Klinkers a Tombeur vysvětlují, proč je podle nich nutné zahájit diskuzi o přednostech federální Evropy. Ze široka nastiňují nedostatky současného intergovernmentálního operačního systému Evropské unie. Vysvětlují, proč se rozhodli svůj dialog vést formou po vzoru amerických Listů federalistů, jedinečné sbírky rukopisů z let 1787-1788, pojednávajících o návrhu federální ústavy Spojených států amerických. Federalisté i antifederalisté nechť se s jejich sbírkou Evropských listů federalistů seznámí a vyjádří se k ní.
List č. 0 - Klinkers & Tombeur, srpen 2012
Od roku 1999 si my, Leo Klinkers a Herbert Tombeur, vyměňujeme názory ohledně předností, jaké by měla federální Evropa. Dle našeho mínění je současné intergovernmentální vedení Evropy, v padesátých letech minulého století užitečné a potřebné pro vznik konceptu Evropského společenství, již dlouho za hranicí své životnosti. Nyní, ve druhé dekádě 21. století, tento operační systém stále více a více poškozuje ideu společné Evropy. Ztratil svůj pozitivní účinek pro evropskou soudržnost a spolupráci a oproti svému původnímu záměru je řízen sobě vlastními národními zájmy ("vlastní stát má přednost"). Hranice tohoto systému musíme překročit. Nemůžeme si dovolit zamrznout v 60 let starém politickém konceptu, ve formě organizace, kterou již od té doby (vnitřně) silně změněná Evropa nemůže nadále využívat. Evropa nutně potřebuje přizpůsobovat svůj styl vládnutí rychlým (vnějším) změnám, ke kterým dochází v Asii, Africe a Jižní Americe. V opačném případe, jak jednou řekl prezident bývalého Sovětského svazu Michail Gorbačov: "Život potrestá toho, kdo přichází příliš pozdě."
Zdá se, že bankovní krize následovaná hospodářskou krizí nabízí šanci představit si Evropské společenství jako federální organizaci. Ačkoliv je odpor lidí proti federální Evropě znát v mnoha členských státech, evropští lídři si zřejmě uvědomují, že onomu slovu začínajícímu na F se již nebude možné déle vyhýbat. Aniž by přímo mluvili o potřebě učinit politický kvantový skok, od intergovernmentálního k federálnímu, mluví představitelé vlád v letech 2011–2012 o potřebě větší politické ‘integrace’, která by poskytla lepší základ pro již uskutečněnou hospodářskou integraci. Většinou ale mluví nepřímo, často používají podivné věty. Co si například myslet o prohlášení lucemburského premiéra a zároveň předsedy Euro skupiny - skupiny odborníků, která radí Radě ministrů financí EU (Ecofin) - Jeana-Clauda Junckera z průběhu roku 2011. V reakci na tvrdou společenskou kritiku beroucí si na paškál nerozhodnost Evropy, která není schopná společně přijmout kroky, které by založily hospodářskou unii na unii politické, řekl něco v duchu těchto slov: "My politici víme naprosto přesně, co bychom měli udělat, ale pokud bychom to opravdu udělali, prohráli bychom další volby." Toto je závěr, který je příznačný neochotě evropských politiků otevřeně podporovat federalizaci, ale také znamení toho, že k federalizaci Evropy nevyhnutelně dojde.
Pochopitelně existují i politici, kteří už mnohokrát a bez skrupulí obhajovali myšlenku federalizace Evropské unie. Například bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt, nyní poslanec Evropského parlamentu. A také Alexander Pechtold, bývalý ministr pro správní reformy v Nizozemsku a nyní lídr D66 v nizozemském parlamentu. A, zatímco píšeme tento text v létě 2012, jistě jsou i další jasní političní zastánci federace. Nicméně se nyní nenachází ve strojovně, kde by mohli mačkat tlačítka ovládající intergovernmentální systém. Tím pádem nemohou vyrobit páku, kterou by šlo přehodit intergovernmentální systém na federální.
