Jasná vyjádření Tombeura v listu č. 5 motivují Klinkerse, aby do podstaty konceptu federace proniknul ještě hlouběji. Ve čtyřech paragrafech pokládá Tombeurovi otázky. V prvním paragrafu zjišťuje, zda listy č. 4 a 5 vyjadřují Tombeurovy osobní názory, nebo zda jsou obecně sdíleny odborníky v tomto odvětví. Ve druhém paragrafu se Klinkers ptá, jak daleko do minulosti můžeme sledovat úvahy o federální organizaci. Jedná se o relativně nový úkaz, anebo jeho počátky existovaly již před několika staletími? Třetí paragraf zmiňuje téma, které by mělo být probráno později, konkrétně pozici Spojeného království ve federální Evropě. Bude Spojené království, stejně jako je tomu v současném intergovernmentálním systému, samostatným prvkem v rámci evropské federace? Ve čtvrtém paragrafu se táže, kde se vezme hnací síla, která změní nefunkční intergovernmentalismus EU na federální systém.
List č. 6 - Klinkers, srpen 2012
Vážený Tombeure, v tomto listu č. 6 Vám položím řadu dotazů. Abychom na ně mohli snadněji odkazovat, přiřadím každému jedno písmeno.
Paragraf A
V listech č. 4 a 5 jste přesně popsal, co federace je. A také co federace není. Tím bylo rozptýleno několik mylných představ o podstatě federální formy vlády. Pořád ale zbývá vyjasnit několik věcí:
- Jedná se o Vaše osobní názory, které jste předložil, aby o nich debatovali nebo je zpochybnili druzí? Anebo je to, co definujete jako charakteristické vlastnosti federálního systému, považováno za převažující vědeckou teorii, kterou se zabývá rozsáhlá bibliografie na konci našich rozhovorů? Tím pádem celkově nepodléhající odlišným výkladům?
- To, že se objasnilo, co federace je, ještě neznamená, že federace je, ze své podstaty, nejlepší formou vládní spolupráce pro Evropskou unii. Jinými slovy, proč by si měli evropští občané hromadně vybrat federaci? Jaké jsou výhody oproti stávajícímu intergovernmentálnímu rozhodování? A nemůže mít evropská federace také nevýhody? Pokud ano, měli bychom být v tomto směru upřímní.
- Mluvíme o federální organizaci, nikoliv o federální vládě. Na začátku listu č. 2 jsem Vás požádal o vysvětlení, proč před pojmy jako ‘federální vláda’ nebo ‘federální stát’ dáváte přednost pojmu ‘federální organizace’.
Nyní k jiným záležitostem.
Paragraf B
Nejdříve se vraťme k Johannu Althusiovi, kterého zmiňuji v listu č. 2 a Vy ve Vaší reakci v listu č. 5. Vy jej prakticky považujete za zakladatele federalistického smýšlení. Pokud ale bude zvídavý čtenář chtít vědět o tomto autorovi víc, ve Wikipedii se dočte, že Althusius je považován za zakladatele konfederalismu. Z tohoto důvodu jsem se Vás v listu č. 2 ptal, zda je Váš pohled na Althusia jako otce federalismu sdílen ostatními.
Podle Wikipedie tomu tak není. Nepřímo jste ale na toto odpověděl v prvním odstavci listu č. 5, i když jsem mu nejprve nepřikládal velký význam. Píšete, že konkrétní název aktu není důležitý. Důležité jsou závazky z něj plynoucí.
Pojmy jako například ‘akt’, ‘smlouva’, ‘dohoda’ a ‘ústava’ nejsou, podle Vašeho názoru, zásadní pro klasifikaci organizace jako konfederální, nebo federální. Jediná věc, na které záleží, je to, co bylo dohodnuto, ne jak se to jmenuje. Z toho vyvozuji, že Althusiův popis požadované státní formy obsahuje tolik znaků, že se domníváte, že je třeba mluvit o federálním modelu, i když Wikipedie říká něco jiného. Ztotožňujete se s mým vysvětlením Vašeho postoje? Pokud ano, někdo by měl upravit příslušný text ve Wikipedii.
