Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Evropské listy federalistů - Ústava - Preambule a vymezení federace

6. 01. 2014 10:05:38
V listech č. 1-20 jsme vysvětlili, a) proč intergovernmentální systém EU ničí cíl spolupráce na evropských zájmech, b) proč by byl federální systém pro Evropu výhodnější, c) že Evropa by se tedy měla federalizovat, d) že federalizace prostřednictvím úprav současných smluv EU dosud vždy selhala a proč nikdy nepovede k úspěchu, e) že by evropští federalisté proto měli navrhnout federální ústavu sami, podobně jako se tomu stalo v Americe na konci 18. století a f) jaké konstitucionální a institucionální podmínky musí být splněny, aby nedošlo k selhání zamýšlené federalizace díky konstrukčním vadám ústavy. V následujícíh listech č. 21-24 předložíme návrh federální ústavy pro Evropu. Tento návrh vychází z americké ústavy z roku 1789, posílené o prvky švýcarské ústavy a upravené pro dnešní Evropu. List č. 21 je věnován preambuli a článku I evropské ústavy.

List č. 21 - Klinkers & Tombeur, únor 2013

Naše verze navrhované ústavy pro Evropskou federaci počítá alespoň se třemi zeměmi Beneluxu a dalšími šesti zeměmi eurozóny. Toto je pro úplnost sedmnáct zemí eurozóny: Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.

Poslední článek naší navrhované evropské ústavy říká, že federace vznikne, jakmile občané tří států Beneluxu a dalších šesti zemí přijmou tuto ústavu. Občané těchto devíti zemí jí umožní vejít v platnost. Takto postupujeme podle stejné metody jako té použité v Americe mezi lety 1787-1788, když byla navrhovaná ústava předložena občanům třinácti konfederálních států. Jestliže by devět ze třinácti států návrh přijalo, ústava by vešla v platnost. Otcové zakladatelé si tedy výslovně nezvolili požadavek jednomyslnosti mezi třinácti zúčastněnými státy. Shromáždění vykročilo ze stínu konfederální smlouvy, čímž vytvořilo možnost navrhnout radikálně novou legislativu: federální ústavu namísto pozměněné konfederální smlouvy.

V listu č. 19 jsme zdůvodnili, proč jsme také zvolili počet zemí potřebných pro ratifikaci jako devět: přímo Lisabonská smlouva stanovuje, že minimum devíti členských států má možnost začít posílenou formu spolupráce.

Bylo by obtížné sjednotit devět států do Evropské federace? Nevíme. Změna začíná u sebe samého. Během několika posledních staletí dokázaly země Beneluxu, že se mohou změnit. Počínaje rokem 1920 začaly spolupracovat se sousedními státy, což následně vyústilo ve vytvoření skupiny zemí Dohody z Osla, aby v roce 1944 načrtly konstrukční cestu pro spolupráci na evropské úrovni; cestu, která byla nakonec rozšířena tak, aby zahrnovala mnoho dalších zemí. Předfederální Evropské společenství, následované Unií, začalo pouze se šesti členskými státy.

Ostaní země eurozóny si musí rozmyslet, zda si přejí pokračovat v boji podle pravidel svého nacionalismem ovládaného rozhodovacího procesu. Země Beneluxu by tím již neměly ztrácet čas - ani Francie, Německo nebo Itálie; země, jež mezi lety 1950-1951, společně s Beneluxem, založily Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Slovy dříve zmíněného André Glucksmanna, který odpovídal na otázku, zda by měla Evropa pokračovat v hledání nové výzvy: “Tu by nebylo těžké najít, kdyby Evropa nepobíhala kolem jako kuře bez hlavy. Hledání začalo na začátku 50. let vybudováním Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), kdy došlo ke spojení těžkého průmyslu regionů Lotrinska a Porúří.” Poukazuje na nezbytnost obrození stejnými zeměmi, které v 50. letech zažehly oheň Evropského společenství.

Glucksmann nenechává nikoho na pochybách, že rozhodnutí pro novou výzvu není záležitostí volného výběru, jak je patrno z následujících dvou citací:

“Merkelová a Hollande myslí a jednají v rytmu voleb a hlasování.” Jde o variaci na pozorování učiněné Jean-Claudem Junckerem, zmiňované v listu č. 0, že evropští politici vědí velmi dobře, co by měli udělat, ale kdyby to opravdu udělali, prohráli by následující volby. Proto zůstávají pasivní, nebo přinejlepším nedostatečně aktivní.