Navíc by bylo nekorektní domnívat se, že myšlenka federální Evropy byla do evropské politické agendy ostražitě vsouvána jen během posledních dvou let. Luuk van Middelaar ve svém Přechodu k Evropě podrobně popisuje, jak dokonce dlouho před vytvořením Evropského společenství v padesátých letech minulého století převáděli filosofové a politici potřebu federální Evropy do slov. V určitém smyslu začalo společenství v roce 1951 dokonce nepatrně federálně, protože tehdy vytvořený Vysoký úřad, zodpovědný za implementaci společných strategií pro těžbu a zpracování oceli, měl supranacionální jurisdikci. Přinejmenším taková byla původní myšlenka v návrhu na ustanovení tohoto úřadu, založeném na Schumanově plánu z roku 1950. Plánu, který měl určité federální prvky. Ve skutečnosti ale byl Vysoký úřad již od začátku ovládán, stejně jako nyní Evropské komise, Radou ministrů, která získala svou právně legitimní rozhodovací pravomoc teprve až v Římské smlouvě v roce 1957. Při té příležitosti byl Vysoký úřad zrušen ve prospěch nově vytvořené Evropské komise a jako výkonný orgán unie tak přišel o svou domnělou supranacionální moc.
Ale i tak se neustále objevovaly federální iniciativy. Pokusů o přechod na plně federální systém jsme byli svědky několikrát. Tento proces se zastavil před několika lety, kdy v roce 2004 přešla vlastní rozhodovací pravomoc do rukou Evropské rady hlav států a vlád. Myšlení a konání v duchu jedné komunity se touto změnou, vedoucí k ještě více nacionalisticky motivovanému rozhodování, dostalo do tak velkého nesouladu, že ekonomická krize přicházející zvenčí vedla ke vzniku vnitřní ekonomické krize. Zmizení fasády dlouho opěvovaného evropského hospodářského zázraku nyní odkrývá praskliny a především špatnou konstrukci evropského domu. Toto a pouze toto motivuje některé hlavy států, aby se jeho nutné rekonstrukce zhostily s pomocí federálního přístupu. Pokud by nebylo takové krize, ani by nepomyslely na to, že by se mohly vzdát Evropské rady, jakožto všepostihujícího centra moci, něčeho, co by naprosto ztratily a ztratí v rámci federálního uspořádání ve prospěch obnovení suverenity členských států.
Jsme přesvědčeni, že evropská federace se (jednou) stane skutečností. Otázkou je, zda k tomu dojde evolucí, což bude trvat spoustu let, anebo revolucí v tom smyslu, že pár dalších krizí přiměje zodpovědné hlavy států, aby nakonec uskutečnily to, co nebylo provedeno v roce 1992 v Maastrichtské smlouvě - a sice položily základy pro federální Evropu.
Samozřejmě, že existuje i střední cesta, cesta zdravého úsudku. Důvodem onoho znatelného odporu vůči federalizaci v mnoha členských státech - odporu, který je významně přiživován poslanci národních parlamentů, kteří dobře vědí, jak jednoduché je nechat se nést na vlně obav panujících mezi lidmi - je chybějící porozumění síly a potenciálu federálního uspořádání. Mnoho politiků rozdmýchává pocity směřující k těmto obavám tím, že charakterizují federální Evropu jako molocha, jako superstát, který pohltí národní suverenitu a zničí místní kulturu a zvyky. Nic není vzdálenější pravdě. Přitom je to právě ten současný intergovernmentální systém vládnutí v Evropě, který tyto hodnoty ničí svou neoddělitelnou ‘produkcí uniformity’. Toto je ta politika, která říká, že cokoliv se rozhodne společně, by mělo být bez výjimek implementováno v každém členském státě. Centrálně zaváděná uniformita. Naopak, je to právě federace, která zachovává suverenitu sdružených států. Pokud je jedna věc, kterou federální stát chrání a garantuje, tak je to suverenita částí, které se spojily ve federaci. Skoro nikdo toto neví. Obyčejný občan je ošálen lidmi, kteří dovolí, aby jejich provinční volební zájmy převládly nad moudrostí a pochopením principu fungování federální formy vlády. Jako další budeme publikovat listy, ve kterých toto vysvětlíme a při té příležitosti vyvrátíme množství dalších bludů, tabu a mylných představ o federální Evropě.
