Evropské listy federalistů - Ústava - Kongres a moc zákonodárná

13. 01. 2014 10:12:12
V listu č. 22 se Klinkers s Tombeurem zabývají zákonodárnou mocí Evropské federace. Dle jejich názoru by měl být zachován obsah i struktura článku I americké ústavy, i když upravené o jejich vlastní postřehy. Ty se týkají primárně volby členů komory zastupující občany a jmenování členů komory druhé, Senátu, zastupující státy. Americký článek I je poměrně podrobný; obsahuje ne méně než deset oddílů, každý ještě rozdělený do několika odstavců. Kvůli vylepšení této struktury rozdělují Klinkers s Tombeurem americký článek I do dvou článků: článku II a článku III. Nabízí celkové vysvětlení i vysvětlení po oddílech či odstavcích.

List č. 22 - Klinkers & Tombeur, březen 2013

Nyní přikročíme k článku II naší verze federální evropské ústavy. Struktury a obsahu americké ústavy se držíme, jak jen to je možné. Úpravy děláme, když dojdeme k závěru, že by šla nějaká její část lépe členit nebo formulovat. Jak jsme již zmiňovali dříve, americká ústava o jen sedmi článcích obsahuje také 27 dodatků. Kde toho bude zapotřebí, zahrneme je do naší federální ústavy. Rovněž použijeme švýcarské a evropské prvky. Netvrdíme, že máme perfektní ústavu. Vítáme jakékoliv návrhy na vylepšení naší práce a doplníme - kde to půjde - tento návrh o připomínky čtenářů s vyšší odborností, než máme my sami.

Článek II - Organizace moci zákonodárné

Oddíl 1 - Zřízení Evropského kongresu

  1. Zákonodárná moc Evropské federace spočívá v Evropském kongresu. Ten je složen ze dvou sněmoven: Sněmovny občanů a Sněmovny států, nazývané Senát.

  2. Evropský kongres a jeho dvě samostatné sněmovny mají své sídlo v Bruselu.

Vysvětlení oddílu 1, odstavců 1 a 2

Vědomě jsme v článku II použili slovo ‘organizace’, protože se oddíly 1-6 článku I americké ústavy zabývají organizačními/institucionálními aspekty. Oddíly 7-10 téhož článku I se týkají pravomocí. Dáváme přednost rozdělení tohoto článku do dvou. Náš článek II se věnuje pouze organizačním/institucionálním stránkám moci zákonodárné; samostatný článek III se bude věnovat jejím pravomocem.

Podle odstavce 1 má Evropský kongres stejné postavení jako americký Kongres: shromáždění obou komor dohromady. Pouze Kongres disponuje legislativními pravomocemi. Tento princip by měl být nicméně chápán s jistou jemností. Jak již bylo zmíněno, prezident má určitý druh odvozené legislativní moci v podobě prezidentských dekretů. Tato legislativa je však nižšího řádu než formální zákonodárná moc z odstavce 1. A tyto dekrety musí vycházet z legislativy Kongresu. Další nuancí je, že americký Nejvyšší soud několikrát rozhodl, že Kongres může delegovat legislativní pravomoci na federální instituce.

V odstavci 2 volíme Brusel jako sídlo Evropského kongresu i obou jeho komor. To znamená, že Štrasburk již nehraje žádnou roli, pokud jde o jednání Evropské federace. To je samozřejmě další komplikace uvnitř intergovernmentálního systému. Po mnoho let cestuje intergovernmentální Evropský parlament sem a tam mezi Bruselem a Štrasburkem, protože Francie si to jednou vymohla a není ochotná tento nákladný způsob dojíždění změnit, navzdory četným protestům Parlamentu samotného. Vidíme zde známku jedné z vážných systémových chyb intergovernmentálního systému: v nevyhnutelném, nepřetržitém jednání a kroužení ve hře na vítěze a poražené určuje jeden národní zájem směr evropského celku. To nyní ponecháme stranou.

Evropská federace, jako část Evropské unie, dokud nedojde k úplnému zrušení intergovernmentálního systému, bude mít svůj vlastní konstitucionální, institucionální, a tím pádem organizační řád (a to výhradně v Bruselu). Na druhou stranu ale bude nucena spolupracovat na tomto pravidelném stěhování mezi Bruselem a Štrasburkem kvůli své práci uvnitř EU. Z toho vyplývá, že Brusel bude hostit Evropský parlament (intergovernmentálního systému Evropské unie) i Evropský kongres (patřící Evropské federaci); jeden parlament po boku druhého. Tato komplexita bude nevyhnutelným důsledkem nutnosti uskutečnit změnu paradigmatu. Komplexity se nezbavíme ani za předpokladu, že intergovernmentální systém bude o něco zmírněn, když devět zemí opustí Evropskou unii, aby do ní opět vstoupily jako federace. Komplexita by ale byla minimální, pokud by se všechny země eurozóny rozhodly vstoupit do federace najednou. Všechny existující instituce Evropské unie by se tím pádem mohly stát součástí federace - samozřejmě po nějakých úpravách. V takovém případě by nebylo nutné instalovat Evropský kongres. Místo toho by mohl Evropský parlament, transformovaný do dvou komor, fungovat jako zastupitelský orgán federace. Soudní dvůr by zastával roli evropského nejvyššího soudu. Dokud budou oba systémy existovat vedle sebe, nebude toto institucionální zjednodušení uskutečnitelné.

Oddíl 2 - Sněmovna občanů

  1. Sněmovna občanů je složena ze zástupců občanů Evropské federace. Každý člen Sněmovny má jeden hlas. Členové jsou voleni na období šesti let občany federace oprávněnými volit, sjednocenými v jediném volebním obvodu. Volby členů Sněmovny občanů se pokaždé konají v měsíci květnu, poprvé v roce 20XX. Úřadu se ujmou nejpozději 1. června volebního roku. Členové rezignují odpoledne třetího dne měsíce května v posledním roce svého funkčního období. Mohou být znovuzvoleni dvakrát po sobě.

  2. Volitelní jsou ti, kdo dosáhli věku třiceti let a jsou registrováni jako občané jednoho ze států federace po dobu nejméně sedmi let.

  3. Členové Sněmovny občanů mají individuální mandát. Tento mandát vykonávají bez instrukcí, v obecném zájmu federace. Tento mandát je nekompatibilní s jakoukoliv jinou veřejnou funkcí.

