další období.

  2. Volba prezidenta a viceprezidenta Evropské federace se bude konat třetí pátek měsíce října; první volba bude v roce 2016. K překlenutí období mezi ratifikací ústavy Evropské federace a první volbou prezidenta a viceprezidenta vybere ze svých řad Evropský kongres úřadujícího prezidenta. Tento úřadující prezident nemůže být zvolen za prezidenta ani viceprezidenta během prvních prezidentských voleb Evropské federace.

  3. Volitelný jako prezident nebo viceprezident je kdokoliv, kdo v okamžiku své kandidatury, což bude upraveno federálním zákonem, dosáhl věku třiceti pěti let, má státní příslušnost jednoho ze států Evropské federace a byl registrován jako občan jednoho ze států federace po dobu nejméně patnácti let.

  4. Prezident za svou práci dostává plat určený Evropským kongresem. Jeho plat nesmí být během období jeho prezidentství zvýšen nebo snížen a není mu poskytována žádná další kompenzace nebo naturálie od Evropské federace ani od žádného jednotlivého státu federace, ani od žádné jiné veřejné instituce uvnitř nebo mimo federaci, ani od soukromé instituce nebo osoby.

  5. Předtím, než se prezident ujme svého úřadu, pronese před předsedou Ústavního soudního dvora, v měsíci lednu, v němž jeho úřad začíná, následující přísahu či čestné prohlášení: “Slavnostně přísahám (nebo prohlašuji), že budu svědomitě vykonávat úřad prezidenta Evropské federace a podle mých nejlepších schopností budu zachovávat, ochraňovat a bránit Ústavu Evropské federace.”

Vysvětlení oddílu 1

Odstavec 1 říká, že výkonné pravomoci jsou svěřeny prezidentovi. Je důležité zdůraznit, že tyto pravomoci mu jsou svěřeny za účelem implementace rozhodnutí sněmoven Kongresu. Aby na jejich provádění Kongres dohlédl, uplatňuje svůj kongresový dohled, jak jsme psali dříve. Z prvního odstavce dále plyne, že jsme si na rozdíl od americké ústavy nezvolili systém volitelských sborů připadajících na každý stát se zásadou, že ‘vítěz bere vše’. Odstavec 1 zavádí přímou volbu občany Evropské federace pomocí většinového hlasování (50+ %), při které tvoří území federace jeden volební obvod. Volíme tedy systém ‘lidového hlasování’, ve kterém zvítězí ten kandidát, který z celé federace dostane nejvíce hlasů. V USA dochází pravidelně k výzvám přijmout takovýto systém namísto systému volitelských sborů, protože se již několikrát stalo (například v případě George Bushe a Ala Gora), že kandidát získal většinu v lidovém hlasování (Al Gore), ale nikoliv většinu ve volitelských sborech. Prezident i viceprezident slouží maximálně dvě funkční období.

Odstavec 2 se znatelně odlišuje od textu americké ústavy. V ní se píše, že Kongres určuje datum prezidentských voleb. Pro USA to je adekvátní. Ale s ohledem na extrémní důležitost toho, aby si federální Evropa znovu rychle a efektivně našla své místo ve hře globalizujících se mocností (viz list č. 9), se zdá moudré sladit funkční období amerického a evropského prezidenta již od začátku. Tím pádem si tito dva lídři mohou vzájemně zvyknout na svůj styl práce a, když to bude potřeba, spolupracovat bez ztráty kontinuity, k čemuž by klidně mohlo dojít, kdyby se jejich funkční období nepřekrývala. Než si zapamatují telefonní číslo toho druhého, uplyne spousta drahocenného času. Jejich spolupráce je ještě nutnější, neboť se v roce 2013 ukázalo, že se USA a EU chtějí pustit do úplně nového obchodního vztahu. Bokem poznamenejme, že v USA je dnem prezidentských voleb úterý po prvním listopadovém pondělku. Obecně to je mezi 2. a 8. listopadem. V roce 2012 to bylo 6. listopadu. Po zvážení evropských volebních tradic a listopadových svátků volíme třetí říjnový pátek, od roku 2016.

Na rozdíl od americké ústavy náš odstavec 2 říká, že Evropský kongres jmenuje - ze svých řad - úřadujícího prezidenta pro období mezi vytvořením Evropské federace a prvními prezidentskými volbami. On či ona nesmí kandidovat v nadcházejících prvních prezidentských volbách kvůli tomu, že kandidáti pro první prezidentské volby potřebují svádět volební boj za rovných podmínek. Tím, že by se úřadujícímu prezidentovi umožnilo kandidovat, by mohlo dojít k negativnímu ovlivnění šancí ostatních kandidátů. Navíc se zdá rozumné jmenovat měsíce, či dokonce roky před prvními prezidentskými volbami někoho, kdo nebude mít osobní zájem být zvolen. V tomto období bude zapotřebí k mladé federaci přistupovat prakticky a profesionálně.

