Evropské listy federalistů - švýcarská karta a (ne)homogenní lid

Tombeur potvrzuje, že americká ústava by měla tvořit základ konstitucionálního a institucionálního návrhu ústavy evropské. Oznamuje, že v jednom z následujícíh listů k tomuto výběru přidá prvky švýcarského ústavního systému. V tomto listu (č. 15) zdůvodňuje volbu použít americkou ústavu jako osvědčeného příkladu demografickou a společenskou podobností mezi Amerikou a Evropou. Poukázáním na mnoho podobností mezi oběma kontinenty vyvrací námitky lidí, kteří se zdráhají následovat amerického příkladu kvůli jeho údajné nekompatibilitě. Tento list je klíčový pro návrh federální evropské ústavy. Tombeur postupně popisuje podmínky, které musí být splněny, aby se taková ústava mohla stát skutečností: stavební bloky pro konstitucionální a institucionální řád navrhované ústavy. Předkládá Klinkersovi otázku, zda by Filadelfské shromáždění (1787) mohlo být užitečné pro záměry Guye Verhofstadta a Daniela Cohn-Bendita naplánovat shromáždění po evropských volbách v roce 2014 - shromáždění mající za cíl vytvořit federální Evropu. Dále se Klinkerse ptá, zda by měla mít Evropa prezidentský systém, či nikoliv.

List č. 15 - Tombeur, říjen 2012

Vážený Klinkersi, s velkým zájmem jsem si přečetl Váš list pojednávající o federální ústavě USA. Ta je důležitým příkladem pro všechny země usilující o zavedení federálního systému, jak zdůrazňují uznávaní autoři. Americká ústava je stále považována za klasický model federace. Měla by proto posloužit jako vzor pro Evropu, která by se chtěla stát federací. Tato široce uznávaná hodnota americké ústavy a skutečnost, že současný problematický intergovernmentální evropský systém připomíná nesnáze americké konfederace koncem 18. století, jsou dostatečnými důvody pro inspiraci právě americkou ústavou. Existují nicméně jiné, dost možná relevantní příklady stabilních federálních ústav, třeba ústava švýcarská. Tento příklad je o to zajímavější, že multikulturní Švýcarsko může být považováno za zmenšenou verzi Evropy.

Moje kritická analýza politiky USA mezi současností a rokem 1944 v listu č. 9 by nám neměla zabránit použít americkou ústavu jako výchozího bodu pro návrh ústavy Evropské federace. Kvůli národními zájmy ovládané zahraniční politice USA bychom neměli zapomínat na to, co má Evropa se Spojenými státy společného: zastupitelskou demokracii, právní stát a jednotlivá práva a svobody svých občanů.

Svou analýzou v listu č. 9 jsem chtěl zdůraznit jen fakt, že Evropa v tomto multipolárním světě v časech minulých neměla a v současnosti nemá žádné stálé spojence, o přátelských národech už vůbec nemluvě. Má pouze příležitostné spojence, stále stejné rivaly a (možné) nepřátele. V tomto světě se Evropa musí postavit sama za sebe jako jeden celek, protože evropské země to samy již dělat nemohou. Proč? Tím jsme se již doširoka zaobírali dříve. Evropský intergovernmentalismus stojí v cestě federální Evropě, která by dokázala uspět v globálním měřítku.

Průzkum veřejného mínění institutu Gallup a Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) z října 2007, tedy těsně před vypuknutím bankovní krize, odhaluje, že relativní většina dotázaných si přeje silnější pravomoci a vliv EU v zahraničních záležitostech. Respondentů se ptali na následující otázku: “Myslíte si, že globální vliv následujících mocností by se měl zvětšit, zmenšit nebo zůstat přibližně stejný, aby se svět stal lepším místem?” Jako mocnosti byly označeny Brazílie, Čína, Indie, Írán, EU, Rusko, USA a Jihoafrická republika. Průzkumu se zúčastnilo 57000 lidí z 52 zemí a podle výsledků by 51 % Západoevropanů uvítalo větší vliv EU ve světě, což bylo zdaleka největší skóre mezi všemi osmi mocnostmi. Následovaly skupinky skóre blízko sebe, konkrétně z Afriky (37 %), střední a východní Evropy (36 %) a Severní Ameriky (34 %). Další dva regiony, Asie/Pacifik a Latinská Amerika následovaly s větším rozestupem 25 % a 24 %.

