Evropské listy federalistů - je libo Hamiltonův koutek pro hlupáky?

List č. 10 shrnuje, co se Klinkers a Tombeur pokusili objasnit v předchozích listech. Klinkers stručně opakuje, co je to federace a proč je tato forma vládnutí lepší než stávající intergovernmentální evropský systém. To by mělo vyřešit mnoho nedorozumění, z nichž některá byla vědomě vytvořena euroskeptiky, ohledně pravé podstaty federální organizace. Vzhledem k předpokladu, že již není třeba se stále vracet k rozdílům mezi konfederalismem a federalismem, oznamuje Klinkers novou sérii listů, které se naplno věnují záležitostem jako například: jak by šlo vybudovat Evropskou federaci za současné situace? A jak by taková federace měla vypadat, jak konstitucionálně, tak institucionálně?

List č. 10 - Klinkers, září 2012

Vážený Tombeure, předchozích devět listů mělo dostatečně vysvětlit esenci federálního způsobu organizování. Zaujatý čtenář bude již dobře rozumět jednotlivým prvkům federace. Navíc jsme objasnili, že předložené myšlenky nejsou založeny na našich osobních názorech. To, co bylo řečeno o federální vládě, je převažující akademický názor vycházející ze spisů Althusia (✰ 1557, Vestfálsko).

Také jsme vysvětlili, že federace není uzurpátorem moci. Právě naopak. Státy, které se podílejí na federaci, se nevypaří a neztratí se ve větším celku. Zachovají si svou identitu. A tato identita získá přidanou hodnotu díky solidární povaze federace. V Evropské federaci Němci zůstanou Němci, Britové zůstanou Brity, Francouzi zůstanou Francouzi a tak dále. Nic neztratí. Místo toho jim na solidaritě založený federální systém přidá něco navíc, protože garantuje zajištění některých společných zájmů, o které se samostatné státy nemohou postarat samy.

V současném intergovernmentálním systému je tomu úplně jinak. Takový systém vyžaduje uniformitu ve všech členských státech. Uvnitř federace si členské státy zachovávají svou suverénní jedinečnost, tím pádem svou diverzitu. Rozhodnutí členských států nekolidují s těmi učiněnými federálním celkem, protože mezi nimi jednoduše neexistuje politická hierarchie, jako je tomu například v decentralizovaném unitárním nizozemském státě: když přijde na věc, provincie a obce se musí řídit rozhodnutími přicházejícími z Hágu. Je to právě tato formální i neformální hierarchie uvnitř intergovernmentálního systému, která členské státy nutí do uniformity, se kterou mají mnohé z nich - Spojené království nejvíc - potíže.

Kvůli zvláštním vztahům Spojeného království s Evropskou unií jsme se podívali na otázku Texasu ve Spojených státech. V roce 1861 tento stát spolu s dalšími státy jednostranně opustil federaci, aniž by ho k tomu opravňovala speciální charta vyjednaná v době, kdy do federace v roce 1845 vstupoval. Texas odešel ze strachu z aktivních snah ukončit otroctví prezidentem Abrahamem Lincolnem. Musíme si uvědomit, že koncept federalizace byl v té době pořád ještě v zárodečné fázi. A že federalizace je, stejně jako veškeré naše uvažování, předmětem určitého vývoje. Tyto státy si zřejmě mohly zčistajasna dovolit vystoupit z federace. Ale zaplatily za to velkou cenu. Federalizace je dnes otázkou pospolitosti. Toto zjištění je velice důležité. Může se jednat o příliš velkou překážku pro Spojené království: zemi, která se pravděpodobně vždycky pokusí vyjednat možnost vystoupit z federace před tím, než do ní vstoupí. To se již ukázalo její absencí ve Vestfálsku roku 1648. Přimět tuto zemi, aby se stala součástí federace, se zdá být nesplnitelným úkolem.

