Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Proč maluje Pavel Kohout čerta na zeď?

21. 02. 2014 14:47:43
Pavel Kohout na svém blogu nedávno zveřejnil kritiku návrhu federální ústavy pro Evropskou federaci, který z americké a švýcarské ústavy poskládali a upravili autoři Evropských listů federalistů Leo Klinkers a Herbert Tombeur, a který jsem spolu s těmito Listy přeložil do češtiny a zveřejnil na svém blogu. Ačkoliv prvotní impuls vyšel vlastně ode mne (Pavla Kohouta jsem přes Twitter požádal o jeho názor), kritiku nepovažuji za objektivní a cítím potřebu sepsat tento rebuttal.

Ze všeho nejdříve bych chtěl prohlásit, že mi je úplně jedno, kolik je Pavlu Kohoutovi let, nebo jestli je starý nebo mladý. Taky je mi fuk, že je ekonom a nepovažuji za relevantní zjišťovat a rozepisovat se o tom, co rád dělá ve volném čase. Rovněž jeho postoj ke směřování Evropy není důležitý, postačí snad jen zmínit, že je z té části politického spektra, která nikdy nechodí pro označení jiných lidí slovem socialista daleko a střílí jím jako náboji z kulometu.

Tak tedy, Pavel Kohout se zaměřuje v podstatě na čtyři momenty v navrhované ústavě. Ve třech případech v textu vidí něco, co neměli autoři návrhu ústavy na mysli, jak se může každý snadno přesvědčit přečtením příslušných Evropských listů federalistů. Pro jednoduchost zde podstatné pasáže v krátkosti odcituji. V jednom případě dokonce používá argument, který byl vznesen odpůrci americké ústavy ještě před její ratifikací a vyvrácen v amerických Listech federalistů i samotnou historií.

Obecný zájem federace

Nejdříve se zaměřuje na prvek, kterým se autoři inspirovali při studiu švýcarské ústavy:

Spojené státy evropské v uvedené podobě by nebyly federálním státem, ale fakticky unitárním státem s totalitními prvky. Může za to jeden drobný detail v definici postavené evropských poslanců:
Členové Sněmovny občanů mají individuální mandát. Tento mandát vykonávají bez instrukcí, v obecném zájmu federace.
Formulace „v obecném zájmu federace“ je nepokrytě totalitní. V ústavě chybí definice tohoto zájmu, takže teoreticky je možné všechno. Třeba i vyloučit nebo trestně stíhat za velezradu poslance, který se mimo sněmovnu vyjádří proti federaci. Anebo vyloučit „protievropského“ poslance z jednání za údajnou výtržnost. (Softwarového inženýra by mělo napadnout, že nedefinovaný objekt je problém.)

Tvrzení o unitárním státě je vzhledem k Článku I a III návrhu holý nesmysl, protože tyto články v sobě skrývají esenci federalismu: vertikální dělbu moci a taxativní výčet pravomocí federální úrovně.

Významnější je námitka o totalitních prvcích spočívajících v ústavou nedefinovaném pojmu “obecný zájem federace”. To, že se zde používá nedefinovaný pojem, není nutně na škodu. Ekonoma by mělo napadnout, že ústavní právo není úplně exaktní věda a běžně pracuje s tzv. neurčitými pojmy, jejichž význam určuje ústavní soud až za běhu. Pavel Kohout si to může představovat třeba jako takový lazy objekt. Za zmínku stojí podobně laděný a o něco více nedefinovaný Článek 5, odstavec 2 švýcarské ústavy:

Státní aktivity musí být prováděny ve veřejném zájmu a úměrně požadovanému výsledku.

Co jsou to státní aktivity a lze do nich zahrnout výkon mandátu poslance? Nebo ministra federální vlády? A co je to vlastně výkon mandátu. Stejnou optikou bychom tedy měli dojít k závěru, že i švýcarská ústava obsahuje podobný totalitní prvek.

Autoři návrhu ústavy o konceptu obecného zájmu píší v listu č. 17. Mimo jiného zmiňují tento nešvar zastupitelských demokracií:

Zastupitelská demokracie jako mechanizmus přijímání rozhodnutí pomocí usměrňování skupinových zájmů, nedegeneruje jenom do hrozby oligarchie, ale velmi často slouží osobním zájmům. Tím, že legitimním způsobem získají určitý post v rámci demokratického systému, mohou špatní lidé beztrestně držet tento systém jako rukojmí a přimět jej, aby pracoval ve prospěch skupinových a osobních zájmů. Unesou demokracii pomocí legitimních nástrojů a drží ji jako rukojmí kvůli svému vlastnímu prospěchu.

