Evropské listy federalistů - stejná práva za stejných podmínek

Tombeur odpovídá na otázky položené Klinkersem v listu č. 6, paragrafech B a C. Můžeme bez zaváhání říci, že Althusius byl otcem zakladatelem federalismu, nebo tento koncept spojil s konfederálními myšlenkami? Dále je zde nejasnost ohledně toho, proč stát Texas spolu s dalšími jižními státy opustil federaci a spustil tak občanskou válku v roce 1861. Domluvily si snad tyto státy zvláštní chartu, která jim dovolovala opustit federaci kdykoliv se jim zlíbilo? Odpověď na tuto otázku může být důležitá pro to, jakou pozici v Evropské federaci zaujme Spojené království.

List č. 8 - Tombeur, srpen 2012

K listu č. 6, paragrafu B

Vraťme se nyní do 17. století, abych mohl zodpovědět Vaši otázku, zda Johannes Althusius vymyslel federalismus, nebo konfederalismus. Důvodem Vašeho dotazu bylo, že jej Wikipedie klasifikuje jako konfederalistu. To si žádá podrobnou odpověď.

Althusius napsal své dílo Politica methodice digesta latinsky. Z praktických důvodů existuje překlad do angličtiny z roku 1964. Tento překlad obsahuje předmluvy od význačného amerického experta na federalismus Carla Friedricha a překladatele Fredericka S. Carneyho. Tyto předmluvy použiji, abych odpověděl na Vaši otázku o Althusiových politických výrocích. Navíc se budu zabývat Burgessovou diskuzí o Althusiově sociálně-politické teorii, jak jsme již dříve citovali z jeho spisu Federalismus a federace v západní Evropě.

Ve své předmluvě k překladu Althusiova díla Carl Friedrich píše:

“Co se Althusius rozhodl udělat, bylo interpretovat veškeré politické dění pomocí ‘pacta’, pojítka kontraktuálního svazku. Vyslovil domněnku, že počínaje rodinou jakožto přirozenou a organickou entitou, jsou na každé následující úrovni politického společenství ti, kteří žijí v řádu a harmonii, a které nazýval ‘symbiotes’, svázání paktem, vyjádřeným, nebo myšleným, na základě kterého sdílejí věci ve společném zájmu a pro společný užitek. Vesnice pro něj byla federálním svazem rodin, stejně tak jako cech. Město bylo svazem cechů; provincie svazem měst a vesnic; království nebo stát pak bylo svazem těchto provincií a impérium bylo svazem států a svobodných měst. Svým způsobem byl toto koncept, který převedl feudální hierarchii postupných úrovní pánů a vazalů, jak o ni svědčí již zmiňované středověké spisy, do kooperativního konstitucionálního řádu. Profesor Carney ve svém úvodu rozvíjí tuto teorii do většího detailu. Klíčovým je pro tento koncept federalismu to, že na každé úrovni je svazek tvořen jednotkami předchozí nižší úrovně. Takže když se podíváme na vrchol, členy státu nejsou ani jednotliví občané ani rodiny, nýbrž politicky organizované kolektivy, konkrétně provincie a města. Tato konstrukce ostře kontrastuje s pozdějším americkým pojetím federální unie, která je složena nejen ze států, ale také jednotlivých občanů. To neznamená, jak Listy federalistů namítaly proti konfederaci, že je tento svazek volnější, ale spíše že ‘pactum foederis’ či ‘Bund’ (pouto svazku) je koncipován méně účelným a individualistickým způsobem; je to prostě vnější forma, institucionalizovaný rámec existenciální komunální reality. Tato realita spočívá ve sdílení hodnot, zájmů a názorů - abychom použili moderní terminologii pro Althusiovo “communicatio mutua rerum, operarum et juris” - tzn. je to existenciální společenství. Jako takové překračuje úmyslné odhodlání svých účastníků; vzniká jako část jejich vlastní podstaty a potřebuje být pouze rozpoznáno a vědomě organizováno v ‘pactu’ či poutu svazku, čímž jej činí explicitním.

(...)