  4. Právo volit ve volbách do Sněmovny občanů náleží každému, kdo dosáhl věku osmnácti let a je registrován jako občan jednoho ze států federace, bez ohledu na dobu trvání této registrace.

  5. Sněmovna občanů si volí svého předsedu, s právem hlasovat a jmenovat svůj vlastní personál.

Vysvětlení odstavce 2

Jakým způsobem se odkláníme od americké ústavy? Nejprve naší volbou mít jen jeden volební obvod v celé federaci; žádné volby do Sněmovny občanů podle států - jako ve Spojených státech a v Evropské unii. Odmítáme představu, že by volby byly omezeny na výběr kandidátů národních států. Naší vizí je, že by občané z celé federace měli být schopni volit napříč celou federací: jednoho volebního obvodu sestávajícího ze všech zemí eurozóny. Slovák by měl mít právo hlasovat pro Belgičana, Ira, Kypřana, Španěla, Nizozemce a naopak. Jeden federální volební obvod umožňuje vytvoření efektivních nadnárodních politických stran. Pokud je nám známo - v tuto chvíli, v březnu 2013 - existuje jen jedna nadnárodní evropská politická strana: Evropská federalistická strana (EFP). Problémem ale je, že se tato strana, nucena současným intergovernmentálním systémem, může účastnit evropských voleb jen prostřednictvím svých národních sekcí. Voliči mohou hlasovat jen pro národní kandidáty EFP, stejně jako pro kandidáty jiných stran.

Přímé vazby mezi občany a jejich zástupci může být dosaženo jedině pomocí jednoho volebního obvodu Evropské federace. S ohledem na text tohoto odstavce vynecháme podrobnější popis amerického volebního systému.

Hlavní výtka Američanů proti jedinému americkému volebnímu obvodu (namísto současného systému volebních obvodů v každém státě) vychází z jejich obavy, že obyvatelstvo v hustěji obydlených oblastech a velkých městech získá větší vliv než obyvatelé venkovských oblastí. To by narušilo rovnováhu sil uvnitř Sněmovny reprezentantů. Náš volební systém je ale založen na takzvaném systému seznamů: každá nadnárodní politická strana předloží setříděný seznam volitelných kandidátů a voliči hlasují výběrem jednoho kandidáta z jimi preferovaného seznamu. Volební kvóta určí, kolik jeden kandidát potřebuje hlasů, aby se dostal do Sněmovny. Příklad volební kvóty: pokud je deset miliónů platných hlasů na sto křesel ve Sněmovně občanů, potom volební kvóta bude 10000000:100=100000 hlasů. Tento počet hlasů je zapotřebí k získání jednoho mandátu.

Samy politické strany určí, kdo je na seznamu kandidát č. 1, č. 48 nebo č. 250. Kdyby se američtí demokraté a republikáni rozhodli obsadit pozice 1-100 na seznamu ženami, pozice 101-200 kandidáty z venkovských oblastí a zbytek občany z města New York, Sněmovna reprezentantů by se skládala nejvíce z žen, lidí z venkovských oblastí a také trochu z lidí z New Yorku. Jinými slovy je vyváženost evropské Sněmovny občanů - například vzhledem k národnosti - určena způsobem, jakým politické strany sestaví své kandidátní listiny. Politické strany mohou zabránit tomu, aby malé členské státy měly buď žádné, nebo jen velmi málo reprezentantů ve Sněmovně občanů. Celoevropské politické strany budou zodpovědné za to, aby na volitelné pozice kandidátních listin pro volby do Sněmovny občanů umístily vhodné kandidáty rovnoměrně zastupující celou federaci.

Tento systém seznamů je navíc zdaleka nejvhodnější pro účely prosazování rovnosti pohlaví. Sestaví-li všechny politické strany své kandidátní listiny tak, že se na nich budou střídat pozice stylem muž-žena-muž-žena atd., potom složení Sněmovny občanů bude mít blízko k 50% zastoupení mužů a 50% zastoupení žen.

Neuvažujeme o doplňovacích volbách za členy Sněmovny, kteří rezignují předčasně. Navrhujeme, aby systém seznamů zahrnoval zároveň i systém náhradníků.

To nás přivádí k otázce: “Jak by Němec věděl, jestli má hlasovat pro Lucemburčana, nebo Kypřana?” To ale není žádný problém. Nepotřebuje to vědět, protože v Evropském kongresu jsou ve hře jen evropské záležitosti, nikoliv německé nebo jiné národní zájmy. Musí pouze důvěřovat politické agendě jím vybrané nadnárodní strany. A tak i věřit, že tato strana na svou kandidátní listinu umístila své nejlepší kandidáty, z průřezu celé federace.

Tolik tedy k našemu prvnímu odklonu od americké ústavy.

Dále se nedržíme dvouletého funkčního období členů americké Sněmovny reprezentantů. Volíme šest let, nezkráceně. Z jednoduchého důvodu, že je demokratický deficit Evropské unie velmi kritizován pěknou řádku let. To lze plně napravit jen položením politického těžiště na zástupce občanů. Evropské státy okrádaly - tím, že prosazovaly své nacionalismem živené zájmy intergovernmentalismu - zástupce občanů o jejich pravomoci příliš dlouho.

Navíc se domníváme, že není dobré vysílat členy Sněmovny občanů do volební kampaně každé dva roky. Jakmile se naučí chodit v parlamentním systému, už aby se snažili o znovuzvolení. V Evropské federaci mohou věnovat většinu svého šestiletého funkčního období péči o zájmy občanů, místo toho, aby se starali o svůj vlastní zájem, kterým je dosažení opětovného zvolení. Každý člen Sněmovny občanů může být opětovně zvolen, ve dvou následujících obdobích po sobě. Rádi bychom ale omezili počet znovuzvolení na dvě období. Tedy maximálně osmnáct let ve Sněmovně občanů. Tímto způsobem můžeme zabránit tomu, aby koncentrace moci, lenost nebo příliš silný vliv ze strany lobbistů zhoršily kvalitu zastupitelského úřadu.