“Rozliční evropští hráči nemusí spolu přímo válčit, ale mají daleko k vzájemné benignitě. Evropa by si měla uvědomovat nebezpečí skrývající se v této anarchistické spleti. Putinovo Rusko představuje hrozbu. Byrokratický otrokářský stát Čína představuje hrozbu. Militantní islám představuje hrozbu. Evropa se musí opět naučit uvažovat v termínech přátel a nepřátel.” Toto pozorování odpovídá třetí hybné síle pro federální Evropu popsané Tombeurem v listu č. 9.

Postřehy tohoto druhu dává Glucksmann jasně najevo, že spása evropské spolupráce spočívá v akci, odvaze, vášni, vykročení ze současného dominantního způsobu myšlení. Učinil tak francouzský myslitel Montesquieu v první polovině 18. století. Brzy po Montesquieuovi tak rovněž učinili federalisté v Americe, při plném vědomí toho, že uvažování vycházející z občanů spíše než ze států bude kompasem pro nalezení bezpečné cesty. Jestliže byli tito lidé tenkrát schopni učinit takovýto myšlenkový skok, musíme být my nyní schopni téhož.

Federalizace Evropy je proveditelná, pouze pokud vykročíme ze stínu Lisabonské smlouvy (stejně jako otcové zakladatelé vykročili ze stínu Článků Konfederace) za účelem vytvoření něčeho úplně nového. Motto zní: “Pokud budeš dnes pokračovat v tom, co jsi dělal včera, tak zítra dosáhneš stejného výsledku, jako jsi měl dnes. Pokud nejsi spokojen s dnešními výsledky, musíš se změnit dnes. Jen tak dosáhneš jiných výsledků zítra.”

Proto, jako v případě americké i švýcarské ústavy, náš návrh federální evropské ústavy začíná přímo z perspektivy občanů. Jelikož je naše preambule odvozena z americké a švýcarské ústavy, citujeme je obě.

Americká preambule sestává z jediné věty:

“We the People of the United States, in Order to form a more perfect Union, establish Justice, insure domestic Tranquility, provide for the common defence, promote the general Welfare, and secure the Blessings of Liberty to ourselves and our Posterity, do ordain and establish this Constitution for the United States of America.”

“My, lid Spojených států, za účelem vytvoření dokonalejší unie, nastolení spravedlnosti, udržení vnitřního klidu, obstarání společné obrany, podpory obecného blaha a zajištění požehnání svobody pro sebe a naše potomstvo, zřizujeme a zakládáme tuto ústavu pro Spojené státy americké.”

Švýcarská ústava rovněž začíná krátkou preambulí. Ve jménu Božím deklaruje, proč občané a kantony zřizují ústavu. Volně přeloženo, ve švýcarské preambuli se píše:

“(...) vědomi si své zodpovědnosti ke stvoření, jsou odhodláni obnovit svůj svazek za účelem posílení svobody, demokracie, nezávislosti a míru, v duchu solidarity a otevřenosti ke světu, odhodláni žít dohromady se vzájemným ohledem a respektem ke své diverzitě, vědomi si svých společných úspěchů a závazků vůči dalším generacím, vědomi si toho, že jen ti, kdo svou svobodu používají, svobodní zůstanou a že síla společnosti je měřena blahem jejích nejslabších členů, přijímají tuto ústavu (...)”

Švýcarská ústava jde ještě dále: v článku 2 popisuje cíle švýcarské federace, konkrétně ochranu svobody a práv lidu a zajištění nezávislosti a bezpečnosti země, stejně jako prohlubování prosperity komunity, udržitelný rozvoj, vnitřní soudržnost státu a kulturní diverzitu.