Odstavec 3 určuje, že kandidát je volitelný pouze tehdy, má-li silné pouto k Evropské federaci, jmenovitě tím, že má státní příslušnost nějakého státu federace, a tím, že oficiálně prožil velký počet let v jednom ze států.

Odstavec 4 zajišťuje prezidentovi roční plat (v USA dosahuje v současnosti výše $400 000, později v Evropě €400 000) za celé jeho funkční období. Kromě tohoto platu mu není dovoleno mít jiné příjmy nebo platby v naturáliích od veřejných či soukromých institucí nebo občanů než příjmy z majetku, kterého nabyl před svým vstupem do úřadu.

Odstavec 5 mluví o prezidentově přísaze či čestném prohlášení, které má být proneseno před předsedou Ústavního soudního dvora Evropské federace. Zde jsme okopírovali americkou proceduru. V USA k ní dochází s prezidentovou rukou položenou na bibli každé čtyři roky formou velkolepé oslavy. V roce 2013 si ji svět mohl vychutnat dvakrát; jednou na malém shromáždění v Bílém domě a o den později oficiálně před Kapitolem. Slova “K tomu mi dopomáhej Bůh,” navíc v americké ústavě nenajdete. Ta byla k přísaze přidána z vlastního podnětu - alespoň se to předpokládá - prvního prezidenta George Washingtona.

Oddíl 2 - Uprázdnění a konec úřadu prezidenta a viceprezidenta

  1. Prezident a viceprezident budou odvoláni z funkce v případě obžaloby a usvědčeni ve věci zneužití úřadu za velezradu, úplatkářství a jiné těžké zločiny a přestupky. V případě odvolání prezidenta z funkce, jeho smrti nebo rezignace se prezidentem stane viceprezident.

  2. Kdykoliv se uprázdní úřad viceprezidenta, prezident jmenuje viceprezidenta, který se ujme úřadu po potvrzení většinou obou sněmoven Evropského kongresu.

  3. Kdykoliv prezident předloží předsedovi pro tempore Senátu a předsedovi Sněmovny občanů svoje písemné prohlášení, že není schopen vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, a dokud jim nepředloží své písemné prohlášení o opaku, tyto pravomoci a povinnosti budou vykonávány viceprezidentem jako úřadujícím prezidentem.

  4. Kdykoliv viceprezident a většina buď vedoucích představitelů ministerstev, nebo jiných orgánů, které Kongres může určit zákonem, předají předsedovi pro tempore Senátu a předsedovi Sněmovny občanů svoje písemné prohlášení, že prezident není schopen vykonávat pravomoci a povinnosti jeho úřadu, viceprezident se okamžitě ujme pravomocí a povinností tohoto úřadu jako úřadující prezident.

  5. Poté, když prezident předá předsedovi pro tempore Senátu a předsedovi Sněmovny občanů svoje písemné prohlášení, že žádná neschopnost neexistuje, opět se ujme pravomocí a povinností svého úřadu, ledaže by viceprezident a většina buď vedoucích představitelů ministerstev, nebo jiných orgánů, které Kongres může určit zákonem, během čtyř dnů předali předsedovi pro tempore Senátu a předsedovi Sněmovny občanů nové písemné prohlášení, že prezident není schopen vykonávat pravomoci a povinnosti jeho úřadu. Načež o věci rozhodne Kongres, který se sejde během čtyřiceti osmi hodin, pokud právě nezasedá. Jestliže Kongres, během dvaceti jedna dní po obdržení druhého písemného prohlášení, nebo, pokud Kongres právě nezasedá, během dvaceti jedna dní od doby, kdy musí začít zasedat, dvoutřetinovou většinou v obou sněmovnách určí, že prezident není schopen se znovu ujmout pravomocí a povinností jeho úřadu, bude viceprezident pokračovat v jejich výkonu jako úřadující prezident; jinak se pravomocí a povinností svého úřadu ujme prezident.

  6. Funkční období prezidenta i viceprezidenta skončí v poledne 20. lednového dne posledního roku jejich funkčního období. Funkční období jejich následníků začne poté.

  7. Jestliže před začátkem prezidentského funkčního období dojde k úmrtí nově zvoleného prezidenta, nově zvolený viceprezident se stane prezidentem. Pokud nově zvolený prezident není schopen složit přísahu či čestné prohlášení, nebo se ujmout svého úřadu, nebo pokud nově zvolený prezident nesplňuje podmínky, potom nově zvolený viceprezident bude vystupovat jako prezident, dokud prezident podmínky nesplní; a Kongres může zákonem ošetřit případy, ve kterých podmínky nesplní ani nově zvolený prezident, ani nově zvolený viceprezident, tím, že určí, kdo potom má jednat jako prezident, nebo způsob, jakým má být určen ten, kdo tak bude jednat, a to do doby, než prezident nebo viceprezident podmínky splní.

Vysvětlení oddílu 2

Prvních pět odstavců tohoto oddílu 2 pochází z amerického 25. dodatku, ratifikovaného v únoru 1967.