Federální princip je také přímo aplikován na růst území a zde výslovně dochází k rozlišování mezi federální a konfederální unií, jak se v moderní řeči říká. Tento rozdíl je nicméně lépe podán Althusiem jako konfederace, která je buď plná (plena), anebo není plná (non-plena). Tyto termíny mnohem lépe vystihují relativní povahu onoho rozdílu. Jak jej Althusius rozvíjí, rozdíl mezi plnou (Carney navrhuje: úplnou) a neplnou (Carney navrhuje: částečnou) konfederací připomíná ten mezi ‘Bundesstaat’ a ‘Staatenbund’, mezi federální a konfederální unií, protože záleží na tom, zda si konfederáti zachovají svá svrchovaná práva, svá ‘jura majestatis’, nebo ne. Důležitější je, že tímto pojetím extenze vlády konsenzuální federací je naznačeno základní řešení stále narůstající politické spolupráce.”

Jinými slovy, Althusius nepoužil slovo ‘federace’ jako takové, ale termíny ‘úplná (plena) konfederace’, kterou dnes označujeme jako ‘federace’, a ‘neúplná (non-plena) konfederace’, které dnes říkáme prostě jen ‘konfederace’.  Podle Althusia záleží na tom, zda svrchovaná práva (‘jura majestatis’) zůstanou lidem. Z toho nelze vyvodit, že by Althusius neakceptoval sdílení suverenity v obou politických modelech. Otázkou ale zůstává, kde můžeme tuto suverenitu najít. Celá věc je objasněna v předmluvě překladatele Althusiova díla.

Překladatel Frederick Carney ve svém úvodu vysvětluje Althusiovu teorii o suverenitě následujícím způsobem:

“... Althusius dělí veřejné spolky na partikulární a univerzální.  Partikulární se dále dělí na města a provincie, a univerzální jsou označovány jako republika (‘res-publica’) nebo jako říše (‘regnum’). Partikulární spolky nemají suverenitu, zatímco univerzální ji mají. Musíme nicméně poznamenat, že Benátky, protože jsou suverénní, mají status republiky. Dále, zatímco je město složeno z rodin a kolegií, provincie je tvořena různými druhy lokálních komunit počínaje venkovskými vesnicemi až po metropole, a republika se skládá z provincií a takových měst, která mají práva a povinnosti provincií ve shromážděních říše. (...) Republika, jak bylo dříve poznamenáno, se od města a provincie liší tím, že sama disponuje suverenitou. To znamená, že pouze republika nezná žádnou osobu nebo spolek nadřazenou sobě samotné. Ale kde v republice tato suverenita přebývá? Jean Bodin, kterému Althusius hodně vděčil za mnoho vlastností svého politického systému, ji přisuzoval vladaři. Althusius nesouhlasí. Jeho pozice, která důsledně vychází z principů jím již vypracovaných pro menší spolky, je, že suverenita je symbiotický život republiky spočívající v ‘jus regni’, neboli v základním právu či právu říše. Protože republika není tvořena jednotlivými osobami, ale městy a provinciemi, jsou to ony, kterým, když se spojí dohromady v komunikaci věcí, služeb a práva, suverenita náleží. Z tohoto důvodu přebývá v organizovaném orgánu republiky, což znamená v jejích symbiotických procesech. Tento organizovaný orgán je Althusiovi znám také jako lid.”

Z tohoto textu vyplývá, že Althusius uznává i jiná svrchovaná práva a práva společenských vztahů a politických institucí než ta patřící republikám a monarchiím, například ta městského státu Benátky. Abych byl upřímný, musíme také zvážit následující nuance Althusiových textů. Jednak používá pojem ‘suverenita’ v užším smyslu: ve vztahu k suverenitě republiky nebo monarchie, protože tyto vládní systémy neuznávají nadřazenou moc. Navíc je toho názoru, že suverenita spočívá ve spolupráci veřejných spolků občanů, například cechů, měst a provincií. Jinými slovy, suverenita je uplatňována společně, tím pádem je sdílená, což je typický znak federalismu. Tento názor neřadí Althusia mezi klasické nebo moderní federalisty, protože například neumožňuje jednotlivým občanům, aby se na této suverenitě podíleli, jak Friedrich vysvětluje výše. To by z dnešního institucionálního pohledu znamenalo, že by federální organizace měla jen organizovanou reprezentaci členskými státy, ale už ne občany. Aplikujeme-li to na moderní federace, Německo by mělo Bundesrat (reprezentaci Länder, německými členskými státy), ale nemělo by Bundestag (reprezentaci lidem). Nebo v případě Spojených států by to znamenalo existenci pouze Senátu a nikoliv Sněmovny reprezentantů. Althusius nicméně tvrdí, že suverenita je s lidmi, ale pouze v organizovaném způsobu rozhodování. Z tohoto důvodu si myslím, že Althusius může být chápán jako pre-federalista.