Tyto odvěké principy a zavedené koncepty přítomné v obou ústavách vidíme taktéž v odpovědi německého filmaře Ulricha Seidla, autora trilogie Paradies, na otázku z nedávného rozhovoru v belgických novinách De Standaard, co podle něj znamená ‘ráj’ [paradise]: “Moje představa ráje je vágní. Ale musí existovat svoboda a důstojnost. Jinak ani nelze začít mluvit o ráji.” My souhlasíme: ráj v první řadě vyžaduje svobodu a bezpečí, aby mohlo být dosaženo lepší společnosti.

Uvědomujeme si nicméně kontroverzi v zahájení ústavy preambulí. V každém státě není obvyklé dát před vlastní znění článků preambuli. V Nizozemsku se dlouho táhne debata na téma, zda by jí měla ústava začínat. Tato debata je v zajetí vzrušených diskurzů mezi zastánci a odpůrci odkazů na Nejvyšší bytost. A mezi těmi, kdo si v tomto textu přejí zmínku o královské rodině, a těmi, kdo si ji nepřejí.

Pro nás je tato debata velmi jednoduchá. Necháme se vést osvědčenými postupy citovaných preambulí. Preambule je předně záležitostí právní doktríny. Zákon by měl začínat alespoň nějakým zdůvodněním toho, proč jej jeho autor považuje za nezbytný. U smlouvy nebo ústavy je tímto zdůvodněním preambule. Bez tohoto stručného popisu nevíte, KDO považuje za nezbytné mít takovou ústavu ani PROČ; je nutný nějaký statement. Preambule je odpovědí na tyto otázky. Dále se jako v americké ústavě kloníme k tomu, nezmiňovat Nejvyšší bytost. Od dob osvícenství jsou církev a stát oddělené entity. Bylo by nevhodné v ústavě odkazovat na Boha jakéhokoliv náboženství. A konečně, zmínka o královské rodině je irelevantní pro většinu zemí eurozóny.

Pro pořádek bychom chtěli poznamenat, že co do struktury a textu se řídíme americkou ústavou tak věrně, jak je to jen možné. Tam, kde je to potřebné nebo užitečné, jsou použity úpravy či vsuvky z elementů švýcarské ústavy. S poznámkou, že text jsme upravili pro potřeby Evropské federace.

Naše navrhovaná preambule zní tedy takto:

PREAMBULE

My, občané Belgie, Estonska, Finska, Francie, Irska, Itálie, Kypru, Lucemburska, Malty, Německa, Nizozemska, Portugalska, Rakouska, Řecka, Slovenska, Slovinska a Španělska, zakládáme tuto ústavu pro všechny země eurozóny a dále pro každou zemi vstupující do eurozóny, s cílem vytvořit federaci, která bude zaručovat svobodu, řád, bezpečí, štěstí, spravedlnost, obranu federace před nepřáteli, udržitelnost životního prostředí, stejně jako přijmutí a toleranci rozmanitosti kultur, vyznání, způsobů života a jazyků všech, kdo žijí a budou žít na území spadajícím pod jurisdikci federace.

Slovo ‘štěstí’ v americké preambuli zmíněno není. I přesto jsme se rozhodli jej v naší evropské preambuli použít. Proč? Protože celkové vyznění americké ústavy je založeno na právu občana usilovat o své vlastní štěstí a povinnosti vlády mu tuto činnost usnadňovat. Tento základní prvek americké ústavy má své kořeny v Deklaraci nezávislosti (Thomas Jefferson, 1776), jež obsahuje tato slova: “Máme tyto pravdy za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni, že jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, že mezi těmi jsou život, svoboda a snaha o vlastní štěstí.”

Stranou toho, dříve zmíněná Logevallova kniha Embers of War: The Fall of an Empire and the Making of America’s Vietnam zmiňuje pozoruhodnou skutečnost. Logevall v ní odhaluje, že Ho Či Min, když se po japonské porážce vrátil do Hanoje, vyhlásil nezávislost Vietnamu za doslovného použití znění americké Deklarace nezávislosti. Miloval Ameriku a pokoušel se ji - dokud Francie nepředala kontrolu nad Vietnamem Spojeným státům po pádu Dien Bien Phu v roce 1954 - získat na svou stranu. Neustále se marně odvolával na Rooseveltovo odhodlání zabránit evropským zemím znovu uchvátit své bývalé kolonie po druhé světové válce.