První věta odstavce 1 je klauzule o impeachmentu, která byla v minulosti použita v kontextu aféry Watergate k vyvinutí obrovského tlaku na prezidenta Richarda Nixona vedoucímu až k jeho rezignaci, po které jej jeho nástupce Gerald Ford omilostnil. Tento první odstavec řeší problém, který trápí Ameriku již dlouhou dobu. Konkrétně otázku, zda pokud viceprezident převezme od prezidenta jeho úřad, stane se z něj úřadující prezident (disponující pouze jeho pravomocemi), nebo se z něj stane opravdový prezident? Od roku 1967 platí druhá možnost: viceprezident se stane prezidentem. Na tomto základě se prezidentem po Nixonově rezignaci stal Gerald Ford.

Odstavec 2 zaručuje kontinuitu federální vlády. Viceprezidenta může za souhlasu Evropského kongresu jmenovat prezident, pokud viceprezident z jekéhokoliv důvodu není. V takovém případě není nutné, aby byl viceprezident volen občany.

Odstavce 3-5 řešící prezidentovu neschopnost vládnout mluví samy za sebe.

Odstavce 6-7 vycházejí z amerického 20. dodatku, který byl ratifikován v lednu 1933.

Článek V - Pravomoci a povinnosti prezidenta

Oddíl 1 - Prezidentovy pravomoci

  1. Prezident je vrchní velitel ozbrojených sil, bezpečnostních služeb a domobrany Evropské federace.

  2. Prezident jmenuje ministry, velvyslance, jiné vyslance, konzuly a všechny státní úředníky výkonné moci Evropské federace, jejichž jmenování není touto ústavou upraveno jinak a jejichž úřad je založen zákonem. Odvolává z funkce všechny státní úředníky Evropské federace po jejich usvědčení z velezrady, úplatkářství nebo jiných těžkých zločinů a přestupků.

  3. Prezident může požadovat písemné vyjádření vedoucího představitele každého z ministerstev ohledně libovolné záležitosti týkající se povinností jeho příslušného úřadu.

  4. Prezident má pravomoc amnestovat nebo udělit milost za zločiny proti Evropské federaci, kromě případů ve věci zneužití úřadu.

  5. Prezident má pravomoc uzavírat smlouvy, podle a s doporučením a souhlasem Senátu, za předpokladu, že dvě třetiny přítomných senátorů souhlasí.

  6. Prezident navrhuje a jmenuje soudce Ústavního soudního dvora a federálních soudů, podle a s doporučením a souhlasem Evropského kongresu.

  7. Prezident jednou ročně uspořádá poradní referendum mezi všemi občany Evropské federace s hlasovacím právem, aby získal názor evropského lidu na provádění federální politiky. Toto referendum bude uskutečněno v rámci Digitální agendy pro Evropu.

  8. Prezident uspořádá závazné referendum mezi všemi občany Evropské federace s hlasovacím právem o otázce, zda Evropská federace má, či nemá přistoupit k, nebo spoluzaložit, mezinárodní organizaci se závaznými regulačními pravomocemi, po poradě se Senátem ohledně tohoto přistoupení nebo spoluzaložení.

  9. Prezident smí uspořádat referendum mezi všemi občany Evropské federace s hlasovacím právem o návrhu zákona, který se setkal s výhradami prezidenta podle článku III této ústavy a o kterém sněmovny Kongresu po těchto prezidentských výhradách nedospějí k dohodě během dvou let. Toto období dvou let začíná prvním plenárním hlasováním ve Sněmovně, která neiniciovala tento návrh zákona.

Vysvětlení oddílu 1

Prezident Evropské federace má dvě funkce: je hlavou státu a vedoucím představitelem vlády. Vedle toho je také vrchním velitelem a nejvyšším diplomatem.

Odstavec 1 činí z prezidenta vrchního velitele ozbrojených sil, bezpečnostních služeb a domobrany. Právo vyhlašovat válku zůstává pravomocí Kongresu Evropské federace. Jak je tomu v USA? Od dob Korejské války v 50. letech je všeobecně uznáváno, že americký prezident má značný vliv na rozhodování, zda poslat ozbrojené síly do války. Tedy aniž by si předtím výslovně řekl o souhlas Kongresu. Specifický výkon této úlohy se navíc změnil po založení Spojených národů v tom smyslu, že se USA zapojují pouze do válek (nazývaných policejní akce) s mandátem OSN. Kromě druhé války v Iráku. Má se za to, že operace pod mandátem OSN implikuje tichý souhlas Kongresu. Rozumíme této široké interpretaci pravomocí prezidenta USA, pokud jde o vojenské záležitosti, protože kritické situace často vyžadují rychlá rozhodnutí. V Evropské federaci tomu nebude jinak.