Paragraf C
Mám ještě další nejasnost. V listu č. 5 prohlašujete, že nezbytnou vlastností federálního konceptu je, že každá vláda (federální úroveň i úroveň federovaná či členských států) si je rovna v suverenitě a že všechny vlády obou úrovní jsou vázány vzájemnou solidaritou. Jako příklad uvádíte Québec. I přesto, že existuje silné hnutí za vystoupení z kanadské federace, Québec nezískal žádný zvláštní statut. Jinak řečeno, podstata této věci je, že žádná z částí federálního systému nemá jednostranné právo opustit federaci, i kdyby to bylo jejím přáním. Opuštění federace je možné jedině pokud všechny části, tedy federální část i členské státy, jsou ve vzájemné shodě.
Co ale říkáte na vystoupení hrstky států z americké federace v roce 1861? Včetně Texasu. Po bitvě u Alama v roce 1836 získal Texas nezávislost na Mexiku, se Samem Houstonem jako prvním prezidentem. Po Aljašce největší a druhý nejlidnatější, vstoupil Texas v roce 1845 do Unie jako 28. stát. Proč až v roce 1845? Severní státy byly proti jeho přistoupení kvůli jeho podpoře otroctví. Aby se mohl ekonomicky a územně významný Texas stát členem federace, umožnil federální zákon, jímž byl do federace přijat, aby Texas (a další státy jižně od řeky Ohio) mohl dál praktikovat otroctví. Poté, co byl Abraham Lincoln zvolen federálním prezidentem, sedm států vystoupilo a v únoru 1861 vytvořilo Konfederované státy americké. S Jeffersonem Davisem jako prezidentem a ústavou, která zaručovala pokračování otroctví.
Ačkoliv Lincoln - v té době ještě nezastával svůj úřad - nebyl znám jako radikál, jeho postoj proti otroctví byl dostatečnou motivací pro jižní státy, aby opustily federaci. Paul Brill v 1600 Pennsylvania Avenue popisuje, jak se Lincoln už v roce 1858 v ostré debatě s jiným prezidentským kandidátem, Stephenem Douglasem, vyprofiloval jako ‘abolicionista’: chtěl skoncovat s otroctvím. To z něj v jižních státech učinilo personu non grata. Jakmile zjistily, že se Lincoln stane prezidentem, jednostranně vystoupily z federace ještě předtím, než se ujal úřadu.
Prezident James Buchanan, tehdy stále ještě úřadující, dal jasně najevo, že jižní státy svou secesí jednaly v rozporu s ústavou, ale novou situaci přijal jako politický fakt, který nemohl nebo neplánoval změnit. Ve své knize Všichni prezidenti: Od George Washingtona po Baracka Obamu Frans Verhagen píše, že toto činí, v souladu s názorem všech amerických politických historiků, prezidenta Buchanana nejhorším ze čtyřiceti čtyř amerických prezidentů. Byl následován prezidentem, který je naopak odborníky považován za nejlepšího: Abrahamem Lincolnem. Podle Verhagena byl Lincoln osobně proti otroctví, ale neviděl žádnou ústavní možnost, jak jej zakázat. Otroctví chtěl alespoň omezit na jižní státy a předpokládal, že nakonec vymizí samo.
Ve svém inauguračním projevu v březnu 1861 Lincoln prohlásil, že ústava neumožňuje oddělení od Unie. Byl připraven umožnit zachování otroctví na Jihu, ale nikoliv vystoupení z Unie. Integrita Unie byla nade vším. Teprve až v září 1862 se naplno postavil proti otroctví. Od prvního výstřelu vypáleného v dubnu 1861 se občanská válka nesla v duchu zachování federální unie a v tomto rámci také emancipace otroků. Jednalo se o kombinaci právní a lidské morálnosti, která nakonec vedla k vítězství Severu v roce 1865. A tehdy v prosinci 1865 zavedl třináctý dodatek federální ústavy ústavní zákaz otroctví. Po období známém jako rekonstrukce se Texas znovu ocitl ve federaci v roce 1874.