Explicitním použitím slova ‘štěstí’ v evropské preambuli si přejeme udělat jasno v tom, že právo každého občana jít za svým štěstím a povinnost veřejných orgánů mu být v tomto nápomocné, je důležitou stránkou naší federální ústavy. Určením tohoto nezadatelného práva v preambuli by mělo být každé vládě v evropském systému jasné, že dosahování tohoto štěstí nesmí záviset na výsledku voleb. Tato konstrukce poskytuje další důvod mít preambuli: bez ohledu na to, jaký je parlament nebo vláda, toto jsou cíle, ke kterým by měla směřovat snaha každého státního úředníka.

S ohledem na závěrečnou část preambule (“přijmutí a toleranci”) bychom rádi zdůraznili, že se neúčastníme debaty o multikulturalismu v rámci úsilí o federální Evropu. Od té doby, co se Batávové, Galové, Gótové, Hunové, Sasové, Frankové, Římané, Maurové, Keltové, Habsburkové a Vikingové pohybovali Evropou, je tento kontinent a každý stát v něm multikulturní. To je dobrá věc. Respekt a přijmutí jazykové diverzity nemusí nutně bránit použití či snaze o jeden společný jazyk, nebo účelnému výběru několika jazyků pro federální procedury. Podívejte se například na Švýcary s jejich čtyřmi úředními jazyky, kteří nemají žádný jazykový konflikt.

Příkladem toho, že je i v Evropské unii možné zvolit si některé z oficiálních 23 jazyků, jsou dvě regulace EU (COM (2011) 215 a COM (2011) 216) týkající se bližší, závazné spolupráce při zřizování patentového soudu se sídly v Paříži, Londýně a Mnichově. Tyto regulace byly podporovány 25 členskými státy a odsouhlaseny Evropským parlamentem. Pro jazykové důvody se nepřipojily jen Španělsko a Itálie.

K tématu diverzity musíme dodat, že Evropa má společný základ, který jde zpět až k normám a hodnotám křesťanství, jak Larry Siedentop vzpomíná ve své Democracy in Europe. Rovněž Gerard Mortier, ředitel Teatro Real v Madridu, poukazuje na toto kulturní pouto. V souvislosti s Evropou Mortier v rozhovoru pro belgický list De Tijd říká: “Všichni jsme součástí jedné velké kulturní komunity (...). Čas národních států je pryč. Evropská identita existuje po celou historii. Je to realita, nejedná se o nějaký vynález Evropské komise nebo Evropského parlamentu. A přesto, proč je pro politiky tak obtížné vysvětlit tuto evropskou kulturní identitu? (...) Evropská kulturní identita nezničí lokální identitu. Languedoc přeci nezanikl, když se stal součástí Francie, že? Ta spousta rozličných kultur v evropské federaci vynikne dokonce lépe.”

Nyní pokračujeme článkem I naší navrhované ústavy. Preambule odpovídá na otázku, PROČ Evropskou federaci. Článek I říká JAK. Na rozdíl od americké ústavy začínáme článkem I, který definuje federální systém, a Listinou práv (obojí pochází z dodatků americké ústavy). K přečíslování článků dojde také v následujících listech č. 22-24. Částečně je to způsobeno tím, že jsme museli začlenit prvky dvaceti sedmi dodatků Ústavy Spojených států. A částečně proto, že přečíslování některých amerických článků vede na lépe vypadající text. Naše navrhovaná ústava bude tudíž obsahovat deset článků namísto sedmi článků přítomných v ústavě USA.

Federální systém definujeme v odstavci 1 a 2 za použití švýcarské i americké ústavy.

Článek I - Federace a Listina práv

  1. Evropská federace je tvořena občany a státy účastnícími se federace.

  2. Pravomoci nedelegované na Evropskou federaci touto ústavou a nezapovězené státům touto ústavou jsou vyhrazeny občanům nebo příslušným státům.