Ivan Krastev a Mark Leonard z ECFR ze studie vyvodili následující závěry: “Nálezy průzkumu Voice of the People [Hlas lidu] (…) odhalují, že svět není ani unipolární, ani se nechce vrátit k tradiční silové politice. Navíc je to svět, který podle všeho volá po větším evropském vůdcovství. Paradoxem moci EU je to, že její síla může být do určité míry dána vnímáním její slabosti. Skutečnost, že nikdo nemá zájem vyvažovat vliv EU, může pramenit - alespoň z části - z pocitu, že u EU je nepravděpodobné, že bude vystupovat jednotně. Úpadek měkké síly EU v bývalém Sovětském svazu, Turecku a na Balkáně navíc ukazuje, že ‘měkkost’ může nakonec vytvořit sympatie, ale ne nutně respekt. I když je legitimnost čím dál tím důležitějším prvkem v globální politice, EU si nesmí plést popularitu a sílu.”

Kdokoliv nevidí náš multipolární svět ovládaný starými i novými mocnostmi, ho nemůže, nebo nechce vidět. Těm, kdo (ještě) nechtějí, nebo nemohou vidět, že dnešní svět již není světem Vídeňského kongresu roku 1815 ani světem roku 1948, bych rád citoval pár výstižných otázek předložených britským ekonomem Johnem Maynardem Keynesem: “Když se události změní, změním názor. Co uděláte Vy? Když se změní fakta, změním názor. Co uděláte Vy, pane? Když se změní mé informace, upravím své závěry. Co učiníte Vy, pane? Když mě někdo přesvědčí o tom, že se mýlím, změním názor. Co uděláte Vy?” Včerejší odpovědi na dnešní otázky jsou již k ničemu. Pouze idiot nikdy nemění svůj názor.

To, že Barroso uvítal federaci států ve svém Projevu o stavu Unie, znamená, že uznává, že současná intergovernmentální EU nefunguje. Ve svých závěrech nicméně ztrácí stopu v půli cesty. Kolem jeho obojetného prohlášení je spousta povyku. Někteří lidé jeho slova interpretují jako útok na evropské národní státy. Podle mého názoru znamená útok ohrožení přežití (národních) států. Takové tvrzení je ale nesmysl. Nic není méně pravdivé, pokud jde o vznik opravdové federace. Evropská federace bude existovat z titulu dvou mocí: moci občanů a moci států. Převažující roli budou mít zástupci občanů. V nich totiž bude ležet těžiště rozhodovacího procesu ve federaci. Již ne na státech, a určitě ne na hlavách států či vlád, jak tomu je v Evropské radě. V dnešní době musí představitel výkonné moci státu vyjednávat evropské zájmy se svými evropskými kolegy. To je nesplnitelný úkol.

Tento intergovernmentální systém rozkládá evropskou konstrukci. Důkazem je nahuštění institucionálních smluv. Od Smlouvy o Evropské unii (Maastricht, 1992) bylo uzavřeno deset smluv - nepočítaje v to přístupové smlouvy nových členů a vznik Evropského hospodářského prostoru. To znamená jedna smlouva každé dva roky. To je vražedné tempo, uvážíme-li, že vyjednávání a ratifikace zaberou nejméně dva roky. Udržitelnost těchto smluv je prakticky nulová.

Historie je plná moudrých ponaučení. Prohlašovat, že se historie opakuje celosvětově, by bylo přehnané, nicméně jsme oba již dříve došli k závěru, že ve světě dochází k podobným situacím, i když v různých časech a na různých místech. Lidstvo se naneštěstí nepoučí dostatečně rychle, čehož jsme svědky u dlouhé řady diktatur a válek. Někteří jsou přesvědčeni, že něco podobného nám v Evropě již nehrozí. Při pohledu na nedávné konflikty na Balkánu a výzvy, kterým čelí maďarská demokracie, si tím nejsem tak úplně jist. Nejsem jedním z těch, kdo zůstávají slepí k hrozbám násilí a diktatur. Je správné, že Evropská unie dostane Nobelovu cenu míru, akorát k tomu dojde se zpožděním deseti let. Přijetí osmi středo- a východoevropských států do EU by byl daleko příhodnější okamžik.