Otázka, kterou bychom v rámci správné charakterizace federálního systému měli zodpovědět, zní: co dalo Texasu a ostatním státům právo jednostranně opustit federaci? Vyjednaly si, abychom ospravedlnili jejich secesi v roce 1861, v čase svého vstupu do federace zvláštní statut nebo chartu?
Z informací, které mám k dispozici, se nemohu dobrat odpovědi. Tento problém bychom ale vyřešit měli. Abych se vyjádřil naprosto přesně, zopakuji jeho popis jiným způsobem:
- Pro federální organizaci je klíčové, že žádný stát nemůže z federace vystoupit jednostranně.
- Přesto tak Texas a několik dalších států Spojených států amerických učinilo v roce 1861.
- Později do federace opět vstoupily.
- Toto mě přivádí na následující:
- Bylo by myslitelné, že Texas získal v momentě svého vstupu do federace v roce 1845 právo jednostranně federaci opustit v roce 1861? A ostatní státy také?
- Pokud ano, jak by to mohlo být v souladu s tím, co bylo napsáno výše, konkrétně, že žádnému členskému státu není dovoleno jednostranně vystoupit z federace?
Pokud bychom odpověď na tyto otázky nenalezli, vyvstala by další nejasnost: měli bychom předpokládat, že v tomto raném stádiu vývoje federálního modelu, kolem roku 1850, byl jednostranný odchod státu pořád ještě přípustný? A že až teprve později se stala nepřípustnost jednostranného opuštění typickou vlastností federálního smýšlení?
Skutečnost, že bych rád věděl, zda je nepřípustnost jednostranného vystoupení možno chápat jako typický prvek federace, má co do činění s pochybností o tom, co by dělalo Spojené království, pokud by zbytek Evropské unie vytvořil skutečnou federaci. Představte si, že by měl Texas speciální statut, který by mu umožňoval učinit vlastní rozhodnutí vystoupit, v důsledku čehož bychom tento prvek museli považovat za volitelný. Pro Spojené království by to mohla být jediná možnost, jak se podílet na federální Evropě: vstoupit do evropské federace za podmínky, že může odejít na základě své vlastní pravomoci. Samozřejmě s rizikem, že ostatní státy také budou chtít takovou pravomoc. Rád bych od Vás slyšel Váš názor.
Paragraf D
V tomto paragrafu bych rád mluvil o zdroji, o duši, o hnací síle, která způsobí, že si lidé zvolí federaci. Zdá se, že jsem se na něco podobného ptal již v paragrafu A, ale tam mi šlo vyloženě o jednoduchá fakta mluvící ve prospěch, anebo proti federální formě vlády. V tomto paragrafu pátrám po nádherné hvězdě, ke které vzhlížíme a kterou následujeme na své pouti k federální unii.
V Listech federalistů byla hvězda, kterou sledovali, jasná a čistá: svoboda. Svoboda ve dvou ohledech: být svobodnými od panovačné cizí země, v tomto případě Spojeného království, a především nebýt poddanými monarchovi. Důraz na svobodu zůstal pojícím faktorem ještě mnoho let po anglické dominanci. Udržení této svobody převládalo ve všech stránkách politického a teoretického myšlení té doby. Pouze pokud porozumíme této touze po svobodě, budeme mít jasno i v tom, proč Hamilton, Madison a Jay kladli tak neuvěřitelně silný důraz na důležitost toho mít republiku. Pro ně byla federální ústava synonymem státnického uvažování vycházejícího od lidí a nikoliv z dědičné monarchie. Je proto pochopitelné, že kombinace svoboda - federální ústava - republika byla populární mezi devíti z třinácti států, kterým byla možnost zvolit si federální systém předložena. A další čtyři následovaly vzápětí. Konec konců, většina jejich obyvatel, nebo jejich rodičů, utekla do Ameriky před státním či náboženským despotismem. Navrhovaná republikánská ústava, založená na myšlenkách lidí samotných, byla příslibem svobody.