Michael Burgess říká v kontextu Althusiovy sociálně-politické teorie něco podobného poté, co zmiňuje, že tradice pluralismu v kontinentální Evropě sahá čtyři století nazpět, což je o tři sta let dále než britská tradice. Nejprve si všímá, že vláda v té době byla odrazem rozmanitosti společnosti, která se projevovala vytvářením svobodných spolků. Cituji: “Politická autorita by měla být organizována způsobem, který přesně odráží přirozenou různorodost společnosti. Tato společenská diferenciace pramení ze svobodně utvořených orgánů a spolků občanů, které za svou existenci nevděčí státu.” Dále zdůrazňuje: “Je široce uznáváno, že to začalo myšlenkami Althusia, který první formuloval teoretické základy diferenciované společnosti na začátku 17. století.” Burgess vysvětluje, že Altusiovy myšlenky by měly být chápány v kontextu středověkého názoru na organické struktury založeném na přirozeném právu, že lidé se mohou organizovat ve spolcích, jak náboženských, tak světských, které tvoří základ státu. Nyní autor odhaluje jádro věci, když praví: “Tyto spolky … které předcházely vzniku moderního státu a nejsou mu nic dlužny za svou existenci.” A dále pak: “Althusius proto identifikoval rodinu, spolek, komunu, provincii a stát jako určitý typ rostoucího hierarchického nexu komplexních společenských institucí, které dohromady vytvořily stát, byly do něj včleněny a efektivně zasahovaly mezi ním a jednotlivcem. Není tedy divu, že byl Althusius po různu považován za středověkého korporatistu, raného pluralistu a prvotního federalistu. (...) Myšlenka, že různé komuny, cechy, společnosti a jiné spolky byly nezávislé na státu, tak již byla dávno hluboce zakořeněna v kontinentální evropské tradici politického myšlení.”

Pokud člověk čte tento Burgessův text pozorně, může dojít k závěru, že Althusius navrhl federalismus jako přirozený způsob budování státu, aniž by přitom toto slovo použil. Proč? Protože považoval svobodné spolky, ať už reprezentovaly veřejný zájem, nebo ne, za konstrukční prvky budování státu. Jinými slovy je viděl jako ustavující prvky. Althusius řadil spolky rovnocenně jeden vedle druhého, ale také je spojil jako skupinu v rámci státu. Toto není nic jiného než federalismus. Tudíž nejde o žádný konfederalismus z výše uvedených důvodů, jejichž podstatou je: několik center moci operujících odděleně a vedle sebe, zatímco zároveň vytvářejí jeden řídící celek, který vykonává vlastní moc. Každé centrum tak činí v rámci jistých omezení. Althusius je federalistou avant la lettre. Tím pádem se Wikipedie buďto mýlí, nebo při nejmenším nejde do hloubky. Zároveň užití spojení ‘konfederální stát’ svědčí o jisté ledabylosti, protože se jedná o rozpor v termínech.

Ve skutečnosti na nálepce ‘federalismus’ nebo ‘konfederalismus’ nezáleží, máme-li k dispozici kovenant příslušných států nebo jiných organizací. Právě obsah kovenantu je to, na čem záleží, stejně jako tomu je u jiných kontraktů soukromé i veřejné povahy, například smluv. Obsah kovenantu, či jaké jméno tento akt nese - například ústava, listina nebo smlouva - musí, aby byl po formální stránce federací, obsahovat závazky, které smí být změněny pouze za společného souhlasu všech zúčastněných partnerů. Pro srovnání se závazky ze světa soukromého práva: ty jsou vytvořeny na základě vzájemného souhlasu všech partnerů, ale mohou být anulovány jednostranně. Manželská smlouva může být například srovnávána s konfederací, ale nikoliv s federací, protože federace nemůže být jednostranně anulována. Z tohoto důvodu by člověk neměl hledět na to, jakou nálepku stát má, aby poznal, zda má co do činění s federací. Místo toho by se měl zajímat o obsah jeho kovenantu. Dobře známým příkladem toho, že nálepka nic neznamená, protože neodráží právní status státu, je Švýcarsko. Tato země stále sebe samu nazývá ‘konfederací’ (‘Confederatio Helvetica’), i když je po krátké občanské válce (‘Sonderbundkrieg’) opravdovou federací už od roku 1848.