Nápad podat naše Evropské listy federalistů formou dialogu, výměny pohledů na federální Evropu, je inspirován americkými Listy federalistů. Jedná se o sérii 85 listů napsaných Alexandrem Hamiltonem, Jamesem Madisonem a Johnem Jayem v letech 1787 a 1788 na téma, jak by měla být navrhovaná ústava Spojených států vykládána a proč by měla být přijata. Tito tři jsou známi jako otcové zakladatelé americké ústavy. Jedná se o velkolepé dílo politické vědy a je bohatým zdrojem inspirace pro mnoho federalistů. Držíme se formy, jakou byly Listy federalistů napsány co možná nejpřesněji. Proč? Pokud musíte jít přes minové pole, je moudré následovat stopy někoho, kdo nevyletěl do vzduchu a bezpečně se dostal na druhou stranu. V pojmech současného managementu: učíme se z nejlepších příkladů.
Listy federalistů byly napsány v čase vážné krize. Severní Amerika v té době zažívala formu vlády známou jako konfederace států. Po Deklaraci nezávislosti (zpřetrhání pout s Anglií) v roce 1776 vytvořilo 13 států v Severní Americe konfederaci, která byla držena jakžtakž pohromadě smlouvou zvanou Články Konfederace. Každý stát přišel se svou vlastní formou vlády a dohromady se jednalo o směsku velmi různorodých modelů. Po jedenácti letech strávených jako nezávislé státy a po mnoha pokusech vytvořit životaschopnou konfederaci, která by neměla autoritu postavenou nad státy, vyvstala potřeba pořádně utužit sílící pocit jejich sounáležitosti. Tato potřeba byla vyslyšena v létě 1787 Filadelfským shromážděním, které vytvořilo návrh federální ústavy a v září 1787 jej předložilo americkému lidu se záměrem přetvořit konfederaci do federálního státu založeném na ústavě. Pokud by devět ze třinácti států návrh přijalo, federace by se stala skutečností. Nicméně tehdejší opozice byla silná a vypadalo to, že nedávno nabytá nezávislost je ve vážné krizi. Opozice byla nejsilnější ve státě New York, vedeném guvernérem Georgem Clintonem. Aby čelil této opozici, začal Alexander Hamilton 27. října 1787 s psaním série listů o výhodách a nevýhodách a přednostech a slabostech federálního uspořádání vlády. Spolu s Johnem Jayem a Jamesem Madisonem zveřejnili v newyorských novinách pod společně používaným pseudonymem Publius do srpna roku 1788 ne méně než 85 listů. A jejich snaha byla korunována úspěchem. Federální ústava byla přijata v roce 1789. Od toho okamžiku se federální Spojené státy americké postupně vyvinuly až do podoby, jakou mají dnes.
My v Evropě také zažíváme krizi. Situaci můžeme popsat různými způsoby. My jsme si vybrali citát z časopisu Knack, jehož autorem je Rik van Cauwelaert, ředitel pro strategii: "Současné drama EU spočívá v tom, že ta již není postavena na nějaké nosné myšlence. Taková nosná myšlenka byla po druhé světové válce navržena a dokonce financována Spojenými státy. Ale jakmile bylo po studené válce, evropští vládci si začali myslet, že původní projekt Jeana Monneta, Atlantické společenství, může být zrušen. Dnes je EU unií pouze podle jména, s mnoha mezivládními rozepřemi, co zřejmě existuje jen proto, aby se starala o Eurosystém a banky."
Evropa si musí vybrat, zda zachovat současnou mezivládní spolupráci, anebo si zvolit federální formu vlády. Jistě existuje i třetí možnost: rozpuštění Evropské unie a putování každého státu samostatně. My ale takovou vyhlídku považujeme za nemyslitelnou, protože návrat státního nacionalismu neobstojí v neustále se globalizujícím světě. Nicméně skutečnost nás nutí poznamenat, že na počátku psaní těchto Evropských listů federalistů, v létě 2012, byla šance na přežití Evropské unie odhadována na půl na půl. Uvidíme.
Je pozoruhodné, že pro uvědomění si chyb v konstrukci evropské budovy je zapotřebí vážné krize. S trochou znalostí politických uspořádání a historie si otcové zakladatelé Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1950 mohli a měli zvolit plnohodnotné federální uspořádání. Pokud chcete zachovat suverenitu v celé škále členských států a přesto stejnou měrou potřebujete jednotu, která by tyto státy spojila, potom federální konstrukce je jediná vhodná možnost. Toto není politický názor či názor nějaké politické strany, toto je věda. Jak je možné, že Evropa, jež byla dvacet století zásobárnou mnoha politicky moudrých žen a mužů, začíná teprve na začátku 21. století rozumět tomu, čemu Severní Amerika, sotva tři staletí po svém objevení Kolumbem a bez významného množství politických teoretiků, rozuměla již na konci 18. století? Konfederace vytváří zdánlivou suverenitu celku; federace skutečně garantuje suverenitu zúčastněných států a suverenitu celku. Tuto myšlenku v těchto listech vysvětlíme.