Konfederalismus a federalismus jsou tedy úplně odlišné modely organizace. Konfederalismus lze přirovnat k manželství: k manželství jsou potřeba dva; k rozvodu jen jeden. Federalismus je silnější pouto než manželství: federální celek, stejně jako každý člen, musí souhlasit s každým rozhodnutím změnit vzájemné pouto, od jeho vzniku až po jeho zánik. V konfederaci spočívá suverenita jenom na součástech konfederace; ve federaci je suverenita sdílena mezi celkem (federací) a částmi (členskými státy, či jak se tyto entity zrovna jmenují).

Počínaje prvními kroky k evropské spolupráci po druhé světové válce, Evropa nikdy nepoložila základní kámen pro skutečnou a úplnou federaci. Z tohoto důvodu má David Marquand pravdu, když ve svém The End of the West tvrdí, že Evropská unie uvízla v zemi nikoho mezi federalismem a konfederalismem.

Tímto doufáme, že se nám podařilo rozptýlit řadu nepochopení Evropské federace. A nalijme si čistého vína, mnohá z těchto nepochopení byla vytvořena francouzskými, britskými a nizozemskými politiky, kteří nikoliv náhodou působí v unitárních státech. Svým jednáním vystrašili mnoho evropských občanů. Neopodstatněně, ale nikoliv bezúčelně. Samozřejmě jsou i politici, jejichž negativní soudy o Evropě nebyly vyřčeny kvůli politickému zisku. Z jejich strany se mohlo jednat o vyjádření opravdových obav o její fungování. Ale tím, že tak učinili, se stali obětí optického klamu. Možná, že metafora by mohla objasnit jejich neporozumění.

Všechny živé bytosti projdou čtyřmi fázemi života. Organizace jsou na tom stejně: zrod, vývoj, stabilní stádium a rozklad. Díky tomu, že Evropská unie byla od 90. let předmětem neuvěřitelného množství změn, v neposlední řadě i díky Lisabonské smlouvě, si člověk může myslet, že se má její intergovernmentální systém čile k světu. Ale po neúspěšném pokusu o její federalizaci v Maastrichtu v roce 1992 tento systém zplodil, s velkými bolestmi, pouze jediného potomka, měnu euro. A toto jediné dítě je zanedbáváno, protože jej jeho hašteřící se rodiče neživí. Zdraví Evropské unie se poté zhoršilo a nyní se, jako systém společného rozhodování o společných věcech, nachází ve stádiu rozkladu. V podstatě umírá.

Stále viditelné známky života jsou zavádějící z jednoduchého důvodu, a sice, že každý den tisícovky lidí jezdí za svými evropskými zaměstnáními a že dostávají každý měsíc plat. To je ta ‘podpora životních funkcí’, která udržuje tento systém naživu. Ale ve skutečnosti, protože Evropská unie jako vitální komunita již vyčpěla, je toto oním optickým klamem. Protože jsou negativní účinky viditelné a hmatatelné, zejména kvůli neschopnosti efektivně řešit finanční a ekonomickou krizi, je legitimní hodnotit Unii negativně. Člověk se ale jednoduše zmýlí ve skutečném zdroji této legitimní kritiky. Příčinou není rozpačité přijímání rozhodnutí, ale vyčpělá životaschopnost systému.

Vraťme se k lidem, kteří vykreslováním Evropské unie jako nebezpečného monstra získávají stranické politické body. Tento typ uvádění v omyl zřejmě existoval za všech dob. Zmiňovali jej již autoři Listů federalistů. V listu č. 15 varuje Hamilton své čtenáře, že cesta z konfederace do federace je ztěžována mnohými překážkami vytvořenými sofisty, to jest zastánci konfederalismu. Své varování sděluje přesným výčtem nedostatků konfederálního systému. Bez jakéhokoliv zaváhání prohlašuje, že se země stane anarchií, pokud konfederální systém zvítězí. Tento pohled je významově shodný s naším tvrzením, že se intergovernmentální systém požírá zevnitř: systém EU, řízen národními agendami, je na podpoře životních funkcí a pokud se nezmění, tak zkolabuje.