  3. Evropská federace schvaluje práva, svobody a principy obsažené v Listině základních práv Evropské unie, kromě principu subsidiarity zmíněného v preambuli této Listiny. Evropská federace přistupuje k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vysvětlení odstavce 1

Článek I je inspirován americkou a švýcarskou ústavou. Text prvního odstavce popisuje specifický rys veřejné federace: nesestává jen ze států, nýbrž a především také ze svých občanů; federace je vlastněna občany a státy. Každý, kdo se obává, že by federace, jako superstát, pohltila suverenitu svých členských národních států, by v tuto chvíli již měl rozumět tomu, že si státy ve federaci udrží své národní identity: Francie zůstane Francií, Polsko Polskem, Španělsko Španělskem a Spojené království zůstane Spojeným královstvím, bude-li připraveno vstoupit do federace.

To ale není všechno: zdůrazňováním toho, že občané jsou spoluvlastníky federace, vznikne povinnost konzultovat občany v případě změny ústavy a hranic federace. Právo, které jim až do teď nebylo Lisabonskou smlouvou dopřáno: příklad přímé demokracie. V souladu se strukturou americké ústavy bychom se tímto právem měli zabývat v článku VII.

Státy jsou rovněž zastoupeny na federální úrovni, po boku občanů. Jejich delegáti mají samostatný mandát. Nejednají jménem nebo na objednávku politických institucí svých států. Tento důležitý princip pro fungování federace zdůrazníme, až se budeme zabývat organizací dvoukomorového evropského Kongresu.

Vysvětlení odstavce 2

Pár let po ratifikaci americké ústavy vyvstala potřeba mít Listinu základních práv. Tato listina vznikla v podobě ratifikace prvních deseti dodatků. Dodatky 1-9 se týkají základních práv. Ty jsme pokryli v našem článku I odstavci 3. Desátý dodatek (navržený Jamesem Madisonem a ratifikovaný 15. prosince 1791) byl rozdílné, státotvornější povahy, díky explicitnímu znovupotvrzení federálního systému. Pokládali jsme za důležité tento prvek zahrnout v odstavci 2 článku I. Objasňuje, že Evropská federace disponuje nehierarchickou vertikální dělbou moci. Vláda jak federální úrovně, tak úrovně států je suverénní v případech náležících těmto úrovním, ve smyslu toho, že federální úroveň má pouze taxativně vyjmenované pravomoci a žádné jiné. Pro milovníky historických osvědčených postupů z konce 18. století: na tomto principu vertikální dělby moci se delegáti Filadelfského shromáždění shodli během jeho prvních deseti dnů a o několik týdnů později jej zapracovali do oficiálního návrhu ústavy. Princip stanoví, že federální celek nemá pravomoci nadřazené státům.

Ti, co nejsou dostatečně obeznámeni s Lisabonskou smlouvou, obzvláště pak s její podsmlouvou zvanou Smlouva o Evropské unii, by se mohli podivovat: “Co je na tom nového?” A skutečně, tato smlouva ve svém článku 4 odstavci 1 praví: “V souladu s článkem 5 náleží pravomoci, které nejsou Smlouvami delegovány na Unii, členským státům.” To vypadá obdobně jako náš článek I odstavec 2.

Zdání ale klame. Článek 5 Smlouvy o Evropské unii říká, že vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Tato zásada má dvě stránky:

  1. Zda je pravomoc svěřena EU, je určeno principy subsidiarity a proporcionality. V krátkosti: Evropské unii je dovoleno jednat v případech, kdy členské státy (nebo některé z nich) nemohou (lépe) jednat samy. Jinými slovy je princip subsidiarity (nechat státům, co mohou státy samy udělat nejlépe) relativní, nikoliv absolutní.

  2. Druhá podsmlouva Lisabonské smlouvy, Smlouva o fungování Evropské unie, obsahuje určité články s podrobným seznamem pravomocí přidělených Unii. Tyto články mají nicméně hierarchickou povahu, konkrétně ve skupině sdílených pravomocí. Jedná se o pravomoci přidělené oběma úrovním vlády, avšak pokud je uplatní Unie, členské státy musí poslechnout. To ve federaci neexistuje.

Kdyby to ještě nestačilo, Unie disponuje také podružnými pravomocemi na základě článku 352 Smlouvy o fungování Evropské unie. Z něj plyne, že Unie může jednat, jestliže je ve hře realizace nějakého cíle Smlouvy a neexistuje-li jiný článek pro plnění takového cíle. Tomu se říká ‘flexibilní právní základ’. Z našeho pohledu se jedná o manipulativní, svévolný klíč, který pasuje do každého zámku. Evropská unie zřejmě nedokáže říci sbohem technice požadování ‘více integrace’ za účelem získávání moci, kdykoliv se to hodí.