K listu č. 6, paragrafu C

Nyní otázka Texasu a hrstky dalších států, které jednostranně opustily americkou federaci. Otázka zněla: bylo by možné předpokládat, že Texas před svým vstupem do federace v roce 1845 obdržel speciální chartu s právem si sám rozhodnout, zda jednoho dne z federace opět nevystoupit? Domníváte se, že odpověď je důležitá s ohledem na pozici Spojeného království v případě, pokud by bylo pozváno ke vstupu do Evropské federace.

S ohledem na tuto záležitost mohu učinit následující pozorování. Pro vstup do federace se každý stát či organizace řídí stejnými podmínkami: všichni federovaní členové mají stejné pravomoci za stejných podmínek. Ve vztahu jednoho k druhému mají stejnou suverenitu. Žádnému členu není dovoleno opustit klasickou federaci jednostranně. Takové pravidlo platí například v Kanadě, kde provincie Québec nemá právo opustit kanadskou federaci a také nemá zvláštní statut, který by se odlišoval od právního statusu dalších provincií. Federální organizace nedovoluje vystoupení jednoho člena bez souhlasu všech dalších komponent, protože jeho odchod by změnil závazky ostatních řídících orgánů a jejich vzájemné vztahy, a to také na federální úrovni. Aby to bylo možné, je vyžadován konsenzus všech orgánů. Činění rozdílů mezi právními statuty členských států rovněž není dovoleno, protože by narušilo rovnost suverenit. Tak tomu je v evropských federacích Německu, Rakousku a Švýcarsku. Španělsko není federace z toho důvodu, že každý region má rozdílný statut, který je zakotvený v bilaterálních smlouvách s centrální vládou v Madridu. Španělsko je regionalizovaný stát, stejně jako Itálie.

Jsou Spojené státy americké výjimkou z tohoto klasického modelu federace?

Ne, Spojené státy jsou považovány za první klasickou federaci. Již jste psal, že jejich federální ústava vešla v platnost v roce 1789. V ten moment se Spojené státy staly federací provádějící ústavně externí akce jako jeden stát. Opět ponechávám stranou, že federální model neřeší otázku umístění těžiště moci; zda by mělo ležet v celku, anebo u jednotlivých součástí; to je záležitostí konkrétní aplikace v každé federaci.

Řada států, které v roce 1789 vytvořily federaci, byla v pozdějších letech rozšířena o dvacet jedna dalších států, včetně Texasu. Ve chvíli, kdy tento stát, a spolu s ním zhruba dalších deset opustilo federaci, tak učinily nelegálně: dopustily se secese na vlastní účet, ačkoliv to ústava nedovolovala. Prezident Buchanan se bál proti této secesi bojovat. Bitvu přenechal svému následníkovi, Abrahamu Lincolnovi, který byl připraven proti tomuto porušení ústavy použít zbraně. To v roce 1861 vedlo k občanské válce. Bokem zmiňme, že Lincoln nezakázal otroctví dříve než v roce 1863. Teprve po vydřeném vítězství v roce 1865 mohly severní státy zachránit Unii. Od té doby každý rozuměl nejen tomu, že jednostranné opuštění federace bylo porušením ústavy, ale také že by na něj bylo odpovězeno bitvou.