Vedle přijetí Vašeho návrhu použít americkou ústavu jako příkladu pro ústavu evropskou, bych také rád doporučil ústavu švýcarskou. Tento dokument prokázal od roku 1848 svou velkou hodnotu, částečně také proto, že byl pravidelně přizpůsobován měnícím se okolnostem, například možností vytvořit nové členské státy (kantony). Švýcarsko je významné rovněž tím, že jej můžeme považovat za malou Evropu. Tato země se čtyřmi oficiálními jazyky je domovem jazykové, kulturní a náboženské rozmanitosti. Nejprve byla konfederací a poté stabilní federací. Neustále mám na paměti evropskou různorodost, jak jsem popisoval v listu č. 9. Rád bych se proto v nějakém dalším listu podíval na to, jak se Švýcarsko s touto pozoruhodnou rozmanitostí vypořádalo. Studujme obě ústavy, porovnejme je a použijme k navržení evropské ústavy, s tou americkou jako základem. Vytvořme návrh ústavy, který předložíme k diskuzi a vylepšení v příslušných kruzích. Co na to říkáte?

Ještě ale předtím, než se pustím do rozvíjení svých myšlenek o základech federální evropské ústavy, bych rád oponoval těm, kdo tvrdí, že pro vytvoření federace je nezbytný homogenní lid.

Rád bych zdůraznil, že jazyková, kulturní a náboženská diverzita v žádném případě nebrání vzniku federální Evropy. Pro tento účel by bylo dostatečné nalézt určité společné hodnoty, normy a zájmy. Ty na evropské úrovni bezpochyby existují. Jsou to právě tyto společné věci, o které by měla pečovat federace a nikoliv státy, protože ty se na tuto úlohu nehodí.

Debata o multikulturalismu je pro Evropskou federaci nepodstatná. Baudetova tiráda proti multikulturalismu, jako jednomu z údajných způsobů, jakým je na Evropu útočeno, se zdá nemístná, nebo přinejmenším podivná. Odmítání lidí přicházejících z jiných částí světa v zájmu zachování jedinečnosti evropských národních států je v případě historika zvláštní. Migrace existovala po celou dobu lidské historie. A nikdy existovat nepřestane. Migrace navíc stimuluje vývoj kultur, morálky a jazyků, protože ty se od sebe navzájem učí a přirozeně si konkurují.

Podívejme se na následující příklad. Pod titulem The Texas Model: Prosperity in the Lone Star State and Lessons for America knihy Chucka Devora je Texas propagován v duchu těchto řádek: “Texaský model: prosperita ve státě osamocené hvězdy a lekce pro Ameriku je projekt Texaské nadace pro veřejnou politiku. Kniha porovnává Texas s jeho velkými sousedy a líčí, proč se Texas stává destinací pro narůstající počet Američanů hledajících lepší život. Texaský model popisuje stát s nízkými daněmi, skromnou vládou a právním prostředím, které umožňuje rozkvět podnikání a podporuje vznik nových pracovních míst.” Taková je síla amerického ústavního federálního systému: státy si navzájem konkurují, aby vytvořily lepší podmínky pro své občany. To vše pod heslem, že vláda existuje pro dobro svých občanů.

Kdyby se západogermánský kmen Batávů, který pěknou řádku let před Kristem obýval území dnešního Nizozemska, a kmen Galů, žijící na území současné Belgie, do dnešního dne řídily Baudetovým pohledem na věc, konkrétně spočívajícím v uzavření hranic před všemi nově příchozími, jak primitivně bychom dnes žili? Přesto však mohu konstatovat, že shledávám naprostý nedostatek účinné migrační politiky na všech evropských úrovních, stejně jako je tomu i v Austrálii, Kanadě, USA a jinde. Promyšlená, organizovaná migrace z a do EU by socioekonomicky vyrovnala demografické stárnutí evropské populace.