Pár vojenských detailů bokem. Američané za obranu utratí dvakrát tolik než Evropané. Navíc je jejich poměr - zhruba řečeno - mezi investicemi (25 %), personálem (50 %) a provozem (25 %) mnohem vyváženější. V Evropě vydávají země jako Belgie, Itálie a Řecko více než 70 % obranného rozpočtu na personál. Následkem je méně investic. Navíc trpí 27 členských států EU fragmentací. Abychom uvedli konkrétní příklad, v Evropě je přes dvacet různých bojových vozidel; rozhodnutí o vojenských záležitostech jsou přijímána na základě národních zájmů, aniž by se vzaly v úvahu přebytky a nedostatky v NATO a EU jako celku. Ze skoro dvou milionů evropských jednotek může EU aktivovat pouze 70 000.

Odstavec 2 dává prezidentovi právo určit úřady výkonné moci. Jmenuje ministry kabinetu, diplomatické pracovníky a další představitele vlády, jejichž jmenování není upraveno jinak. V Americe probíhá jmenování těchto lidí - tedy i ministrů - na doporučení a se souhlasem Senátu. Sněmovna reprezentantů na věc nemá žádný vliv. Skutečnost, že do ní může mluvit Senát, činí legislativní moc spoluzodpovědnou za fungování výkonné moci. Z pohledu amerického prezidentského systému nám to přijde podivné. Považujeme za univerzální pravidlo, že člověk, který musí vykonávat složitý úkol, by měl mít autonomní pravomoc zvolit si tým, se kterým chce čelit výzvám. Z tohoto důvodu docházíme k závěru, že navrhování a jmenování členů prezidentova kabinetu, veřejných představitelů všech federálních ministerstev, agentur a federálních diplomatů by mělo být autonomním rozhodnutím prezidenta Evropské federace: všichni tito lidé jsou pod prezidentovým vedením zodpovědni za exekutivní správu federace, včetně výkonu federálních zákonů přijatých Kongresem. V odstavci 6 nicméně ponecháváme Kongresu roli při jmenování členů moci soudní.

V americké ústavě je náš odstavec 3 součástí předchozího odstavce 1. Domníváme se, že je lepší jej oddělit od vrchního velení, jelikož pravomoc požadovat po ministrech vyjádření se netýká pouze vojenských záležitostí, ale všech stránek jejich práce. Důležité nicméně je, že zde evropská ústava potvrzuje, že prezident má mít svůj kabinet. Tím se budeme zabývat později.

Odstavec 4, prezidentská pravomoc amnestovat a udělit milost, je pevnou součástí všech ústav. Tuto větu jsme rovněž oddělili od odstavce 1.

Odstavec 5 dává prezidentovi právo uzavírat smlouvy. Potřebuje k tomu však doporučení a souhlas Senátu. Z toho stejně jako v případě USA vyplývá, že Senát může o tomto předmětu diskutovat, kdykoliv se mu zachce, před i po smluvních vyjednáváních. Tento odstavec nezabraňuje státům udržet si právo uzavírat smlouvy za předpokladu, že tyto smlouvy budou spadat do kontextu jejich příslušných domén politiky. Tomuto aspektu vertikální dělby moci jsme se věnovali v článku III. Obě úrovně vlády proto mají diplomatické a konsulární sbory. Tak je tomu již v případě EU, pokud jde o smlouvy a diplomaty. Úlohy je možné rozdělit mezi konzuly obou úrovní. Například tak, že se federálním konzulům udělí exkluzivní právo pomáhat (komerčním) korporacím. Podle nás si každý stát zachová pravomoci v rámci národní legislativy, a tím pádem bude poskytovat asistenci fyzickým osobám s odpovídající státní příslušností. Státní příslušnost státu bude kombinována s občanstvím federace. Tomu se budeme věnovat v následujícím listu.

Teď by mohl být příhodný okamžik pro postřeh týkající se konceptu proporcionality. Jedná se o důležitou záležitost v rámci současného intergovernmentálního systému EU. Jednoduše řečeno řeší, do jaké míry mohou EU a národní státy uvnitř EU vykonávat stejnou pravomoc. Tento koncept přímo souvisí se skutečností, že smlouvy EU zahrnují takzvané sdílené pravomoci, z čehož vyplývá, že stejná pravomoc může být vykonávána zároveň EU a zároveň členským státem EU. Nabízí se otázka, jak daleko může každá strana zajít při výkonu této sdílené pravomoci. V praxi se zdá neřešitelná, neboť se uplatňování principu proporcionality poměřuje principem subsidiarity: nechat státům, co státy mohou samy udělat nejlépe. Díky tomu, že hierarchické rozhodování Evropské rady zbavilo vážně prosakující subsidiaritu jejího smyslu, jsou problémy s výkladem neřešitelné. Na druhou stranu federální systém tento problém vůbec nemá. Ve federaci jsou sdílené pravomoci nemyslitelné díky vertikální dělbě moci, esenci federální organizace. Federace má pouze sdílenou suverenitu: státy jsou 100% (tedy nikoliv částečně) suverénní ve všech pravomocech, které nebyly převedeny na federaci. A federace je na druhou stranu 100% (tím pádem nikoliv částečně) suverénní ve všech taxativně vyjmenovaných pravomocech, které jí byly svěřeny. Pro zopakování: federace připomíná absolutní subsidiaritu, a proto tedy tento koncept v našem návrhu ústavy nenajdete. Nenajdete v něm ani nesmysl proporcionality.