Pro lepší pochopení Hamiltonova úpěnlivého naléhání se zdá vhodné citovat některá z jeho slov. Mluví o “inteligentních přátelích Unie”, čímž odsouvá zastánce konfederalismu do kouta pro hlupáky. Považuje konfederalismus za poslední stadium “národní potupy”. A co bychom měli říci na slova jako “nepřetržité a nestoudné porušení”, nebo “bezprostřední nebezpečí pro zachování naší politické existence”, kterými popisuje vrcholné účinky konfederalismu?

Toto jsou nezanedbatelná pozorování o nebezpečích, která podle Hamiltona představuje konfederalismus. Hamilton poté krok za krokem vyvrací konfederalistickou kritiku konceptu federální ústavy. Zakončuje takto: “Zde, moji krajané, podněcováni každou pohnutkou, která by měla přesvědčit osvícený národ, zaujměme pevný postoj za naši bezpečnost, náš klid, naši důstojnost, naši pověst. Rozbijme konečně smrtící kouzlo, které nás příliš dlouho svádělo s cesty štěstí a blahobytu.”

Jádrem Hamiltonovy kritiky je skutečnost, že v konfederaci je princip moci zákonodárné v rukou států a nikoliv občanů tvořících tyto státy. Touto základní vlastností jsme se již zabývali dříve: intergovernmentální vláda je vystavěna shora-dolů; hlavy států a vlád jsou ti, kteří činí rozhodnutí, často prefabrikovaná Francií a Německem, uvnitř Evropské rady. Německý filosof Jürgen Habermas, citovaný Rikem van Cauwelaertem v týdeníku Knack, to říká bez obalu: “Politické elity prosazují své elitní projekty - bez mrknutí oka - a připravují evropského občana o jeho vklad.”

Ve federálním systému je na druhou stranu rozhodovací pravomoc organizována zdola-nahoru. To je zásadní rozdíl. Vysvětluje se tím do určité míry pocit nespokojenosti a zklamání pociťovaný mnoha Evropany ohledně současného evropského systému vládnutí. Je proto přinejmenším brilantní, že otcové zakladatelé federální ústavy Spojených států během Filadelfského shromáždění v roce 1787 její návrh obohatili o preambuli, která začíná slavnými slovy: “We the People...” [My občané...] Nebyly to účastnící se státy, ani jejich vlády, nebo hlavy vlád, ale sami občané, kdo založil americkou federaci. Tato slova je vedla k extrémnímu pohledu na věc: odmítli předložit návrh federální ústavy před třináct konfederálních států, nebo jejich příslušné vlády, ale pouze před občany těchto států. Občané a nikdo jiný neměl rozhodnout o přijetí, nebo odmítnutí ústavy. A občané ji přijali.

Doufejme, že to také vysvětluje, že s federální formou vládnutí je spojen úplně jiný typ suverenity, než který známe z Vestfálska roku 1648. Suverenita vytvořená tehdy byla výsledkem ukončení mnoha válek v Evropě. Pojetí suverenity z roku 1648 v podstatě vytvořilo negativní rovnováhu mezi státy. Koncept pána ve vlastním domě byl jasně nepřátelský v tom smyslu, že jiná země nikdy neměla pomyslet na to zaútočit na jinou zemi, nebo plést se do jejích záležitostí: principy neintervenování a nevměšování. Byla to suverenita jako nástroj odstrašování, rozdělování států. Suverenita, která stvořila ochranu území státu, národní stát samotný a poté ochranu obchodních zájmů. Mírové konference z Vídně z let 1814-1815 a z Versailles v roce 1919, rodné listy nových hranic mezi státy, nezměnily význam vestfálského - nacionalistického a protekcionistického - pojetí suverenity.