V tuto chvíli nedokážeme odpovědět na následující otázku: z kolika členů by se měla Sněmovna občanů skládat? V USA je počet pevně stanoven na 435, reprezentujíce 308745538 obyvatel (sčítání lidu 2010). 27 zemí Evropské unie čítá kolem 504149000 obyvatel. 17 zemí eurozóny má asi 332976000 obyvatel. Musíme se zde vyrovnat se dvěma záležitostmi. Za prvé, kolik zastupitelů by mělo být pro zhruba 500 miliónů obyvatel celé Evropské unie? Za druhé, jak velká by tato komora Evropského kongresu měla být, začne-li Evropská federace jen s devíti zeměmi eurozóny? Tyto otázky nemůžeme nyní zodpovědět. Vezmeme-li však v úvahu přibližně 600 miliónů obyvatel po začlenění všech zemí EU do federace, včetně několika kandidátských států, jako je Turecko, Sněmovna občanů by se měla skládat ze zhruba 600 lidí.

Nemůžeme ani předvídat, ve kterém roce by mohly být uspořádány první volby do Sněmovny občanů. Toto datum závisí na čase, ve kterém vstoupí evropská ústava v platnost. Stejně ale dáváme přednost měsíci květnu onoho roku, i pro každé další volby, protože je tento měsíc převážně využíván pro volby do parlamentu Evropské unie. Dočasné soužití bok po boku Evropské federace a Evropské unie je nevyhnutelné. Můžeme si představit, že volební kampaně a zpracování volebních výsledků zabere nějaký čas. Z tohoto důvodu v návrhu ústavy píšeme, že se nově zvolení členové ujmou úřadu nejpozději 1. června.

Na rozdíl od americké ústavy určujeme v odstavci 2 tohoto oddílu věk volitelnosti pro Sněmovnu občanů na třicet let místo pětadvaceti let. Proč? Abychom zaručili, že zvolení lidé oplývají dostatečnými znalostmi, moudrostí a životními zkušenostmi pro takto důležitý úřad. Důraz by měl být kladen na všestrannost spíše než na odbornost. Například trend v Nizozemsku umožnit kandidovat lidem, kterým je dvacet let, je špatný. To samé se vztahuje i na Belgii, kde je minimální věk 21. Myslíme si, že je to stejně marné, jako vybrat 60letého hráče do fotbalového týmu pro zápas s FC Barcelona nebo Manchester United. V tomto trendu spatřujeme výhodu jedině pro budování dynastií politicky aktivních rodin.

Ve třetím odstavci tohoto oddílu po vzoru americké i švýcarské ústavy explicitně stanovujeme, že členové Sněmovny občanů mají individuální mandát a že se zodpovídají pouze evropským občanům. Jejich mandát je také exkluzivní: není jim dovoleno zastávat jakoukoliv jinou veřejnou funkci, na jakékoliv úrovni veřejné správy. Tím se vyhneme vzniku konfliktu zájmů a koncentrace moci.

Dále bychom se měli zabývat jinou důležitou věcí. V americké Sněmovně reprezentantů je vedle 435 členů s právem hlasovat ještě šest členů bez hlasovacího práva pro tuto komoru. Jsou z Kolumbijského okrsku (tj. D.C. s federálním hlavním městem Washingtonem), Guamu, Panenských ostrovů, Americké Samoy, Severních Marian a ‘rezidentní komisař’ z Portorika. Neustále hledajíce co možná největší shodu s americkým ústavním systémem, zastáváme následující pohled na věc.

Brusel je konstitucionálním hlavním městem Evropské federace, ale není, jako je tomu u Washingtonu v Kolumbijském okrsku, územím s takovým ústavním statusem, který by legitimizoval členství ve Sněmovně občanů. Proto tedy žádné křeslo pro Brusel v Evropském kongresu.

Další záležitostí je, jaký status by mělo mít 24 takzvaných zámořských zemí a území. Jsou to země jinde ve světě, které jsou spojeny s ústavami Francie, Spojeného království, Nizozemska a Dánska. Jejich přidružené členství v Evropské unii připomíná status šesti území bez práva hlasovat v americké Sněmovně reprezentantů. Kvůli tomu bychom rádi doporučili, aby zámořské země a území dostaly podobný status v evropské Sněmovně občanů: členství bez hlasovacího práva. To nechává nezodpovězenou následující otázku: kolik zástupců by měly vyslat a kdo je bude volit? Řešení by mělo být jednoduché: čtyři dotčené členské státy (pokud se budou účastnit Evropské federace), budou ve svých zámořských zemích a územích organizovat volby jednoho člena Sněmovny občanů bez práva v této sněmovně hlasovat. Princip nekompatibilních mandátů by zde měl být taktéž použit. Člověk nemůže být zástupcem v evropské Sněmovně občanů a zároveň zastávat veřejnou funkci v zámořské zemi nebo území.

Oddíl 3 - Sněmovna států, nebo též Senát

  1. Senát je složen z osmi zástupců připadajících na jeden každý stát. Každý senátor má jeden hlas. Senátoři jsou jmenováni na funkční období šesti let legislaturami a z legislatur států s tím, že po třech letech polovina senátorů rezignuje. První úplné jmenování Senátu proběhne v prvních pěti měsících roku 20XX. Jmenování po každých třech letech za účelem výměny poloviny senátorů proběhne v prvních pěti měsících daného roku. Senátoři se svého úřadu ujmou nejpozději 1. června v roce jejich jmenování. Rezignují odpoledne třetího dne v měsíci květnu v posledním roce svého funkčního období. Senátoři, kteří rezignují, mohou být ihned opětovně jmenováni na další funkční období tří let. Jednací řád Senátu reguluje způsob rezignace poloviny Senátu.

  2. Volitelní do funkce senátora jsou ti, kdo dosáhli věku třiceti let a jsou registrováni jako občané jednoho ze států Evropské federace po dobu nejméně sedmi let.

  3. Senátoři mají individuální mandát. Tento mandát vykonávají bez instrukcí, v obecném zájmu federace. Tento mandát je nekompatibilní s jakoukoliv jinou veřejnou funkcí.

  4. Viceprezident Evropské federace předsedá Senátu. Nemá právo hlasovat, ledaže by hlasování bylo nerozhodné.

  5. Senát volí předsedu pro tempore, který v případě nepřítomnosti viceprezidenta, nebo pokud je viceprezident úřadujícím prezidentem, vede jednání Senátu. Senát jmenuje svůj vlastní personál.