Pokud jde o, některými lidmi nenáviděný, detail debaty o multikulturalismu, jmenovitě tvrzení, že Evropě hrozí nebezpečí v podobě převálcování muslimy, rád bych citoval následující pasáž z The End of The West Davida Marquanda: “Představa, že v severní Africe a na Středním východě číhá obrovská armáda muslimů, čekající, až bude moci kolonizovat Evropu, je čistá paranoia. Paralela mezi současnými evropskými muslimy a ruskými bolševiky před devadesáti lety je příkladem pokročilého šílenství.” Konečně někdo další, kdo tvrdí to samé.

Stačí porovnat Evropu například se Spojenými státy a se Švýcarskem, abychom zjistili, že se tyto a další federace v určitý moment objevily kvůli vojenským a ekonomickým faktorům, nehledě na jejich jazykové a kulturní odlišnosti. Pořád nicméně slyším a čtu, že někteří lidé, včetně dříve citovaného Larryho Siedentopa, zdůrazňují, že tato rozmanitost představuje obrovskou překážku pro vznik Evropské federace: Evropa je příliš různorodá na to, aby vytvořila politický celek sama o sobě. Její diverzita by na rozdíl od více homogenní Ameriky znemožnila existenci federální Evropy. Tato tvrzení absolutně odmítám. Ohledně toho, že by měl existovat jeden homogenní lid, aby bylo možné vytvořit federaci, je jasno. Jak jste, vážený Klinkersi, již napsal: ve federaci Němci zůstanou Němci, Francouzi zůstanou Francouzi, Britové zůstanou Brity atd.

Tím pádem odmítám tvrzení, že USA jsou homogennější než Evropa. Dovolte mi ještě jednou uvést slova Davida Marquanda (po jeho schvalující citaci věty Jürgena Habermase: “Lid vznikne teprve až s ústavou svého státu.”): “To samé platí o Spojených státech. V řídce obydlených, málo rozvinutých bývalých britských koloniích natažených podél pobřeží Atlantiku, převážně osídlených soběstačnými farmáři, nebyl desítky let po Americké revoluci žádný ‘jednotný lid’. Společensky a kulturně byla nadaná a vynalézavá politická elita, která vytvořila federální ústavu, daleko od typického představitele lidu, za který mluvila.”

Relativní homogenita zůstávala po celé věky stejná. Imigranti z Evropy si zachovávali nejenom svou kulturu a zvyky. V mnoha ze svých obyčejů si stále uchovávají svůj předchozí jazyk - jazykovědci nazývají tento funkční bilingvizmus v rámci jednoho území diglosií. I komunity různých původů a staré americké národy vykazují odlišné způsoby života, ať už se jedná o Afroameričany, Latinoameričany nebo indiány. Většina Američanů nicméně sdílí cosi společného. Nikdo nezpochybňuje federaci. Maximálně se ptají, zda je rozdělení moci mezi federální úrovní a úrovní států stále v rovnováze. A co říci na požadavek homogenity při pohledu na federální Brazílii nebo federální Indii, největší demokratickou federaci světa s dvaadvaceti (z celkových tři sta padesáti) ústavou uznávanými jazyky?

Proč by tento pocit sdílení společného nemohl být použit v Evropě? Vedle pocitu regionální a národní identity? Proč by Evropané nepřijali jeden, nebo omezený počet jazyků jako svou lingua franca pro potřeby veřejného života? V dřívějších dobách pro tyto účely používali latinu. Lidé mají více než jednu identitu - vrstvenou skupinovou identitu vedle své individuální identity. Tato identita je relativní a flexibilní. Někdy se cítím jako obyvatel Antverp, jindy zase jako Jihobrabanťan, holandský Belgičan (Vlám), nebo celkově jako Belgičan. Při jiných příležitostech se považuji za Jihoholanďana, nebo občana Beneluxu či Evropy. Každá identita závisí na čase a místě. Je možné, že se několik identit objeví, nebo zmizí. Každý v sobě přechovává latentní identity, které se ukáží za určitých okolností. Ve Vás, Klinkersi, poznávám Limburčana, Holanďana, napůl Vláma, Portugalce a Surinamce, podle zemí, ve kterých jste žil a kde Vás ovlivnily specifické hodnoty a zvyky. Samozřejmě také vidím bezpodmínečnou evropskou identitu. Ze své vlastní zkušenosti Vám mohu potvrdit, že je milým překvapením, když dva týdny jako Evropan cestujete po Číně a potkáte španělský pár. Trocha evropské spřízněnosti daleko od domova.