Suverenita uvnitř federálního systému je přesný opak. Je to nástroj utvářející pouto mezi státy. Členské státy, vědomy si toho, že jejich existence a přežití jsou uvnitř federace zaručeny, mají své vlastní rozhodovací pravomoci, nedotknutelné federálním celkem, protože mezi nimi není hierarchie. Tyto rozhodovací pravomoci používají k solidární a dostředivé péči o jeden federální stát: suverenita jako nástroj pro utváření přidané hodnoty. Žádný z těchto států nepociťuje potřebu předhazovat otázku zachování své suverenity ostatním státům nebo federálnímu celku se slovy: “Ruce pryč.” Není třeba se bát, že jim jiný členský stát uškodí.

Rostoucí počet států již poznal jedinečnou sílu federalizace. Není tedy divu, že Spojené státy americké jsou nejsilnějším státem na světě a Německo je považováno za nejsilnější v Evropě. A Brazílie v Jižní Americe.

Zašli bychom příliš daleko, kdybychom předpověděli, že federalizace bude nejvýznamnějším rysem vzniku národů v 21. století? Až do vzniku Organizace spojených národů bezprostředně po druhé světové válce, která vycházela z Rooseveltovy a Churchillovy Atlantické charty (srpen 1941), byl vestfálský princip suverenity způsob, jak udržet státy od sebe. Často marně. Některé i nadále usilovaly o válku. S Chartou OSN se roztrhl pytel s intergovernmentálními organizacemi, což nevyhnutelně vedlo ke ztrátě národní nezávislosti a suverenity. Tento intergovernmentální systém vládnutí se nicméně zdá mít krátkou životnost. Vypadá jako model pro přechodné období: jako most mezi érou suverénních národních států vestfálské povahy a suverénními národními státy federálního typu. Člověk by si měl uvědomit, že došlo k několika federalizačním pokusům před a během rozmachu Evropské unie od 50. let. Převažující intergovernmentální forma vlády nicméně představovala zřejmě příliš mnoho překážek a nástrah, než aby byly tyto pokusy úspěšné. To je pro intergovernmentalismus typické. Proto může dost dobře být jen dočasnou metodou vládnutí. Modelem přechodu mezi vestfálskou suverenitou státu a jejím rozdělováním národů, a budoucí, převážně federální podobou suverenity s dostředivou soudržností mezi členskými státy.

Z tohoto úhlu pohledu můžeme položit otázku: bylo by příliš předpokládat, nebo dokonce předpovídat, že první polovina 21. století se ponese v duchu řady federalizačních procesů po celém světě? Jakmile Evropská unie dosáhne tohoto stavu konstitucionálně i institucionálně, neposlouží to jako katalyzátor pro transformaci mnoha dalších intergovernmentálních organizací na federální? Podívejme se například na změť intergovernmentálních uskupení v Jižní Americe: Organizace amerických států (OAS), Unie jihoamerických národů (UNASUR), (stále ještě omezený) jednotný trh Jižní Ameriky (MERCOSUR) a Karibské společenství (CARICOM). Pokud Evropa udělá krok vpřed a přijme federální systém, a tím pádem se stane politicky a ekonomicky silnější, bylo by nepředstavitelné, že se Brazílie ujme vedení stejného procesu v Jižní Americe? Nemělo by to za následek, že karibské země skupiny AKT (takzvaná Africká, Karibská a Pacifická skupina států, většinou bývalé kolonie) také získají vyzrálejší vztah k Evropské unii? Nebo naopak: protože Evropa je již nějaký čas na podpoře životních funkcí, nebylo by realistické předpokládat, že existující mimoevropské federace na vzestupu - Brazílie a Indie - poslouží jako katalyzátor pro vytvoření Evropské federace?

Uvidíme. V následujícím listu se pokusím ukázat, že intergovernmentální systém vládnutí v Evropě v minulosti nikdy nemohl a v budoucnosti nikdy nebude moci být přetransformován na federální, pokud takový pokus či přístup vzejde z intergovernmentálního systému samotného.

Se svolením autora přeloženo z angličtiny.