Odstavec 6 se odklání od americké ústavy v tom smyslu, že prezidentova pravomoc jmenovat soudce Ústavního soudního dvora a federální soudce Evropské federace nepodléhá jen souhlasu Senátu, nýbrž celého Kongresu, tudíž také Sněmovny občanů. Federálními soudy míníme soudy zřízené zákonem Kongresu a které v hierarchii spadají přímo pod Ústavní soudní dvůr. Po vzoru švýcarského příkladu vytváření federálních soudů bychom tuto důležitou pravomoc chtěli dát oběma sněmovnám federálního Kongresu. Přesto s jedním rozdílem - i prezident zde má svou úlohu, protože stejně jako v USA nominuje kandidáty. Kvůli tomu, že by federální soudy a případně další federální soudní dvory měly prosazovat uniformní výkon federálních zákonů po celé federaci, si myslíme, že takto je jejich nezávislé fungování lépe zajištěno, obzvláště s ohledem na státy, jejichž zákony musí ustoupit federálním zákonům. Federální soudy by navíc měly požívat největší důvěry od těch, kdo tvoří a budou tvořit federální zákony, a od těch, kteří je budou vykonávat: prezidenta a jeho kabinetu. Tito lidé dokáží zhodnotit, zda kandidáti pro tyto soudy mají dostatečnou odbornost.

Odstavce 7, 8 a 9 v americké ústavě nejsou. S odkazem na list č. 20, ve kterém Tombeur popisuje příklady přímé demokracie ve Švýcarsku, zavádíme tři druhy referend, které prezident může, nebo musí uspořádat a ve kterých mohou hlasovat všichni občané federace s hlasovacím právem.

Jsme si vědomi toho, že Evropa nemá dobré zkušenosti s referendy o sobě samotné. Tato referenda byla doposud charakterizována odporem proti intergovernmentálnímu systému. V tomto ohledu bychom chtěli zmínit detailní analýzu Wima Voermanse v jeho příspěvku Van Europa voor de burger naar Europa door de burger (Od Evropy pro občana k Evropě od občana) v nizozemské Ročence parlamentní historie 2012 se sugestivním názvem Spojené státy evropské. Voermans podává přesný popis události a průběhu referenda, ve kterém Nizozemci v roce 2005 odmítli návrh Evropské ‘ústavy’. Stejně jako Francie. Následující administrativní vakuum bylo vyplněno monstrem zvaným Lisabonská smlouva.

V listu č. 14 Klinkers líčí, jak obtížné bylo před a během Filadelfského shromáždění řešit otázku aristotelské ‘demokracie’. Doslovné nasazení tohoto konceptu ve smyslu, že každý občan může spolurozhodovat o všem, bylo považováno za organizačně nemožné. Zároveň existovaly obavy, že by kvůli hloupým a pomýleným občanům bylo takové rozhodování špatné. Zde jsou ještě jednou některé věty, které vrhají světlo na myšlenky účastníků Shromáždění: “Stejnou měrou byla zdiskreditována ‘pouhá demokracie’, která pořád znamenala, dle učení Aristotela, vládu zaníceným, neznalým, převážně demagogickým ‘hlasem lidu’. To by jistě vedlo nejprve k bezpráví, potom anarchii a nakonec tyranii.” Proto se po dlouhých debatách rozhodli zvolit si koncept zastupitelské demokracie, který nazývali ‘republikánským druhem vlády’. Švýcaři se nicméně odhodlali v polovině 19. století svou verzi americké ústavy obohatit o prvky přímě demokracie. A funguje to tak do dneška, zjevně bez jakýchkoliv problémů. Z tohoto důvodu bychom v našem návrhu ústavy rádi viděli to samé. Proto začleňujeme tři typy referend. Takto bychom si přáli odstranit negativní konotace evropských plebiscitů, majíce na paměti, že od roku 1950 mohli občané stěží projevit svou vůli oficiálně, natož pak rozhodovat o tom, co by intergovernmentální Evropa dělat měla a co neměla. Vládnutí v EU od té doby připomíná spíše osvícený despotismus starého režimu ve Francii [Ancien Régime] - vláda pro občany, nikoliv občanů. Pro tento demokratický deficit nenalézáme žádné rozumové vysvětlení. V evropské historii nebylo nikdy tolik vzdělaných a dobře informovaných lidí jako po 2. světové válce. Pořád se s nimi ale zachází - s odvoláním na amerického autora Noama Chomského - jako s nezletilými dětmi. Podle našeho názoru je v roce 2013, v Evropském roce občanů, více než kdy jindy zapotřebí, abychom navrhli referenda v odstavcích 7, 8 a 9 tohoto oddílu.