Samotná idea použít v textu spojení “vykonávat mandát v obecném zájmu federace” pak pochází z listu č. 20:

Předně se jedná o pozoruhodný Článek 161. Píše se v něm: “Interdiction des mandats impératifs – 1. Les membres de l’Assemblée fédérale votent sans instructions. - 2. Ils rendent publics les liens qu’ils ont avec des groupes d’intérêts.” [Zákaz hlasovacích pokynů - 1. Žádný člen Federálního shromáždění nesmí hlasovat podle instrukcí jiné osoby. 2. Členové musí zveřejnit své vazby na zájmové skupiny.] To znamená, že každý člen obou komor federálního parlamentu má individuální mandát pečovat o obecné zájmy celé federace. Drahý Klinkersi, toto si musíme zapamatovat až začneme psát naši verzi evropské ústavy.

Daná inspirace tímto článkem by mohla mít tu logiku, že švýcarská ústava nutí poslance odkrýt své vazby na zájmové skupiny (i když je to nedefinovaný pojem) a diskvalifikovat se tak v očích voličů, jejichž zájmy tyto skupiny nereprezentují. Jinými slovy tlačí na poslance, aby vykonávali mandát v obecném zájmu federace.

Ústava státům zakazuje vydávat dluhopisy

Druhou námitkou Pavla Kohouta je:

Návrh ústavy zakazuje členským státům emitovat vlastní dluhopisy. Toto právo má mít pouze federace. Tím se prakticky ruší samostatné rozpočtové politiky členských států, které přestávají být státy a stávají se pouhými provinciemi. Podotýkám, že členské státy USA nemají zakázáno emitovat dluhopisy a mohou do značné míry samostatně hospodařit. Díky tomu je možná vnitřní daňová konkurence. Možná jen proto jsou americké daně stále jakž takž snesitelné.

To jednoduše není pravda. Český překlad návrhu ústavy slovo dluhopis, tedy obligace, neobsahuje. Stejně tak jako americká ústava i anglická verze návrhu evropské ústavy neobsahují slovo bond. Americká ústava pracuje s archaickým pojmem bills of credit, což byly speciální dlužní úpisy či směnky plnící roli tehdy neexistujícíh papírových peněz. Jejich nevýhodou bylo to, že nebyly kryté skutečnými penězi (i když za ně byly směnitelné) a pokud jich stát vydal příliš mnoho, hodně se zadlužil a ještě k tomu zahýbal hodnotou skutečných peněz. Kvůli posledně jmenovanému americká ústava jejich vydávání státům zakazuje.

V případě americké ústavy nebylo až do roku 1830 jasné, zda se právě tyto bills of credit nevztahují také na jiné dokumenty související s dluhem, kdy o věci rozhodl zamítavě Nejvyšší soud. Anglický návrh evropské ústavy používá tentýž termín bills of credit a je tedy totožný s americkou ústavou.

V případě českého překladu obou ústav je shodně použit termín dlužní úpis (pracuji s překladem amerických Listů federalistů a Ústavy Spojených států z roku 1994, vydaných Vydavatelstvím Univerzity Palackého v Olomouci). Narozdíl od Pavla Kohouta nejsem ekonom, ale podle všeho je dluhopis technicky něco úplně jiného než dlužní úpis – jiný typ dokumentu.

Návrh ústavy tedy státům nezakazuje emitovat jejich vlastní dluhopisy a v tomto duchu nezasahuje do jejich rozpočtové politiky. Ostatně by to bylo v rozporu s tím, co autoři listů celou dobu od federálního systému očekávají a čím se ho snaží prodat čtenářům. V listu č. 14 rozvíjejí dřívější přirovnání federace ke společenství vlastníků bytových domů a na jíném místě zmiňují nezávislou rozpočtovou politiku amerických států :

Život v takových budovách připomíná federální organizaci: uvnitř svého bytu si můžete dělat, co je vám libo. Sami rozhodujete o tom, odkud pochází vaše příjmy a jak své peníze utratíte. Není nikdo nadřazený, kdo by vám směl říkat, jak máte žít. Nikdo si nemůže vzít vaše peníze.
(...)
Opakuji - dost možná, že zbytečně - všechny státy si zachovají svůj vlastní parlament, vládu, soudy, policii, fiskální systém, vzdělávací systém atd. Jejich guvernér je volen občany. Kdo by si troufl tvrdit, že členské státy uvnitř federace ztratí svou suverenitu? Nebo že se národní státy rozplynou a budou federací pohlceny? Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě.