Z těchto důvodů zastávám názor, že kulturní diverzita nepředstavuje pro Evropu překážku pro vytvoření federace. Podívejte se na růst diverzity v USA a stabilitu multikulturního Švýcarska - zemi, která se mohla pochlubit rozmanitostí kultur již při zrození své konfederace a poté i federace. Hnací síla a pojivo pro federaci nemusí být nutně jazykové nebo kulturní povahy.

Historie světa dokazuje, že externí faktor, nikoliv interní, je často tím rozhodujícím pro výběr federální státní formy, jako tomu bylo v USA. Již jste naznačoval, že mnoho dalších tento fakt uznává, mezi nimi například Glucksmann. William Ryker je stejného názoru. Tvrdí, že vojenská spolupráce je nejčastějším spouštěčem pro federální volbu. Ta je vždy zamýšlena jako nástroj pro dosahování cílů jako jsou bezpečnost, prosperita a blahobyt. Cituji jeho slova z dokumentu Federalizing Europe?: “Které cíle jsou natolik žádané, aby vedly k federaci? Nejčastěji se vyskytujícím cílem je obrana, ačkoliv samozřejmě tento cíl je užitečný vždycky. (...) Úspěch ve válce závisí na zdrojích.” Poté zmiňuje čtyři způsoby federalizace vedoucí k získání a udržení zdrojů. Nejméně jedna možnost se zdá býti vhodná pro Evropu, jak jsem již psal v listu č. 9, konkrétně slučování zdrojů, tedy všeho nezbytného pro posílení Evropy proti mimoevropským konkurentům.

Právě vnitřní i vnější hospodářské, společenské a dokonce i vojenské výzvy jsou motivací pro Evropu, aby se se zvětšujícím se nebezpečím narůstající konkurence vypořádala vytvořením federální Evropy. Administrativní rozšíření, zvětšení měřítka vládnutí, je největším evropským esem v rukávu. Je nanejvýš důležité tímto trumfem zahrát tak, že vytvoříme federaci. Narůstající soupeření subkontinentálních ekonomik a politická nestabilita na jižních a východních hranicích Evropy nás nutí tento krok udělat. Nastal čas, aby se Evropa probudila.

Toliko k mé obhajobě federální Evropy. Nyní budu reagovat na Vaši nabídku navrhnout ústavní rámec, ať už se bude jmenovat jakkoliv, například ústava, i když má Evropa s takovým projektem špatné zkušenosti. Již jste to zmiňoval v souvislosti s odmítnutou ‘ústavní smlouvou z roku 2004’. To nebyla žádná ústava, ale opět další smlouva mezi evropskými státy - kniha sestávající z 63000 slov a 448 článků, základ pro Lisabonskou smlouvu.

S radostí přijímám Vaší nabídku, vážený Klinkersi, napsat spolu s Vámi evropskou ústavu, ale nejdříve bych rád znal Váš názor na následující otázky a úvahy. Naše shoda v těchto záležitostech by měla tvořit kostru našeho návrhu ústavy. Zde tedy jsou.

Záležitost, kterou by měl zvážit každý, kdo by navrhoval podobu federální Evropy, je nutnost pojmout tuto federální konstrukci pro Evropu úplně novým způsobem. Musí být naprosto odlišná od všeho, co většina starých a historických evropských zemí dosud zažila - jejich historie je učinila tím, čím jsou teď. Pouze čtyři z více než třiceti evropských států jsou federace: Belgie, Německo, Rakousko a Švýcarsko (ačkoliv není členem EU). Federalismus není v Evropě dobře známým fenoménem. Tu a tam vidíme procesy regionalizace, například ve Španělsku nebo Itálii, ale to není federalismus.