V odstavci 7 navrhujeme, aby prezident Evropské federace musel jednou za rok uspořádat poradní referendum o kvalitě federální vlády. Jeho prostřednictvím se občanů zeptá na jejich názor na výkonnost oblastí politiky federálního celku. Výsledek prezidenta k ničemu nezavazuje. Nezavazuje ani Kongres, ani žádné jiné federální instituce. Pomocí této povinné konzultace s lidem ale mohou být nedostatky vlády identifikovány a řešeny rychle a účinně. Toto je mocný nástroj pro budování evropského národa. Eurokomisařka, která má momentálně na starosti Digitální agendu pro Evropu, Neelie Kroes, by mohla již nyní, v rámci navrhování celoevropské digitální infrastruktury, uvažovat o zřízení takových technických prostředků, které by učinily organizaci elektronického referenda proveditelnou.

Pro vznik evropského veřejného prostoru v odstavci 8 navrhujeme, aby prezident zorganizoval referendum mezi občany a státy, které rozhodne otázku, zda má Evropská federace vstoupit do, nebo být zakládajícím členem mezinárodní organizace s regulačními pravomocemi. Protože takové regulace mohou mít dopad na pravomoci států - globální vyjednávání mají svou vlastní specifickou dynamiku a globální organizace mají svou vlastní specifickou definitivnost mimo sféru evropských pravomocí - rádi bychom je do tohoto rozhodování zahrnuli. Zde je nám inspirací švýcarská ústava. Se Světovou obchodní organizací jako příkladem může být vytvoření takových mezinárodních organizací nutné pro řešení problémů týkajících se například změny klimatu. Kdykoliv bude zapotřebí učinit v této věci rozhodnutí, prezident bude povinován uspořádat referendum. Požadované doporučení Senátu občanům a státům (v předstihu) připomíná roli Senátu při uzavírání smluv, jak bylo popsáno v odstavci 5.

Třetí typ referenda pod prezidentskými pravomocemi v odstavci 9, který rovněž vychází ze švýcarské ústavy, dává prezidentovi možnost zorganizovat závazné referendum, nemohou-li se sněmovny Kongresu po obdržení prezidentových výhrad k návrhu zákona jedné ze sněmoven i nadále na tomto návrhu shodnout. Říká se mu rozhodčí referendum a není povinné. Prezident rozhodne, zda bude takové referendum předloženo občanům. Jejich rozhodnutí je ale už závazné. Ačkoliv evropská ústava zahrnuje možnost finálního rozhodnutí Kongresem, systém brzd a protiváh může navodit patovou situaci, odmítají-li zúčastněné strany zatvrzele kompromis. Pokud taková patová situace přetrvává, je jako nejzazší řešení nutné nechat pracovat nejvyšší zákonodárce: občany. Občané předcházejí federaci, federace je vlastnictvím občanů, nikoliv naopak. Občané jsou alfou i omegou: založení federace je svěřeno občanům, tím pádem je jim svěřeno i řešení problémů vytvořených institucemi federace. Využijí-li představitelé federace státní systém k znehybnění rozhodovacího procesu, musíme se vrátit zpátky k lidem, kteří založili federaci, tedy k občanům. Kdyby USA měly takovéto referendum, patová situace ‘fiskálního útesu’ by byla vyřešena rychle.

Oddíl 2 - Povinnosti prezidenta

  1. Prezident jednou ročně podá Evropskému kongresu informaci o stavu federace a doporučí opatření, která pokládá za nutná.

  2. Prezident může za mimořádných okolností svolat obě sněmovny Kongresu, nebo kteroukoliv z nich a v případě nesouhlasu mezi nimi ohledně doby odročení je může odročit na dobu, kterou bude považovat za vhodnou.

  3. Prezident přijímá velvyslance a jiné cizí vyslance.

  4. Prezident dbá na věrné provádění zákonů.

  5. Prezident stanovuje povinnosti všech vládních úředníků Evropské federace.

Vysvětlení oddílu 2

V americké ústavě tvoří tento text jeden odstavec. Domníváme se, že jeho rozdělením do pěti odstavců vylepšíme jeho čitelnost.

Odstavec 1 připomíná americkou State of the Union. Až do vlády Woodrowa Wilsona (1913-1921, otec Společnosti národů) tato deklarace probíhala psanou formou. Od dob Wilsona ji prezident přednáší osobně před Kongresem. Jedná se o exekutivní povinnost ústavou výslovně uloženou prezidentovi. Musí přednést vše, co považuje za vhodné jako hlava státu, jako hlavní představitel vlády, jako vrchní velitel, jako vrchní diplomat atd. Krom toho je prezidentovou povinností předložit Kongresu k posouzení opatření, která považuje za nezbytná a vhodná. Jedná se o takzvanou ‘Recommendation Clause’. Rádi bychom tento postup v našem návrhu federální ústavy převzali.

Odstavec 2 dává prezidentovi pravomoc svolat obě sněmovny (nebo jen jednu) za mimořádných okolností. Americká ústava neposkytuje návod, jak bychom měli interpretovat slovo ‘mimořádný’. Došlo k tomu 27krát. Naposledy za Harryho Trumana, následníka Franklina D. Roosevelta, na konci 2. světové války.

Odstavec 3 krom jiného zahrnuje požadavek, aby všichni cizí velvyslanci předložili své pověřovací listiny prezidentovi osobně.