Samozřejmě je na místě debata o tom, zda tento archaismus vzhledem k jeho původnímu účelu a skutečnosti, že se dnes běžně používají bankovky, do návrhu ústavy vůbec zahrnovat. Případně, vyřešit technický problém, zda bills of credits jsou spíše dlužním úpisem a nebo směnkou, či jeho použití v duchu rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu výslovně nesvázat s oběživem.

Neomezená pravomoc zdaňovat a stejné federální daně

Toto je bod, kdy Pavel Kohout používá neúspěšnou argumentaci z boje o ratifikaci americké ústavy:

Naopak návrh evropské federální ústavy maximalizuje práva státu vůči občanům. Návrh hovoří o tom, že federace má právo „stanovit a vybírat daně a cla na splácení dluhu Evropské federace a na krytí výdajů nutných k plnění záruky popsané v Preambuli, přičemž všechny daně a cla jsou v celé Evropské federaci jednotné.“
Jinými slovy, Brusel má mít možnost ždímat evropské občany do mrtě. Bez limitu a bez zábran.
Zkuste si představit, že Evropané budou platit stejné bankovní poplatky a stejné telekomunikační poplatky, přičemž o jejich výši rozhodnou pouze banky a telekomunikační společnosti na základě vzájemné dohody. Konkurence nahrazena kartelem. Získáte přibližnou představu, jak by asi v Evropské federaci vypadaly daně.
Evropské federální daně by musely být vysoké, neboť řečená preambule obsahuje kouzelnou formulaci:
My, občané Belgie, Estonska, Finska, Francie, Irska, Itálie, Kypru, Lucemburska, Malty, Německa, Nizozemska, Portugalska, Rakouska, Řecka, Slovenska, Slovinska a Španělska, zakládáme tuto ústavu pro všechny země eurozóny a dále pro každou zemi vstupující do eurozóny, s cílem vytvořit federaci, která bude zaručovat svobodu, řád, bezpečí, štěstí, spravedlnost, obranu federace před nepřáteli, udržitelnost životního prostředí, stejně jako přijmutí a toleranci rozmanitosti kultur, vyznání, způsobů života a jazyků všech, kdo žijí a budou žít na území spadajícím pod jurisdikci federace.

Zde je analogický článek americké ústavy, Článek I, oddíl 8, odstavec 1, který Kongresu umožňuje:

Ukládat a vybírat daně, cla dávky a poplatky, platit dluhy, zajišťovat obranu země a obecný prospěch Spojených států; všechna cla, dávky a poplatky však musí být na celém území Spojených států jednotné.

Čili americká ústava rovněž dává federální vládě neomezenou pravomoc zdaňovat s tím, že tyto federální daně musí být ve všech státech stejné. Naopak, nemluví se zde o daních státních, které si jednotlivé státy určují samy.

Neomezená pravomoc zdaňovat souvisí s principem několikrát zmiňovaným v amerických Listech federalistů, který říká, že prostředky vlády by měly být úměrné jejím cílům. Pokud je tedy cílem vlády například obrana federace před nepřáteli, měla by mít vláda dostatečné prostředky pro jeho dosažení. Protože však výši těchto prostředků není možné dopředu odhadnout a případný agresor by své vlastní prostředky jistě nepodřizoval případnému omezení v této ústavě, neměla by být ani tato pravomoc Kongresu nijak omezena.

Ke ždímání občanů do mrtě, bez limitu a bez zábran ve Spojených státech zatím nedošlo – pokud jsem dobře informován. To, že vláda takovou pravomoc má, ještě neznamená, že ji bude zneužívat. A i kdyby ji přece jen začala zneužívat, jistě by tak činila ve svůj vlastní neprospěch a občané by jí to v nejbližších volbách sečetli a situaci napravili. Protože jsou v tomto ohledu obě ústavy principielně totožné, není důvod tuto obavu přenášet do Evropy.

Právo na štěstí

Ve výše citované Preambuli návrhu evropské ústavy nalezl Pavel Kohout slovo štěstí:

Evropští federalisté chtějí zaručit právo na štěstí! To bude drahé. Hodně drahé.
Právo na štěstí je formulace, která ilustruje myšlení evropských federalistů více, než cokoli jiného.

Skutečně? Podívejme se tedy na komentář autorů návrhu ústavy z listu č. 21:

Slovo ‘štěstí’ v americké preambuli zmíněno není. I přesto jsme se rozhodli jej v naší evropské preambuli použít. Proč? Protože celkové vyznění americké ústavy je založeno na právu občana usilovat o své vlastní štěstí a povinnosti vlády mu tuto činnost usnadňovat. Tento základní prvek americké ústavy má své kořeny v Deklaraci nezávislosti (Thomas Jefferson, 1776), jež obsahuje tato slova: “Máme tyto pravdy za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni, že jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, že mezi těmi jsou život, svoboda a snaha o štěstí.”