Ve výsledku bude určitý počet států považovat federální Evropu za úplně nový stát. Superstát - slovo často užívané médii, když se mluví o transformaci Evropy. Tímto způsobem na věc tradičně nahlížejí Britské ostrovy. Rovněž i státy jako Nizozemsko a Francie, a státy, které po roce 1989 získaly nebo obnovily svou suverenitu. Kvůli tomu je toto slovo stále významné. Tyto země se obávají Evropy, která by vystupovala jako jeden stát. Nevidí však, že se upínají k překonaným symbolům. Symbol jako národní suverenita může být zajímavý z politického hlediska, ale odporují-li takové symboly smyslu pro realitu, dopouštějí se stoupenci těchto prázdných symbolů omylu. Jiní se nechají negativně ovlivnit sociální psychologií: promítají si nebezpečí diktatury a války, které se vyskytovaly především kvůli státnímu nacionalismu, na Evropu jako na organizaci. Takový pohled je absurdní. Evropa jako celek nemůže za odvěké útrapy válek, protože v první polovině 20. století sotva existovaly nějaké formy intergovernmentalismu. Obě mylné představy musí ustoupit mezinárodní realitě: rozmanité škále externích hrozeb pro Evropu. Je to otázka myšlenkového posunu, záležitost vykročení ze zajetých kolejí zastaralých myšlenek a chování. Vystoupení ze stínu, jak jste správně napsal, drahý Klinkersi.

Abychom dostali na palubu oponenty Evropy, navrhuji, abychom udělali evropskou ústavu tak, aby moc nepřipomínala ústavu státu. Tím mám na mysli, že by taková ústava jistojistě neměla připomínat superstát. V Evropě mají všechny státy kromě Spojeného království psané ústavy. Ty si jsou přitom velice podobné: všechny obsahují organizaci horizontální dělby moci mezi tři pilíře, trias politica, jejich vzájemné vztahy a práva a svobody občanů. To mě přivádí na myšlenku nezačleňovat do evropské ústavy Listinu práv. Bude stačit pouze odkázat na práva a svobody, které již byly garantovány smlouvami, například v Listině základních práv Evropské unie.

Jak se postavit ke třem odděleným složkám moci, trias politica? Podle montesquieuovské tradice by evropská ústava - dle mého názoru - měla popsat jaké pravomoci tyto složky mají a jaké nemají, kdy spolu musí spolupracovat a jak se navzájem kontrolují. Státy po celém světě popisují tuto trojí organizaci různými způsoby. Ústavní systémy v Evropě jsou skoro jeden jako druhý, s výjimkou toho francouzského. Francie má prezidentský systém, zatímco ostatní státy mají systém parlamentní.

To mě přivádí k otázce, jaký typ federace by byl pro Evropu nejlepší. V listu č. 5 jsem psal, že každá federace má své specifické rysy; mohou být rozděleny podle určitých kritérií.

Shodli jsme se, že intergovernmentalismus praktikovaný vládami států zavedl Evropu až na konec slepé uličky. Maje toto na paměti, souhlasíte, že ústava by měla federaci organizovat takovým způsobem, že v rámci zabránění opakování této bezvýchodné situace nebude záviset, co do svého fungování, na členských státech? Se zřetelem na efektivní zastoupení občanů z co možná nejvíce států.

Tyto úvahy mě přivádějí k návrhu Evropské federace s následujícími hlavními rysy: exkluzivně kvalifikovaná, autarkická, institucionálně trojsložková a vnitroúrovňově organizovaná. Tyto koncepty jsem již zmínil v listu č. 5, ale rád je v tomto kontextu připomenu.

Pro výkon federálních pravomocí by se funkcionalismus tentokrát neměl brát v úvahu jako způsob utváření a prosazování evropských politik (funkcionalismus je dělání všeho, co Brusel považuje za správné pro Evropu). Z tohoto důvodu navrhuji, aby Evropská federace vykonávala jen takové pravomoci, které jsou ji exkluzivně přiděleny ústavou - federace by měla být výhradně zodpovědná za regulaci určitých záležitostí. To implikuje vytvoření seznamu specifických evropských oblastí politiky - věc, kterou Němci nazývají Kompetenzkatalog (katalog, který taxativně vyjmenovává kompetence federace) - a to, že tento seznam může být změněn jedině za jednomyslného souhlasu států. Zde vidíme shodu s analogií společenství vlastníků bytových domů, kterou jste použil pro vysvětlení toho, že výbor tohoto společenství disponuje svými vlastními pravomocemi, zatímco vlastníci si ve svých bytech dělají, co chtějí. Bez hierarchie shora dolů nebo opačným směrem. Výlučné rozdělení suverenity mezi členskými státy na straně jedné a federálním celkem na straně druhé tím pádem znemožňuje existenci navzájem si konkurujících politik mezi oběma vrstvami, takže nadřazenost federálních zákonů či naopak zákonů členských států je zbytečná. Tento systém omezuje možnost vzniku konfliktů při uplatňování pravomocí federálním celkem i členskými státy. Pokud k takovým konfliktům přesto dojde, použijí se k jejich vyřešení jiné nástroje, jako například právní poradní orgány nebo soudní složka moci.