  6. Senátu náleží výlučné právo rozhodovat ve věci zneužití úřadu. V případě obvinění prezidenta, viceprezidenta nebo člena Kongresu bude zasedání Senátu řídit předseda Ústavního soudního dvora. Pokud je obviněn člen tohoto soudu, bude Senátu předsedat prezident. Nikdo nemůže být shledán vinným, aniž by pro jeho vinu hlasovaly dvě třetiny přítomných členů.

  7. Shledání viny v případech zneužití úřadu nesmí zajít dále než ke zbavení funkce a zákazu zastávat jakoukoliv čestnou funkci, důvěrný či placený úřad v Evropské federaci. Ten, kdo je shledán vinným, se nicméně musí zodpovídat a být podroben obžalobě, soudnímu řízení, rozsudku a trestu podle zákona.

Vysvětlení oddílu 3

S ohledem na skladbu Senátu jsme si zvolili původní verzi americké ústavy z roku 1789. Podle jejího textu byli senátoři vybíráni legislaturami států. Nebyli tedy voleni občany. Ke změně došlo ratifikací 17. dodatku v roce 1913. Od té doby je složení Senátu výsledkem hlasování občanů v každém státě. Podivujeme se tomu, zda je tento dodatek prospěšný. Explicitním cílem Sněmovny reprezentantů odjakživa je zastupovat zájmy občanů a cílem Senátu je zastupovat zájmy států. To je klíčový prvek federálního systémů: federaci tvoří občané a státy. Kvůli tomu je jejich zastoupení uspořádáno odděleně, ze dvou samostatných zdrojů: jednoho z občanů a druhého ze států.

Tím, že došlo k posunu od jmenování senátorů státními legislaturami k jejich volení občany států, se zaměření Senátu rovněž posunulo směrem k péči o zájmy občanů. Výsledkem bylo posílení federálních pravomocí ve Washingtonu. Alespoň v očích republikánů. Po několik let to bylo předmětem vzrušených debat mezi republikány a demokraty. Věc došla tak daleko, že občané některých států opět volají - jak se stalo již v roce 1861 - po vystoupení z Unie. V tuto chvíli (únor-březen 2013) probíhá v parlamentu státu Oklahoma pokus o přijetí zákona, který by anuloval ‘Obamacare’ Act. Pokus anulovat tento zákon nemá žádnou ústavní oporu. Stát takové právo nemá. Tento protiústavní pokus anulovat federální zákon ale rozhodně není zanedbatelný, protože zvětšuje pnutí mezi federálním celkem a některými státy.

Abychom zabránili přeskočení této debaty do Evropy, zvolili jsme systém, ve kterém budou senátoři vybíráni ze státních legislatur a státními legislaturami. Osm senátorů na stát. Proč ne - jako v USA - jen dva senátoři na stát? A proč osm? Aby bylo zaručeno, že je každý stát Evropské federace adekvátně reprezentován ve federálním Senátu, bez ohledu na to, jak malý nebo jak řídce osídlen tento stát je. Tím, že se každému státu dá osm zástupců v Senátu, si může být každý stát jist, že bude mít dostatečné zastoupení, aby se mohl efektivně podílet na federálním rozhodovacím procesu. Číslo osm může být navíc stimulem pro nejmenší evropské země (jen s pár miliony obyvatel), aby vstoupily do Evropské federace. Podle Lisabonské smlouvy mají v současné době jistých pět až osm křesel v Evropském parlamentu. Vstupem do Evropské federace by získaly osm křesel v Evropském kongresu, i kdyby se těmto nejmenším státům nepodařilo získat žádné křeslo ve Sněmovně občanů.

Předchozí odstavec vysvětluje, proč jsme zvolili osm místo dvou senátorů na stát. Další otázkou je: proč ne dvanáct, čtrnáct nebo ještě víc? Důvodem je to, že by tím vzniklo riziko specializace. Je jisté, že Sněmovna občanů bude přitahovat specialisty. To úplně stačí. Podle naší vize by měl být Senát složen z generalistů, moudrých osob s hlubokou zkušeností s tím, jak stát promítá společenský vývoj do vhodných politik.

I pro Senát jsme zvolili šestileté funkční období, za předpokladu, že polovina senátorů po třech letech rezignuje a bude moci být okamžitě jmenována znovu pro jedno další volební období. Tato změna po každých třech letech vychází z našeho přání zajistit a udržet silnou podporu parlamentů států, protože národní volby v devíti (či více) státech se zřídkakdy všechny časově sejdou s volbami do Evropského kongresu. Nepočítáme s volbami pro předčasné doplnění senátorů, z čehož plyne potřeba mít v jednacím řádu Senátu a v příslušných národních jednacích řádech zapracován systém zástupců.

Stejně jako v případě Sněmovny občanů nedokážeme předvídat, ve kterém roce by se mohla konat první jmenování do evropského Senátu. Toto datum závisí na tom, kdy vstoupí ústava Evropské federace v platnost. Můžeme si ale představit, že jmenování senátorů parlamenty států předpokládá, že všechny národní legislatury budou zasedat. Může se ale stát, že plánované jmenování senátorů bude kolidovat s parlamentními volbami v jednom nebo více státech. Kvůli tomu jsme začlenili pětiměsíční období na vypořádání se se jmenováním senátorů. Státy jsou takto schopny jmenovat své senátory každé tři roky, předtím, než dojde k rozpuštění parlamentu, předčasně či řádně. Tím je chráněna kontinuita vlády federace. Jedinou nevýhodou se zdá být, že senátoři budou muset v případě předčasného rozpuštění svých národních parlamentů počkat několik týdnů navíc, než se budou moci ujmout svého úřadu, ale v každém případě do 1. června v roce jejich jmenování.

Odstavec 2 v obou oddílech stanoví, že by občané z jiných částí světa měli oficiálně přebývat nejméně sedm let v jednom ze států, aby se dostatečně začlenili a bylo je možno volit.

Podle odstavce 3 je mandát senátora individuální; senátor se neřídí žádnými instrukcemi, včetně instrukcí parlamentu, který senátora jmenoval. Mandát je zároveň exkluzivní, takže vylučuje jakékoliv jiné veřejné funkce.