Odstavec 4 je v USA znám jako ‘Take Care Clause’ nebo ‘Faithful Execution Clause’. V podstatě to je pověření pro prezidenta vykonávat zákony pečlivě, i když s nimi nesouhlasí. Netýká se to pouze výkonu samotného, ale také naplňování skutečných cílů Kongresu: zde se právě objevuje anglické slovo faithful. V USA je tato klauzule vysoce ceněna, a je proto základem silného teleologického postoje hodnostářů i občanů. Postoje, který je nejlépe vyjádřen otázkami typu: “Co asi tak otcové ústavy mysleli tím či oním? Čeho se Kongres snaží tímto ustanovením v zákoně dosáhnout?” Prezidentovi jsou nicméně přiznávány hojné pravomoci interpretovat záměry zákonodárců. Vždy ale pod dohledem Nejvyššího soudu, který může prezidentova opatření prohlásit za protiústavní: “Ústava je to, za co ji považují soudci.”

V kontextu odstavce 4 bychom chtěli ještě jednou podtrhnout, že nejen americký Kongres disponuje takzvanými implicitními pravomocemi. Prezident je má také, v podobě například prezidentských dekretů. O tom jsme psali v listu č. 14, proto se tím již nebudeme znovu zabývat. Zmíníme jen, že opatření prezidenta Obamy z ledna 2013 o regulaci zbraní patří do domény těchto prezidentských dekretů (‘Presidential Executive Orders’).

Odstavec 5 prezidentovi zakládá právo a povinnost určit, jaký druh práce má být vykonáván každým veřejným představitelem federální vlády.

Speciální vysvětlení článku V oddílu 1 odstavců 2 a 5

Nyní se vrátíme k odstavcům 2 a 5: pravomoc prezidenta požádat o radu hlavy jednotlivých ministerstev a jeho pravomoc jmenovat ministry. To je považováno za ústavní základ pro to, aby měl prezident svůj kabinet, takzvaný ‘The President’s Cabinet’. Ústava ale neurčuje počet ministrů.

Otázka, kterou si musíme zodpovědět, zní: “Kolik ministrů by měl mít prezident Evropské federace?” K odpovědi bychom mohli přijít tak, že bychom při pohledu na článek III oddíl 2 (seznam taxativně vyjmenovaných pravomocí Evropského kongresu) zvážili dominantní oblasti politiky. To se ale zdráháme udělat. Takové zvažování by pravděpodobně vedlo k nekonečným debatám, pryč od principů dobré správy. Obzvláště by mělo být dle našeho názoru vyloučeno, aby měl každý členský stát automaticky svého zástupce v exekutivě, jak je tomu v současné Evropské komisi. Ministerstva vlády Evropské federace by neměla mít národní, ale obsahové odůvodnění, tzn. například doprava nebo obrana.

Navrhujeme tento problém vyřešit jednoduchým způsobem: bez dvou výjimek se řídíme oblastmi politiky kabinetu amerického prezidenta. Ta samá logika je použitá v našem návrhu uspořádat volby prezidenta Evropské federace v období kolem amerických prezidentských voleb: vytvořit tolik homogenity mezi oběma federacemi, kolik jen bude možné, aby spolu mohly efektivně a rychle spolupracovat.

Těchto třináct ministrů Evropské federace má amerického kolegu:

  1. ministr zahraničních věcí (Secretary of State): zodpovědný za zahraniční politiku Evropské federace. Členské státy federace si tedy s ohledem na své vlastní domény politiky ponechají svou vlastní zahraniční politiku spolu se svými vlastními ministry zahraničních věcí, jak je tomu již v EU a belgické federaci;

  2. ministr financí (Secretary of Treasury): zodpovědný za finanční politiku Evropské federace, včetně federálního rozpočtu a federálních daní. Stranou uveďme, že tyto pravomoci a společná měna euro dle našeho názoru povedou k založení Evropské centrální banky připomínající Radu guvernérů amerického Federálního rezervního systému;

  3. ministr obrany (Secretary of Defence): zodpovědný za federální ozbrojené síly ve všech jejich složkách: armádě, námořnictvu, vzdušných silách a domobraně;

  4. ministr spravedlnosti (Attorney General): zodpovědný za záležitosti justiční povahy;

  5. ministr vnitra (Secretary of Interior): v Americe tento ministr není srovnatelný s ministry vnitra, na jaké jsme zvyklí v Evropě. Tento ministr se zabývá transnacionálním územním plánováním, s důrazem na udržitelnost;

  6. ministr zemědělství (Secretary of Agriculture): zodpovědný za zemědělství a rybolov, stejně tak i za výrobu potravin, jejich distribuci a zásobování a za bezpečnost potravin (zdravá výživa);

  7. ministr ekonomických záležitostí (Secretary of Commerce): zodpovědný za ekonomiku, obchod, konkurenci a intelektuální vlastnictví;

  8. ministr práce (Secretary of Labor): zodpovědný za zaměstnanost a pracovní podmínky;