Čili záměr autorů ústavy je ve shodě s další poznámkou Pavla Kohouta:

Dobrá ústava má garantovat každému právo hledat štěstí podle svých vlastních představ a schopností.

Povinnost vlády usnadňovat jim toto hledání je několikrát zmíněna americkými otci zakladateli, které jistě nikdo nebude obviňovat z nějakého velkého levičáctví:

“Péče o lidský život a štěstí, a nikoliv jejich destrukce, je prvním a jediným cílem dobré vlády.”
-- Thomas Jefferson v proslovu k marylandským republikánům v roce 1809
“Dobrá vláda předpokládá dvě věci: za prvé věrnost svému cíli, kterým je štěstí občanů, a za druhé znalost prostředků, jimiž lze tohoto cíle nejlépe dosáhnout.”
-- James Madison v Listu federalistů č. 62

Podobné ladění lze vystopovat přímo v americké ústavě, která na několika místech (preambuli a pravomocech Kongresu) používá termín obecné blaho.

Závěrem

Sami autoři návrhu ústavy připouštějí možnost, že jimi navrhovaná ústava není dokonalá. Zároveň vyzývají občany, aby svými připomínkami přispěli k jejímu zdokonalení. V tomto smyslu budou postřehy Pavla Kohouta jistě zváženy, ale upřímně řečeno jsem očekával trochu jiný druh kritiky, který nesklouzne tak po povrchu.

Pavel Kohout se však ve své kritice zaměřil na slovíčkaření a zcela ignoroval záměry autorů i vyznění diskutovaných ústav. Ze stejně znějících částí americké i evropské ústavy vyvodil zcela opačné závěry. Použil argumenty, které byly vyvráceny již před 225 lety. Jeho kritika je povrchní a licoměrná. Je neobjektivní a vedená zjevnou motivací lidi vyděsit a odradit je tak od dalšího zkoumání podstaty federalismu jako možnosti dalšího směřování Evropy.

Autor: Jakub Jermář | pátek 21.2.2014 14:47 | karma článku: 6.17 | přečteno: 471x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jiří Fábik

Platí u nás Úmluva o právech dítěte?

kdo je zájmovou skupinou pro naše politiky? Exekutoři, insolvenční správci či naše děti. Proč nenechat naše matky bez peněz. Jak řekl jeden náš politik . Ať si najdou chlapa. Jak jednoduché řešení.

19.9.2017 v 19:17 | Karma článku: 3.09 | Přečteno: 132 | Diskuse

Jiřina Holotová

Soud přednesl správné argumenty v odvolacím řízení kauzy "hidžáb ve škole"

"V sekulárním Česku je nutno chránit právo být bez vyznání stejně, jako právo náboženství vyznávat." Tato argumentace zazněla z úst předsedy senátu. Odvolací soud tak potvrdil lednový verdikt první instance o zamítnutí žaloby.

19.9.2017 v 18:05 | Karma článku: 31.56 | Přečteno: 661 | Diskuse

Jan Ziegler

Okamurovský populismus, to jsou tzv. novomanželské půjčky

Rodiny by podle plánů Strany přímé demokracie Tomia Okamura měly dostávat 300 tisíc korun novomanželské bezúročné půjčky. Při narození třetího dítěte by je už nemusely vracet. To je zločinné mrhání peněz..

19.9.2017 v 17:23 | Karma článku: 15.43 | Přečteno: 434 | Diskuse

Pavel Kamas

Volební ovce

S blížícími volbami se odehrává více a více vtipných (nebo tragických?) situací. Rozhovory a komentáře jsou toho plné. Obavu z ANO začíná střídat obava, že by část poslanců mohli získat Piráti. A ČSSD se rozhodla vyhrát volby.

19.9.2017 v 15:59 | Karma článku: 10.83 | Přečteno: 308 | Diskuse

Petr Burian

Síla peněz

Žmoulajíce potištěný papírek s nápisem 1000kč přemýšlejí mnozí co za něj dostanou a zda-li vůbec. Zda a jak jsou bankovky kryté. Nejlépe kdyby byly kryté speciálními jednotkami v ulicích, jako dnes celá Francie a mnohé jiné země.

19.9.2017 v 13:47 | Karma článku: 7.66 | Přečteno: 263 | Diskuse
Počet článků 29 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 352
Jsem softwarový inženýr, milovník historie a tvůrce svobodného software. Přeložil jsem Evropské listy federalistů do češtiny. Chci Evropu občanů, od občanů a pro občany. Nechci Evropu šéfů vlád, od šéfů vlád a pro šéfy vlád.

Seznam rubrik

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.