Odstavec 6 se odkazuje na Ústavní soudní dvůr, nejvyšší soud Evropské federace. Tedy bokem současného Soudního dvora EU. Pokud by do Evropské federace měly vstoupit všechny země EU, bylo by přirozené tento soud EU považovat za nejvyšší soud federace. Pokud ale do federace vstoupí jen devět zemí eurozóny, bude nutné zřídit samostatný soudní dvůr pro potřeby federace. Takový je náš názor. Rádi bychom jej ale předložili odborníkům v tomto odvětví k posouzení.

Po vzoru americké ústavy se odstavce 6 a 7 zabývají souzením lidí, kteří spáchali vážné zločiny, zatímco zastávali veřejný úřad.

Pokud jde o zámořská území, vyvstává otázka postavení 79 zemí skupiny AKT: nyní nezávislých, ale dříve kolonií evropských států. Evropská unie s těmito zeměmi v Africe, Karibiku a Tichomoří udržuje speciální styky, především zaměřené na vytvoření obchodních vztahů prospěšných pro obě strany. Tyto styky jsou ale pod permanentním tlakem. Zatímco EU, v rámci strategie Světové obchodní organizace, zdůrazňuje eliminaci obchodních bariér, země skupiny AKT se zaměřují na zachování ochrany obchodu. Zdá se, že periodické obnovování smlouvy mezi EU a skupinou zemí AKT nedokáže toto pnutí uklidnit; spíše naopak. My si ale v globalizujícím se světě nemůžeme pokračování takového napětí dovolit. Kvůli tomu i pro toto téma navrhujeme změnu paradigmatu: prohloubení fungování smluv mezi EU a AKT tím, že zemím AKT udělíme institucionální/organizační křeslo v Evropském kongresu - s důrazem na ‘institucionální/organizační’. Poskytnutí konstitucionálního křesla není možné vzhledem k tomu, že mluvíme o nezávislých suverénních státech mimo Evropu. Ale z jakého titulu bychom mohli oponovat udělení šesti křesel (bez hlasovacího práva) v Senátu - sněmovně přímo určené k péči o zájmy států? Šest křesel, čili dvě pro africkou, dvě pro karibskou a dvě pro tichomořskou skupinu. V zájmu podpory rovnosti pohlaví by dva senátoři každé skupiny měli být žena a muž.

I když nebudou mít hlasovací právo, měli by se účastnit debat v senátních výborech pracujících na smlouvách souvisejících s obchodem, které prezident posílá do Senátu k odsouhlasení. To by dalo současnému napětí mezi EU a skupinou zemí AKT nový impuls: tyto země by již nebyly vyjednavači na druhém konci stolu, ale partnery argumentujícími pro stejnou věc. Zdá se vhodné, aby se tyto tři skupiny zemí postaraly o volby nebo jmenování svých zástupců do Senátu Evropské federace samy. I zde by měl platit princip nekompatibility veřejných funkcí: tito zástupci by neměli zastávat žádný další veřejný úřad, kdekoliv.

Začlenění této položky do evropské ústavy není podle všeho nutné. O zvláštní vztah mezi Evropskou federací a zeměmi skupiny AKT může být postaráno smlouvou. Když bude někdo tvrdit, že absence zmínky o tomto členství v ústavě znamená, že udělení tohoto členství v Senátu by bylo porušením ústavy, evropský nejvyšší soud může na základě teleologické podstaty této záležitosti rozhodnout o její ústavnosti.

Jestliže všechny současné země eurozóny vstoupí do Evropské federace, bude Senát čítat 17x8=136 lidí. Plus výše uvedených 3x2=6 ze skupiny zemí AKT, bez hlasovacího práva. Tímto potvrzujeme domněnku, která již klíčí v hlavách některých čtenářů, že v obou sněmovnách Evropského kongresu není místo pro žádné hlavy států a národní představitele vlád.

Hlavní argument mluvící ve prospěch tohoto neortodoxního kroku je uveden v listu č. 9, ve kterém Tombeur píše, že Evropa musí sama sobě rychle najít místo v globalizujících se vztazích, ve kterých pravidla politické a komerční hry určí nové supervelmoci. Poskytnutím organizačního křesla v rámci Evropské federace by se Evropa dostala několik tahů před tyto supervelmoci.

Oddíl 4 - Evropský kongres

  1. Čas, místo a způsob volby členů Sněmovny občanů a jmenování členů Senátu určí Evropský kongres.

  2. Evropský kongres se schází nejméně jednou ročně. Toto jednání začne třetího lednového dne, pokud Kongres neurčí jiné datum zákonem.

  3. Evropský kongres si určí svůj vlastní jednací řád.

Vysvětlení oddílu 4

Na rozdíl od americké ústavy navrhujeme, aby Evropský kongres, čili nikoliv každá sněmovna zvlášť, reguloval organizační stránky složení sněmoven. Důvodem je naše rozhodnutí mít jediný volební obvod pro celou Evropskou federaci během voleb do Sněmovny občanů. Nikoliv tedy voleb zástupců občanů jednotlivých států, ale všech občanů celé federace. Tím se tato sněmovna stává nesporným ztělesněním občanů federace.

Odstavec 2 je částí amerického 20. dodatku, ratifikovaného v lednu 1933. Odstavec 3 je samozřejmý. Jednací řád zástupců občanů je druhým nejdůležitějším dokumentem - hned po ústavě - protože nastavuje postupy demokratického rozhodování.

Oddíl 5 - Jednací řád obou sněmoven

  1. Každá sněmovna si určí svůj jednací řád. Ten určuje, jaké předměty jednání vyžadují kvorum, jakým způsobem vynutit přítomnost členů, jaké sankce mohou být uvaleny v případě systematické absence, jaké pravomoci má předseda schůze, aby obnovil pořádek a jak jsou zaznamenávány výsledky jednání a hlasování.

  2. Jednací řád upravuje tresty pro členy sněmovny v případě neukázněného chování, včetně pravomoci sněmovny vyloučit člena permanentně většinou dvou třetin hlasů.

  3. Během zasedání Evropského kongresu nemůže žádná ze sněmoven bez souhlasu druhé sněmovny přerušit jednání na déle než tři dny ani nemůže přemístit své sídlo mimo Brusel.