Proč to nepřipomíná federalizaci? Princip subsidiarity již mnoho let netěsní. Protokol, který má zabránit Unii, aby rozhodovala mimo doménu jí explicitně přidělených pravomocí, včetně funkce hlídacího psa patřící národním parlamentům, jež má přinutit Unii respektovat tento protokol, fungoval poměrně bídně už před Lisabonskou smlouvou. Úplně přestal fungovat, když smlouva vešla v platnost v roce 2009, protože v tu chvíli Evropská rada převzala hlavní rozhodovací proces. Nikdo již tento rozjetý stroj nedokáže zastavit. Pročpak ne? Díky hierarchii, kterou jsme zmínili v bodě 2. Jakmile Evropská rada dojde k nějakému rozhodnutí, členské státy jsou povinny jej uskutečnit - to je ona dříve zmiňovaná centrálně zaváděná uniformita. Nejenom, že je tento přístup zcela cizí federálnímu systému, ale také není vůbec jasné, kdo disponuje výlučnými pravomocemi a v jakých oblastech. Tu a tam lze najít odkazy na výlučné pravomoci té či oné instituce, ale články 1-15 Smlouvy o fungování Evropské unie obsahují tolik vágních doplnění, že ke srozumitelnosti americké ústavy je pořád hodně daleko.

Americká ústava nepřipouští, že by byl federální celek schopen přebít pravomoci států. Ústava federálnímu celku přidělí taxativně vyjmenovanou množinu pravomocí a tím to končí. Žádná hierarchie, pokud jde o státy, ani žádné sdílení pravomocí. Stejně tak je tomu i ve švýcarské ústavě.

Toto je jádrem federalismu: opravdová federace připouští sdílenou formu suverenity, ale nikoliv sdílené pravomoci; každá úroveň má své vlastní. Spatřujeme zde výsledek prvních dvou týdnů debat během Filadelfského shromáždění, které začalo na konci května 1787. Již zmiňovaný ‘virginský plán‘, předložený Jamesem Madisonem jako federalisticky laděné dílo, obsahoval klauzuli přidělující federální úrovni pravomoc zrušit ‘nevhodné’ státní zákony. To vyvolalo odpor zhmotněný v následném ‘newjerseyském plánu‘. Debatující strany vyřešily tento problém ve ‘velkém kompromisu‘ příklonem k vertikální dělbě moci v podobě taxativního výčtu federálních pravomocí: žádná hierarchie. Tedy žádné vměšování shora-dolů, pokud stát vykonává své legislativní a exekutivní pravomoci nevhodným způsobem.

Přesně tak by se to mělo dělat. Ve federálním systému jsou členské státy suverénní na svém vlastním území. Náš návrh ústavy proto z jednoduchého důvodu nikde neodkazuje na princip subsidiarity, protože taxativní výčet pravomocí (budeme se jím zabývat později) zavádí subsidiaritu absolutně. Federální celek nemá žádné diskreční pravomoci, natož libovolné, aby určoval, co členský stát může nebo nemůže činit sám.

Vysvětlení odstavce 3

Díky tomu, že je Listina základních práv Evropské unie velice kvalitní, v odstavci 3 ji přejímáme. Důvod, proč Listinu přejímáme jako takovou, ale bez principu subsidiarity (který je zmíněn v preambuli Listiny), byl vysvětlen výše: strukturální selhání tohoto principu dovolují EU - podle tradice již od vzniku Evropských společenství - každoročně pokračovat v produkci své centrálně zaváděné uniformity. Můžeme to také říci jinak: princip subsidiarity, jak je definován na začátku evropských smluv, nikdy neplnil svůj účel, konkrétně přenechat členským státům, co dělají členské státy nejlépe samy. Vždy se předává do ‘Bruselu’. Pouze tím, že se federálnímu celku dá omezená množina pravomocí (jak říkají Němci: Kompetenzkatalog), může být toto zneužívání principu subsidiarity zastaveno.