Federální Evropa by měla mít své vlastní prostředky - měla by být autarkická. To znamená, že by měla mít vlastní fiskální systém, aby se zabránilo tomu, že i federace bude muset ve věci svého vlastního rozpočtu pasivně přihlížet smutnému divadlu, ke kterému dochází každý rok mezi státy, když nastavují víceletý rozpočet EU - jev popsaný Fernandem Jadoulem v listu č. 13. Srovnejme tuto stránku věci s vlastníky bytových domů: platí pravidelný příspěvek umožňující výboru společenství postarat se o věci jejich společného zájmu. Tak se zabrání tomu, že handlování bude mít více poražených než vítězů a že bude vždy následováno nacionalistickými slogany typu “Chci své peníze zpět.” Bez fiskální nezávislosti nemůže Evropská federace fungovat efektivně. Heslo by mělo znít: “Bez zdanění žádné zastoupení.” Evropská fiskální doména by měla být svázána s oblastmi politik ústavně přidělenými federálnímu celku. Ústava by měla popisovat fiskální pravomoci, byť třeba jen prostřednictvím vyčlenění některých daňových základů.

Institucionálně by Evropa, opět kvůli nezávislému vládnutí stranou členských států, měla vlastnit zákonodárnou, výkonnou a soudní složku, své vlastní trias politica. Evropa by neměla být organizována funkcionálně, jako je tomu v Německu, kde je Bund (federální celek) oprávněn vytvářet zákony, ale jejich provádění je svěřeno Ländern (členským státům). Ze stejného důvodu, ze kterého bychom měli federálnímu celku svěřit výhradní oblasti politiky, se zdá vhodné tomuto celku svěřit i tři pilíře moci. Zároveň bychom tím podpořili víru v to, že federální zákony jsou uplatňovány a prosazovány napříč federací. To vyvolává otázky ohledně návrhu dvoukomorového systému, vztahy mezi oběma komorami a pravomocemi výkonné moci. Měl by existoval federální soudní dvůr, který by garantoval jednotu jurisdikce.

Nyní bych se rád věnoval tématu pojetí moci zákonodárné jako takové. Klasická federace má dvě komory: jednu pro občany, reprezentující přímo celou federaci, a druhou reprezentující státy. Tato druhá komora ztělesňuje nefederální část suverenity. Mít takovou komoru se mi zdá v této Evropě, jenž je chápána jako vysoce různorodá a historicky velmi zatížená, nutné. Moje volba tedy je: dvoukomorová zákonodárná složka. Federální evropská ústava by měla do maximální možné míry omezovat interferenci mezi fungováním federálního celku a státy; obě úrovně vlády by měly být schopny fungovat na sobě nezávisle, vybaveny nástroji zabraňujícími jedné činit překážky druhé.

Na konci mého zamyšlení nad třemi pilíři moci bych rád navrhl exkluzivitu politického mandátu. Ústava by měla znemožnit členům federální komory (tzn. komory reprezentantů občanů) zastávat jakoukoliv jinou politickou funkci na jakékoliv úrovni vlády. Zástupci občanů by měli být voleni občany a zástupci států zase státními zákonodárnými sbory, stejně jako tomu bylo v USA, jak jste již popsal v listu č. 14 věnovaném americké ústavě. Vraťme se k tomuto ale ještě jednou během samotného navrhování evropské ústavy.

Na americké ústavě je velmi nápadný prezidentský systém. To znamená, že prezident se nezodpovídá Kongresu. On či ona není jmenován nebo volen Kongresem, ale občany prostřednictvím volitelských sborů v každém státě. Prezident na oplátku nemůže rozpustit Kongres. Může nicméně vetovat návrhy zákonů přicházející z Kongresu. Zajímalo by mne, zda by byl takový systém vhodný pro Evropu. Nezachází taková moc prezidenta, užívaná jedinou osobou, až příliš daleko? Jaký je Váš názor na věc? Netrpělivě očekávám Vaši odpověď.