Vysvětlení oddílu 5

Existují tedy celkem tři jednací řády: jeden pro Evropský kongres (obě sněmovny dohromady) a jeden pro každou sněmovnu zvlášť. Zaznamenávání debat a hlasování znamená otevřený přístup k těmto dokumentům, nerozhodne-li se sněmovna, že některý předmět jednání by měl být probrán za zavřenými dveřmi.

Oddíl 6 - Náhrady a imunita členů Kongresu

  1. Členové obou sněmoven budou za svou práci dostávat zákonem stanovený plat, který bude vyplácen každý měsíc z pokladny Evropské federace. Kromě toho obdrží náhrady za cestovní a ubytovací náklady podle skutečné výše jejich nákladů, omezených na cesty a aktivity souvisejícími s jejich prací.

  2. Členové obou sněmoven nemohou být v žádném případě kromě velezrady, spáchání těžkého zločinu a narušení veřejného pořádku zatčeni během své účasti na zasedání své příslušné sněmovny a během cesty do i z této sněmovny. Nemohou být vyslýcháni na žádném jiném místě ohledně žádného svého projevu nebo debaty ve své sněmovně.

Vysvětlení oddílu 6

Odstavec 1 je samozřejmý. Odstavec 2 se týká imunity za účelem záruky svobodného výkonu zástupcova mandátu; každý člen Kongresu by měl být schopen fungovat bez tlaku zvnějšku.

Článek III - Pravomoci moci zákonodárné

Oddíl 1 - Postup tvorby zákonů

  1. Sněmovna občanů má pravomoc navrhovat daňové zákony pro Evropskou federaci. Senát má pravomoc - jako u jiných zákonů navržených Sněmovnou občanů - předkládat dodatky za účelem změny federálních daňových zákonů.

  2. Obě sněmovny mají pravomoc navrhovat zákony. Každý návrh zákona jedné každé sněmovny je předložen prezidentovi Evropské federace. Pokud prezident s návrhem souhlasí, podepíše jej a přepošle druhé sněmovně. Pokud prezident s návrhem nesouhlasí, vrátí jej, spolu se svými výhradami, sněmovně, která návrh iniciovala. Tato sněmovna prezidentovy výhrady zaznamená a přistoupí k opětovnému zvážení tohoto návrhu. Jestliže následně po tomto opětovném zvážení dvě třetiny této sněmovny s návrhem souhlasí, bude odeslán, spolu s prezidentovými výhradami, druhé sněmovně. Pokud tato sněmovna návrh schválí dvoutřetinovou většinou, návrh se stane zákonem. Pokud není návrh vrácen prezidentem během deseti dnů poté, co mu byl předložen, stane se zákonem, jako by jej prezident podepsal, nebrání-li Kongres odročením svých aktivit vrácení návrhu během deseti dní. V takovém případě se zákonem nestane.

  3. Jakékoliv nařízení, rezoluce nebo hlasování, jiné než návrh zákona, vyžadující souhlas obou sněmoven, kromě rozhodnutí týkajících se přerušení schůze, je předloženo prezidentovi a vyžaduje jeho souhlas předtím, než nabude právní moci. Pokud prezident nesouhlasí, tato záležitost nicméně nabude právní moci, jestliže dvě třetiny každé ze sněmoven návrh schválí.

Vysvětlení oddílu 1

Zde zasahujeme do struktury americké ústavy. Americký článek I se skládá z deseti oddílů. Zabývají se jak organizací, tak pravomocemi Kongresu. My dáváme přednost rozdělení těchto dvou záležitostí do dvou článků. Proto jsme pojmenovali náš článek II, zahrnující americké oddíly 1-6, ‘Organizace moci zákonodárné’. Americké oddíly 7-10 jsme dali do nového článku III pojmenovaného ‘Pravomoci moci zákonodárné’ a přečíslovali je jako 1-4.

Obě sněmovny navrhují zákony - nikoliv prezident nebo ministři prezidentova kabinetu. Tito lidé ani v žádné sněmovně neúčinkují. Toto striktní rozdělení pravomocí mezi mocí zákonodárnou a výkonnou zaručí autonomii Evropského kongresu v souvislosti s jeho stěžejní úlohou: iniciovat a dokončovat zákony.

Odstavec 1 oddílu 1 uděluje pravomoc navrhovat federální daňové zákony výhradně Sněmovně občanů. Na rozdíl od navrhování federálních zákonů obecně Senát tuto pravomoc nemá. Senátu je však dovoleno pozměňovat federální daňové zákony pomocí dodatků. Za rozhodnutím dát pravomoc iniciativy v této věci výhradně Sněmovně občanů je myšlenka, že sahat občanům do peněženky by mělo být předmětem úvah pouze zástupců občanů.

Stranou bychom se chtěli zabývat otázkou: “Pokud by Evropa byla federací, jako jsou Spojené státy americké, byla by bankovní a ekonomická krize řešena efektivněji?” Nizozemská banka (DNB) na tuto otázku ve své výroční zprávě z roku 2012 odpovídá souhlasně. V obsáhlém paragrafu 1.5 DNB jasně ukazuje, v jakém směru dokázal být americký federální systém základem pro rychlé a účinné řešení těchto krizí. Rádi bychom čtenáře odkázali na některé pozoruhodné detaily této výroční zprávy, ale ne dříve, než zmíníme jednu důležitou věc. Americký federální celek dokáže vstřebat více veřejných i jiných dluhů než EU. V roce 2012 činil americký rozpočet 24 % HDP. V porovnání s tím je EU finanční trpaslík: pouze přes 1 %. Americká federace začala sloganem “žádné zdanění bez zastoupení”. V EU to je “zastoupení bez zdanění”.

Sněmovna občanů tím pádem rozhoduje o tom, jaký druh federální daně bude zaveden: daň z příjmu, podniková daň, silniční daň, majetková daň, daň z přidané hodnoty atd. Nebo možná přenechá tyto druhy daní jurisdikcím příslušných států a vytvoří pouze jednu novou federální daň ze zisku pod podmínkou, že zároveň sníží nebo zruší daně státní, aby se zabránilo tomu, že federální zdanění bude na úkor občanů. To je vše, co bychom chtěli na toto téma říct, protože je to něco, o čem budou rozhodovat zástupci ze Sněmovny občanů. Ze stejného důvodu také nechceme zasahovat do sporu týkajícího se harmonizace daní na evropské úrovni, kupříkladu podnikové daně.