  9. ministr veřejného zdraví a sociálních věcí (Secretary of Health and Human Services): zodpovědný za veřejné zdraví, sociální zařízení a zmírňování chudoby;

  10. ministr bydlení a městského rozvoje (Secretary of Housing and Urban Development): zodpovědný za bytovou politiku a rozvoj městských oblastí;

  11. ministr dopravy a přepravy (Secretary of Transportation): zodpovědný za všechny způsoby dopravy a přepravy mezi státy federace, včetně transnacionální infrastruktury;

  12. ministr energetiky (Secretary of Energy): zodpovědný za výrobu a distribuci energie, podporu čisté energie a opatření pro úsporu energie a problematiku změny klimatu;

  13. ministr vnitřní bezpečnosti (Secretary of Homeland Security): zodpovědný za bezpečnost vnitra, boj s terorismem na území federace a zvládání katastrof.

Dva ministři amerického kabinetu se zdají pro Evropskou federaci nevhodní:

  • ministr školství (Secretary of Education): myslíme si, že péče o vzdělávání a související záležitosti, jako například odborné vzdělávání, je úlohou států, nikoliv federace;

  • ministr pro záležitosti veteránů (Secretary of Veteran Affairs): i když by toto bylo relevantní doménou politiky v Evropské federaci, my si myslíme, že by bylo vhodnější pojmout tuto úlohu jako společný úkol ministra obrany a ministra veřejného zdraví a sociálních věcí.

Místo nich navrhujeme:

  1. ministr pro vědu a inovace: zodpovědný za podporu základního vědeckého výzkumu, péči o inovace v oblastech jako elektronické komunikace a výrobky a tvorbu nových vzdělávacích systémů;

  2. ministr pro kulturní vztahy a migraci: zodpovědný za péči o dobré vztahy mezi národy příslušných států, zájmy regionů a specifické populace se svým vlastním jazykem a kulturou a migraci.

Zde je k vidění patnáct federálních ministrů, kteří jsou členy kabinetu prezidenta Evropské federace. Tedy nikoliv 27 či více komisařů k uspokojení národních zájmů nebo národní cti každého členského státu Evropské unie. Vedle tohoto kabinetu má americký prezident ještě určitý počet úřadů uvnitř i vně Bílého domu. Necháme to prozatím stranou.

Se svolením autora přeloženo z angličtiny.

Autor: Jakub Jermář | pondělí 20.1.2014 10:16 | karma článku: 4.82 | přečteno: 237x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jiří Fábik

Platí u nás Úmluva o právech dítěte?

kdo je zájmovou skupinou pro naše politiky? Exekutoři, insolvenční správci či naše děti. Proč nenechat naše matky bez peněz. Jak řekl jeden náš politik . Ať si najdou chlapa. Jak jednoduché řešení.

19.9.2017 v 19:17 | Karma článku: 3.09 | Přečteno: 132 | Diskuse

Jiřina Holotová

Soud přednesl správné argumenty v odvolacím řízení kauzy "hidžáb ve škole"

"V sekulárním Česku je nutno chránit právo být bez vyznání stejně, jako právo náboženství vyznávat." Tato argumentace zazněla z úst předsedy senátu. Odvolací soud tak potvrdil lednový verdikt první instance o zamítnutí žaloby.

19.9.2017 v 18:05 | Karma článku: 31.56 | Přečteno: 661 | Diskuse

Jan Ziegler

Okamurovský populismus, to jsou tzv. novomanželské půjčky

Rodiny by podle plánů Strany přímé demokracie Tomia Okamura měly dostávat 300 tisíc korun novomanželské bezúročné půjčky. Při narození třetího dítěte by je už nemusely vracet. To je zločinné mrhání peněz..

19.9.2017 v 17:23 | Karma článku: 15.43 | Přečteno: 434 | Diskuse

Pavel Kamas

Volební ovce

S blížícími volbami se odehrává více a více vtipných (nebo tragických?) situací. Rozhovory a komentáře jsou toho plné. Obavu z ANO začíná střídat obava, že by část poslanců mohli získat Piráti. A ČSSD se rozhodla vyhrát volby.

19.9.2017 v 15:59 | Karma článku: 10.83 | Přečteno: 308 | Diskuse

Petr Burian

Síla peněz

Žmoulajíce potištěný papírek s nápisem 1000kč přemýšlejí mnozí co za něj dostanou a zda-li vůbec. Zda a jak jsou bankovky kryté. Nejlépe kdyby byly kryté speciálními jednotkami v ulicích, jako dnes celá Francie a mnohé jiné země.

19.9.2017 v 13:47 | Karma článku: 7.66 | Přečteno: 263 | Diskuse
Počet článků 29 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 352
Jsem softwarový inženýr, milovník historie a tvůrce svobodného software. Přeložil jsem Evropské listy federalistů do češtiny. Chci Evropu občanů, od občanů a pro občany. Nechci Evropu šéfů vlád, od šéfů vlád a pro šéfy vlád.

Seznam rubrik

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.