Pnutí mezi těmi, kdo usilovali o silnou centrální moc, a těmi, kdo se této myšlence bránili, také sehrálo svou roli. Existovalo již v době vzniku Listů federalistů na konci 18. století. Mezi roky 1825 a 1856 vedlo k vytvoření dvou nových politických stran. Federální moc nabývala stále na významu, ale zůstávala mírná až do New Dealu prezidenta Franklina Delano Roosevelta v roce 1933. Tato zlomová linie nicméně nikdy nepřestala existovat. Stále existuje mezi demokraty, kteří upřednostňují více pravomocí pro federální vládu, a republikány, kteří se tomu brání a chtějí pravomoci vrátit zpět členským státům.

Zda si Texas při vstupu do federace v roce 1845 vyjednal právo opustit federaci jednostranně, není zmíněno v literatuře, kterou jsem konzultoval. Ale možná existuje jiné vysvětlení, konkrétně koncept ‘nulifikace’. Verhagenova kniha Všichni prezidenti, kterou jste již zmiňoval, poukazuje na určitý typ chování v jižních státech kolem roku 1830, a sice svévolné osvojení si práva úplně zredukovat federální zákony, které se jim nezamlouvaly. Tomu se říkalo `nulifikace`. Co ony samy považovaly za protiústavní, potlačující či nespravedlivé, bylo jimi prohlášeno za neaplikovatelné. Z právního pohledu neměla takováto nulifikace žádný význam. Ale v praxi, s ohledem na chování vůči ústavě přeci jen nějaký význam měla. Jižní státy vstoupily do federace se zárukou zachování otroctví. Když Abraham Lincoln vyhrál volby, interpretovaly to jako znamení toho, že otroctví bude zrušeno, což byla záležitost, kterou chtěly nulifikovat okamžitě tím, že federaci opustily demonstrativním způsobem, v rozporu s ústavou, a tím, že samy vytvořily konfederaci. Podle mého názoru je toto správná interpretace toho, k čemu tehdy došlo; právně chybný manévr, ale nicméně politický fakt.

Vaše otázka ohledně Texasu a dalších států, které opustily federaci, je tímto vyřešena. Ale otázka směřující na Spojené království je i nadále relevantní. Pokud bude existovat Evropská federace, buď s, anebo bez přesunu právních stránek současné Evropské unie, potom si každá země v Evropě, včetně Spojeného království, bude muset vybrat: vstoupit, nebo nevstoupit do federace; být zcela uvnitř, nebo zcela vně. Federalismus neumožňuje částečné nebo podmíněné členství. Je to buď všechno, nebo nic. Pokud by zatvrzelé Spojené království chtělo po nějaké chvilce z federace opět vystoupit, potom bychom před sebou měli jen politický, nikoliv právní fakt, kterým bychom se museli zabývat, se všemi důsledky, které to obnáší.

Britský člen Evropského parlamentu Andrew Duff v On Governing Europe ukazuje, že dobře rozumí onomu federalistickému konceptu “buď všechno, anebo nic”. Nicméně se zdá, že se snaží z tohoto pravidla navrhnout výjimku. Mluvě o nezbytnosti evropské fiskálně-ekonomické federalizace, říká: “Mezitím, koaliční vláda ve Spojeném království se rozhodla neúčastnit tohoto federálního procesu, který nemůže zastavit ani kdyby chtěla. Tempo evropské integrace je nyní velké a její cíl mnohem jasnější, než tomu bylo po mnoho let. Protože britská vláda a parlament nebudou sdílet tento osud, alternativní ujednání musí být vytvořena pro Spojené království. Pro-Evropané v Británii nesmí opustit bitevní pole. Měli bychom pracovat na zajištění konečného úspěchu evropské federální unie, i když Spojené království bude potřebovat další jeden nebo dva mezikroky, než se tam dostane.”

Není zcela jasné, co myslí nutností “vytvořit alternativní ujednání” pro Spojené království. Takové alternativy ale nikdy nemohou mít charakter částečného nebo podmíněného členství v Evropské federaci.

Zřízení Evropské federace nicméně nebrání intergovernmentální spolupráci mezi členy a nečleny v jiných oblastech kompetencí než v doménách, které jsou vyhrazeny federaci. Tyto dvě organizace dohromady, novou federaci a starou intergovernmentální Evropu, v jejichž rámci se mohou státy podílet na několika oblastech vytváření politik, jsem jednou nazval ‘interfederací’.

Se souhlasem autora přeloženo z anglické verze.