Odstavec 2 je zajímavý takzvaným Lex silencio positivo, pravidlem římského práva. Pokud prezident o návrhu zákona nerozhodne do deseti dnů, stane se zákonem. Pokud s návrhem prezident nesouhlasí, musí ho vrátit, spolu se svými výhradami, sněmovně, která návrh iniciovala. Jak již bylo zmíněno dříve, jedná se o prezidentské veto. Slovo ‘veto’ jako takové ale není v ústavě použito.

Zdá se namístě se zde zabývat jedním důsledkem americké volby obohatit princip dělby moci důmyslným systémem brzd a protiváh. Od konce roku 2012 do teď (březen 2013) blokoval prezident i Senát možnost vyřešit americkou rozpočtovou krizi. Při povrchním pohledu by bylo nasnadě vinit ústavní systémovou chybu: když obě instituce umíněně trvají na svých ústavních pravomocech, vytvoří patovou situaci, a proto je na vině ústava. Tento pohled je nicméně mylný, podíváme-li se na ten jediný důvod, kvůli kterému byly tyto brzdy a protiváhy zavedeny: nikdy více již neměla existovat moc, která by byla absolutním pánem nad všemi ostatními. To zúčastněné strany nutí prokazovat zodpovědnost, kterou jim svěřil lid, když hrozí nebezpečí vzniku patové situace. A to v sobě zahrnuje snahu o vyřešení této patové situace, buď tak, či onak. Pokračování této smutné situace nepramení z ústavní systémové chyby americké ústavy, ale spíše z neschopnosti příslušných politiků chopit se své zodpovědnosti v obecném zájmu.

Oddíl 2 - Hmotné pravomoci Evropského kongresu

Evropský kongres má pravomoc:

  1. stanovit a vybírat daně a cla na splácení dluhu Evropské federace a na krytí výdajů nutných k plnění záruky popsané v preambuli, přičemž všechny daně a cla jsou v celé Evropské federaci jednotné;

  2. půjčovat si peníze na účet Evropské federace;

  3. regulovat obchod mezi státy Evropské federace a s cizími zeměmi;

  4. regulovat v celé Evropské federaci jednotná pravidla pro migraci a integraci, kterážto budou udržována společně se státy;

  5. regulovat jednotná konkurzní pravidla pro celou Evropskou federaci;

  6. vydávat federální měnu, regulovat její hodnotu a stanovit standard pro míry a váhy; stanovit trest za padělání cenných papírů a měny Evropské federace;

  7. regulovat a prosazovat pravidla na podporu a ochranu klimatu a kvality vody, půdy a ovzduší;

  8. regulovat výrobu a distribuci energie;

  9. vytvářet pravidla pro prevenci, podporu a ochranu veřejného zdraví, včetně nemocí z povolání a pracovních úrazů;

  10. regulovat všechny způsoby dopravy a přepravy mezi státy federace, včetně transnacionální infrastruktury, poštovních služeb, telekomunikací, stejně tak jako elektronické komunikace mezi veřejnými správami a veřejnými správami a občany, včetně všech potřebných pravidel k potírání podvodů, padělání, krádeží, poškozování a ničení poštovních a elektronických informací a jejich nosičů;

  11. podporovat pokrok vědeckých objevů, ekonomických inovací, umění a sportu zajištěním výlučných práv k dílům pro autory, vynálezce a návrháře;

  12. zřídit federální soudy podřízené Ústavnímu soudnímu dvoru;

  13. potírat a trestat pirátství, zločiny proti mezinárodnímu právu a lidským právům;

  14. vyhlašovat válku a vytvářet pravidla pro zajímání na zemi, na vodě nebo ve vzduchu; zřídit a financovat evropskou obranu (armádu, námořnictvo, letectvo); umožnit domobraně vykonávat zákony federace, potlačovat vzpoury a odrážet útočníky;

  15. vytvářet všechny nutné a náležité zákony pro vykonávání předchozích pravomocí a všech ostatních pravomocí svěřených touto ústavou vládě Evropské federace či jakémukoliv jejímu ministerstvu nebo státnímu úředníkovi.

Vysvětlení oddílu 2

Tento oddíl 2 obsahuje taxativně vyjmenované pravomoci moci zákonodárné, Evropského kongresu. Charakterizuje vertikální dělbu moci uvnitř federace. Pouze tyto pravomoci - výlučně určené k péči o společné zájmy, o které se jednotlivé státy nemohou efektivně postarat samy - patří Evropskému kongresu. Žádné další pravomoci, žádná hierarchie. Esencí vertikální dělby moci je, že občané a státy požádají federální celek, aby byl tak hodný a dobře se o vyjmenované společné zájmy postaral (za což jsou připraveni platit), aniž by mu ale dali záminku myslet si, že je šéfem. Všechny ostatní pravomoci zůstanou občanům a státům, federálním celkem nedotknutelné. Státy si tak ponechají svůj vlastní parlament, vládu a soudní moc pro všechny záležitosti, které nebyly svěřeny federálnímu celku.

Oddíl 2 je naší verzí takzvaného Kompetenzkatalogu, navrhovaného Německem během přípravy Maastrichtské smlouvy v roce 1992 i mnohokrát potom, ale vždy odmítnutého ostatními zeměmi EU. Jedna z nejzávažnějších vad intergovernmentálního systému.

Náš výčet je úplně něco jiného než taxativní výčty (plurál), které jsou k nalezení ve Smlouvě o fungování Evropské unie. Nejenom, že ty nejsou přesně a opravdu taxativně vyjmenované, jsou také přidušené nekontrolovatelným principem subsidiarity, hierarchickým výkonem pravomocí a sdílením pravomocí: vše toto je prokletím ve skutečné federaci, protože eroduje suverenitu účastnících se států. Princip taxativního výčtu federálních pravomocí je jedním z největších úspěchů debat ve Filadelfském shromáždění, kterého bylo dosaženo během prvních dvou týdnů rozprav.