Zajímavý detail: autoři Listů federalistů soustavně rozlišují mezi demokracií a republikou. První odmítají, druhou vítají. Chvíli to trvá, než demokrat z 21. století pochopí, co tím mysleli. V roce 1787 byl koncept ‘demokracie’ spojován s čistou lidovou suverenitou, čili s právem každého občana podílet se na rozhodování. Autoři tvrdili, že něco takového může být zorganizováno jen ve velmi malých komunitách, což nebyl případ unie velikosti Spojených států. Z tohoto důvodu si vybrali republikánskou formu. V současné terminologii se nejedná o nic jiného než o zastupitelskou demokracii.
Tak tedy, svoboda byla hnací silou pro vytvoření americké federace: odstředivé části hledaly stálost a soudržnost v dostředivém bodě. A jak se věci mají v současné době v Evropě? Dostředivý charakter máme s Amerikou 18. století společný. Zatímco naříkají a podpírají se, padají a znovu se staví na nohy, snaží se 27 států v Evropě najít společný střed, aniž by ale učinily krok směrem ke skutečné federální vládě. Proč se to zdá být tak obtížné? Je to proto, protože my v Evropě nemáme takovou naléhavou potřebu svobody? A tím pádem nám chybí ‘posvátný oheň’ jako hnací síla směrem k rozhodnému a věrohodnému politickému rozhodování? Zřejmě to tak bude. Žádný oheň, tím pádem žádný zdroj energie, žádná síla a žádný směr?
Samozřejmě nesmíme zapomínat na to, že původně taková hnací síla jistě existovala, aby Evropskou unii odlepila od země: touha nikdy více nezažít v Evropě válku. Snad bychom měli jít ještě dále než jsou děsy dvou světových válek v minulém století. Ve své neskutečně podrobné knize Belgie, historie bez země popisuje Rolf Falter devatenáct století násilí, vražd, zabíjení, znásilňování, zneužívání a teroru v Evropě, se zaměřením na tu část Evropy, kterou dnes známe jako Belgii a Nizozemsko. Na rozdíl od Severní Ameriky je naše historie plná strukturovaného, vládou řízeného násilí. Ale může být toto zdroj pro prohlubování evropské vzájemnosti? Zřejmě ne. Alespoň ne pro tu část Evropy, kde se rozdávají karty. Naše výrazně zvýšená prosperita a desetiletí absence jakéhokoliv ozbrojeného střetu v Evropě, pomineme-li válku na Balkáně, oslabily víru v to, že: “Potřebujeme Evropskou unii, abychom zabránili válce doma!”
V současné době neexistuje žádná hluboce pociťovaná myšlenka, která by mohla sloužit jako motor pro politicky přesvědčivou a široce přijímanou federální formu vlády. Ještě hůře: maličké krůčky, kterými nicméně postupujeme vpřed, opatrná prohlášení předních evropských lídrů zaznívající ve prospěch větší politické ‘integrace’, vycházejí všechny z ekonomické krize. To znamená, že vycházejí z něčeho, co musíme pokládat za celkem smutné. Z negativního zdroje. Jediné pozitivum je ve rčení: “Nikdy nepromrhej dobrou krizi.” Pokud by ale měl být takovýto cynismus základem pro rozhodnutí ustanovit evropskou federaci, potom bych začal být na pochybách.
Proto Vám položím tu nejzásadnější otázku. Američané měli ‘svobodu’. Co by mohlo být ‘bruselskou’ hnací silou, která by povzbudila Evropany, aby se povznesli nad své úzkoprsé nacionalistické zájmy a která by je rozhodně a přesvědčivě přiměla vybudovat federální Evropu?
Se svolením autora přeloženo z anglické verze.