Podobnost s americkou krizí v roce 1787 byla impulzem pro námi již mnoho let sdílenou nespokojenost s politickým režimem Evropské unie, impulzem začít sepisovat tyto listy. Cítíme se oprávněni k takovému kroku výzvou Roberta A. Levina, bývalého vysokého úředníka federální vlády Spojených států, který byl nejznámějším plánovačem programu War on Poverty, v článku pro vydání New York Times z 9. ledna 1999 pod titulkem: Co EU potřebuje je kopie 'Listů federalistů'. Inu, tady jsou. Ve vší skromnosti. Vzhledem k tomu, že nemáme dobře promyšlený názor na všechno, natož neoplýváme úrovní myšlení autorů Listů federalistů, možná požádáme o pomoc další autory.
Politická realita roku 1787 nečekala na Listy federalistů. Ty se ale během intenzivních debat staly hlavním odrazovým můstkem k bezpečnému překonání řeky z jejího konfederálního břehu na břeh federální. Toto dílo nabylo značné slávy během dalšího historického vývoje Spojených států, protože se stalo jedním z hlavních zdrojů pro výklad ústavy.
Naše listy, jak očekáváme, se rozplynou v moři názorů na federální Evropu. To, zda se někdy stanou zdrojem učení o federální Evropě, je myšlenka, kterou se nyní nezabýváme. Projevení naší vlastní zodpovědnosti je jediným motivem sepsat to, čemu věříme. Mlčení je souhlas. Souhlas, který znamená přijetí faktu, že intergovernmentalismus přivede Evropu k jejímu úpadku. Nechceme být spoluviníky, a proto se, podporováni citátem francouzského vědce Henriho Poincaré (1854-1912), stavíme proti intergovernmentalismu: "Myšlení nesmí být nikdy podřízeno ani dogmatu, ani stranickosti, ani vášni, ani předsudkům, ani ničemu jinému, pouze faktům samým, protože podřizování znamená konec přemýšlení."
Stejně jako mají americké Listy federalistů, tak i my dáme každému Evropskému listu federalistů číslo. Ale na rozdíl od autorů Listů federalistů jsme se rozhodli nepoužívat společný pseudonym. Jméno každého autora je vždy zmíněno, také kvůli tomu, aby se předešlo kuriózním debatám, ke kterým došlo po vydání Listů federalistů: těsně před svou smrtí se Hamilton přihlásil k autorství 63 z 85 listů, což byl údaj jasně nesprávný. Lidé zajímající se o toto téma již po generace debatují o autorství jednotlivých listů. Nyní existuje více méně shoda na tom, kdo co napsal. Abychom poskytli čtenáři lepší představu o vývoji našich listů během roku 2012, uvedeme na každém z nich také měsíc vzniku.
Rádi bychom naše Evropské listy federalistů publikovali v novinách ve všech částech eurozóny (to jsou ty státy, které používají euro), stejně jako byly americké Listy federalistů publikovány v newyorských novinách. To ale není realizovatelné. Místo toho jsme si zvolili jinou nenáročnou formu publikování: listy budou vycházet jeden po druhém, anebo v malých kompaktních dávkách na těchto webových stránkách. Pomocí e-mailu a dalších sociálních médií na tyto listy upozorníme a budeme doufat, že čtenáři šířením naší zprávy vytvoří rostoucí obecenstvo po celé Evropě a že nám poskytnou nápady jak vylepšit tyto úvahy o federalizaci Evropy.
Závěrem, abychom zdůraznili důležitost federalizace Evropy, citujeme poslední věty, které Clinton Rossite píše v předmluvě ke své edici Listů federalistů z 15. února 1961:
"A poselství Listů federalistů zní: není štěstí bez svobody, není svobody bez samosprávy, není samosprávy bez ústavnosti, není ústavnosti bez morálky – a žádné z těchto velkých dober není bez stability a řádu."
Se svolením autora přeloženo z anglické verze.