Zde bych chtěl přestat rozpracovávat ústavní rysy tří pilířů moci. Navrhuji, abychom federální evropskou ústavu nezačali sepisovat dříve, než se shodneme na jejích hlavních prvcích. Nejprve bych chtěl znát Vaši reakci na mnou vznesené otázky.

Jednou z hlavních stránek, které bychom měli probrat, je taxativní výčet oblastí politik pro federaci. Tento taxativní výčet, který členské státy ponechá suverénními ve všech ostatních oblastech, by mohl dokonce přesvědčit i ty nejskálopevnější antifederalisty, že Evropská federace není žádný superstát a že nedojde k vypaření rozmanitých národních států. V odborných termínech: neexkluzivně přidělené oblasti politiky, takzvané zbytkové domény, zůstanou členským státům.

Ještě jedna věc. Federální evropská ústava by měla mít prostředky pro to, aby se postarala o společné zájmy občanů, nikoliv zájmy států. Státy se v rámci jejího ústavního rámce mohou o své zájmy postarat samy. Jaké evropské zájmy by tímto měly být pokryty? Jinými slovy, co je obsahem oné konkrétní sounáležitosti? No, z mého pohledu je to velice jednoduché. Všichni Evropané sdílí stejné základní zájmy: bezpečnost, zdraví a zaměstnanost - jako pro osobu, podnikatele, zaměstnance i spotřebitele jsou naše národnost a náš rodný jazyk v podstatě nedůležité. V případě těchto zájmů by federace měla být jejich primárním garantem, tato odpovědnost by již neměla patřit členským státům. Co myslíte?

Konečně bych se Vás chtěl zeptat na Váš názor na směr, kterým bychom se měli vydat. Na proces. V roce 2001 zřídila intergovernmentální Evropa konvent, který ale skončil zklamáním. Jeho výsledek, takzvaná ‘Ústavní smlouva’ - ale co záleží na jméně - byla odmítnuta v roce 2005 v referendech v Nizozemsku a ve Francii. Došlo k jejímu nahrazení ještě spletitější Lisabonskou smlouvou a celou řadou jejích dodatků. Ano, každý stát měl právo uplatnit právo veta. Jediné veto by stačilo k tomu, aby celou tuto ‘Ústavní smlouvu’ poslalo ke dnu. Z tohoto důvodu bylo každé zemi umožněno mít v textu odlišnosti a výjimky, což vyústilo v právní monstrum, které jste popsal dříve. Poučme se z této chyby a postupujme nyní jiným způsobem. Jak toho ale dosáhnout?

Jak bychom tedy mohli konečně dosáhnout dobře navržené federální ústavy? Jakých institucí, jakých navrhovatelů ústavy (takzvaných konstituentů) je zapotřebí? Odkud mají tito konstituenti pravomoc navrhovat ústavu? Státy ani intergovernmentální Evropa spolu s Evropskou komisí (která stále více připomíná sekretariát Rady) ani Evropský parlament zvolený ze státních volebních obvodů (tudíž bez evropské legitimity, ale jistě s pravomocemi) v tom nemohou hrát roli. Kdo anebo co by mohlo? A jak by měl být tento ústavní projekt nastaven? Posloužilo by Filadelfské shromáždění z roku 1787 jako příklad pro dnešní Evropu? Zajímalo by mě, jakým způsobem bylo toto shromáždění zorganizováno, že jeho delegáti úspěšně přijali federální ústavu. Jak se jim podařilo zajistit podporu? A co si myslíte o plánu Guye Verhofstadta a Daniela Cohn-Bendita zorganizovat takové federální shromáždění po evropských volbách v roce 2014? Jste vědec v oboru veřejné správy - mohl byste to doplnit?

S radostí očekávám Váš názor, vážený Klinkersi, na všechny záležitosti, které jsem Vám v tomto listu předložil. V mezidobí budu studovat švýcarskou federaci.

Se svolením autora přeloženo z angličtiny.