V tomto kontextu se potýkáme s problémem techniky tvorby zákonů. Viděli jste, že používáme článek 20 Smlouvy o Evropské unii: devět členských států má možnost začít posílenou formu spolupráce. To je dovoleno, prohlubuje-li posílená spolupráce cíle Evropské unie, chrání její zájmy a posiluje integrační proces. Nesmí mít za následek poškození vnitřního trhu: jednoho společného trhu pro zboží, lidi a kapitál.

Příslušné články Lisabonské smlouvy (včetně článků 326-334 Smlouvy o fungování Evropské unie) naznačují, že když si devět zemí zvolí takovouto posílenou spolupráci (z našeho pohledu ve formě federace), mohou využívat unijních institucí. To by podle naší interpretace článku 20 Smlouvy o Evropské unii znamenalo, že federace devíti zemí EU v rámci intergovernmentálního systému EU má legální přístup ke všem existujícím institucím EU a k jejich pravomocem. Čili k Evropské centrální bance, Soudnímu dvoru Evropské unie a tak dále.

Je-li tato interpretace správná - rádi bychom, aby nám to buď potvrdil, nebo vyvrátil někdo lépe kvalifikovaný - odstavec 3 by byl nadbytečný. V takovém případě by byla Listina základních práv Evropské unie opravdu aplikovatelná jako taková uvnitř Evropské federace. Ocenili bychom, kdyby nás ostatní v této věci poučili.

Zatím tedy základ federální evropské ústavy v preambuli a článku I. Následující tři listy budou diskutovat návrh zbylých článků ústavy. Mezi jinými popíšeme zákonodárnou, výkonnou a soudní moc Evropské federace.

Se souhlasem autora přeloženo z angličtiny.

Autor: Jakub Jermář | pondělí 6.1.2014 10:05 | karma článku: 8.03 | přečteno: 376x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jan Dvořák

Polistopadové výdobytky bereme už jako samozřejmost, společnost se emanciovala

Nebylo od věci, že právě ve sváteční den vyrazili do ulic a na veřejná prostranství průzkumníci veřejného mínění z politické sféry.

17.11.2017 v 20:05 | Karma článku: 8.41 | Přečteno: 120 | Diskuse

Ivo Rottenberg

17. listopad roku 1989

Byl to den jako každý jiný. A přece na něj hledíme jinak, stal se z něj svátek. Tedy jak pro koho. Ten v roce 1989 by byl opět jedním z obyčejných, na který by se vzpomínalo jen pohledem na události v roce 1939.

17.11.2017 v 17:45 | Karma článku: 11.13 | Přečteno: 267 |

Josef Prouza

Listopad 1989 na vlastní oči – byl jsem, kde jste nebyli, viděl neviděné, zažil netušené

Byl jsem v ty zlomové dny tam, kam se leckdo nedostal. Den po dni. V Národním divadle při vyhlášení stávky, při zakládání OF v Činoherním klubu, denně na FAMU,DAMU, na demonstracích. A hlavně v rozhlase. To se vám tehdy děly věci!

17.11.2017 v 17:33 | Karma článku: 20.01 | Přečteno: 781 | Diskuse

Andrej Poleščuk

Takhle opravdu ne, milá EU!

Blog je reakci na článek POLITICO, který vyšel před necelým týdnem. Popisuje se v něm snaha EP o zahájení agitace v pro prospěch pro-EU tábora za peníze daňových poplatníků. Domnívám se, že to ale není správný cesta.

17.11.2017 v 17:27 | Karma článku: 25.65 | Přečteno: 1096 | Diskuse

Stanislav Blaha

Hazardní Účtenkovka

„Víte o nějaké jiné možnosti, která by vám dávala šanci vyhrát měsíc co měsíc milion korun nebo jednu z dalších více než 20 000 cen, aniž byste museli investovat byť jedinou korunu navíc?“

17.11.2017 v 13:03 | Karma článku: 21.64 | Přečteno: 782 | Diskuse
Počet článků 29 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 353
Jsem softwarový inženýr, milovník historie a tvůrce svobodného software. Přeložil jsem Evropské listy federalistů do češtiny. Chci Evropu občanů, od občanů a pro občany. Nechci Evropu šéfů vlád, od šéfů vlád a pro šéfy vlád.

Seznam rubrik

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.