Nyní je příhodné citovat Franka Ankersmita, emeritního profesora historie filosofie. V nizozemské Ročence parlamentní historie 2012, pod titulem Spojené státy evropské, píše: “Není užitečné se zde stále vracet k evropskému rozhodovacímu procesu, a proto postačí zjištění, že ten odporuje všemu, co kdy bylo vymyšleno v historii politické filosofie o přijímání rozhodnutí. Tento typ rozhodování je v historii naprosto unikátní - a to není myšleno v dobrém smyslu. Při zvážení obrovských problémů evropského sjednocování by s ním mohl mít člověk slitování; ale to nemění nic na tom, že se jedná o ošklivou věc. Speciálně je tento způsob rozhodování oficiální kodifikací všech nejistot o hlavním cíli evropského sjednocování. Je to, jako kdyby evropští správci vědomě překládali tuto nejistotu do struktury vládnutí, jež je jejím organizačním projevem. Je to, jako kdyby ve struktuře vládnutí chtěli neoddělitelně zachytit neschopnost Evropy přeskočit svůj vlastní stín buď o něco dříve, nebo o něco později. To je vskutku nemožné. (podtrženo K/T)

Srovnejte to s tím, co Klinkers prohlásil v listu č. 11. Lisabonská smlouva je tak zmrzačený dokument (legislativně, demokraticky, organizačně a s ohledem na rozhodovací proces), že obroda je možná jen vybočením z těchto zajetých kolejí; vyhnutím se nástraze pokušení vylepšit systém změnou této prokleté smlouvy. Ta je plná systémových chyb. Každá její novela bude poznamenána stejnými chybami, protože ty jsou geneticky zakódované. Silné argumenty proti úpravám evropských smluv a pro nezávislou evropskou ústavu je možné nalézt také ve We the Peoples - Europa en de Amerikaanse Constitutie [My, národy - Evropa a americká ústava] od Huga Klijna.

Lidé s vedoucími pozicemi v intergovernmentálním systému si neuvědomují destruktivní vliv špatného zákonodárství na společnost. Fundamentální znalost a vhled do nutnosti promyšleného státního designu jako základu dobře fungující společnosti zjevně chybí. Dokonce, a to říkáme neradi, i v upřímně federálně smýšlejících kruzích v Evropě. Kde se tato znalost a vhled přesto objeví, není doprovázena státnictvím.

Považujeme to za nežádoucí lhostejnost k principům tvorby zákonů. Jako zlehčování a odbytí nutnosti zajistit, aby měl ústavní základ společnosti za všech okolností profesionálně formulovanou kodifikaci. I když části zákonů, speciálně správní předpisy, mají instrumentální funkci (zákon jako instrument pro dosažení politických cílů), pořád existují doktríny fundamentálního práva, které nesmějí být politiky a politikami dotčeny. Popírat toto je jako popírat, že vláda práva převáží nad tyranií. Pro hlubší pochopení konceptu ‘přehlížení práva’ odkazujeme na knihu Rechtsrelativering (Přehlížení práva) od Petera van Lochema.

Pokračujme nyní s návrhem federální ústavy. Podstatné přídavky, které jdou za rámec americké ústavy, jsou: 1. bod d, migrační politika jako federální záležitost, a nikoliv již věc náležející jednotlivým evropským státům, i když je jejich asistence při výkonu imigračních regulací nezbytná; 2. body g-j jsou nové prvky vztahující se k moderní společnosti; 3. bod n, vytvoření jedné evropské obrany (armády, námořnictva a letectva). Dobře známý spor živený národními/národoveckými sklony, ale jako příklad provinčního folklóru nehodný další diskuze pod federální ústavou. List č. 12 se již zabýval popisem smutného příběhu o pokusech založit evropskou obrannou sílu po druhé světové válce. Tím se teď nebudeme zabývat.

Tento oddíl 2 se věnuje nejdůležitější stránce federace: vertikální dělbě moci mezi pravomoci federace na jedné straně a ty náležící občanům a státům na straně druhé. Co je svěřeno Evropskému kongresu, je shrnuto zde. Neznamená to, že by tím také byl určen počet ministrů výkonné složky. Pro které domény politiky by tedy měl existovat ministr? Tuto otázku budeme řešit, až se budeme zabývat články týkajícími se výkonné moci.

Pokud jde o taxativní výčet, musíme zmínit tři drobné detaily.

Zaprvé poukazujeme na to, že Evropská federace má přirozeně pravomoc vykonávat svůj mandát nikoliv pouze uvnitř, ale i mimo území federace. Kupříkladu přistoupením k různým smlouvám. Federální pravomoci spojujeme s vnitřní i zahraniční politikou. To samé platí pro státy federace. Jak to bude fungovat, ukážeme v článcích zaměřených na výkonnou moc.

Zadruhé se musíme zastavit u poslední pravomoci oddílu 2, bodu o. V textu americké ústavy: “Tvořit zákony nutné a náležité pro výkon předcházejících pravomocí a všech dalších pravomocí svěřených touto ústavou vládě Spojených států, nebo jakémukoliv jejímu ministerstvu či úředníkovi.” Jedná se o slavnou ‘Necessary and Proper’ klauzuli: Kongres může vydávat všechny zákony, které považuje za nutné a náležité. Nicméně, pokud tyto zákony nevyplývají nezaměnitelně ze seznamu taxativně vyjmenovaných pravomocí článku I oddílu 8 (náš článek III oddíl 2), prezident je může vetovat. Případně může Nejvyšší soud rozhodnout o jejich protiústavnosti: takzvané soudní přezkoumání Nejvyššího soudu.

Zatřetí, další důležitou věcí je, že americký Kongres má ve skutečnosti více pravomocí, než jsou ty zmíněné v ústavě pod článkem I oddílem 8 (náš článek III oddíl 2). Pohybujeme se zde v doméně implicitních pravomocí [implied powers], které nejsou explicitně zmíněny v ústavě, ale jsou odvozeny z komplexu pravomocí amerického oddílu 8.

Jedna z hlavních implicitních pravomocí se týká kongresového dohledu. Tento dohled, primárně organizovaný parlamentními komisemi (standardními i speciálními), se zabývá kompletním fungováním výkonné složky moci a federálních agentur. Cílem je zvýšit efektivitu a účinnost, udržet výkonnou moc v mezích jejích bezprostředních úkolů (provádění zákonů), odhalovat plýtvání, byrokracii, podvody a korupci, ochraňovat občanská práva a svobody atd. Je to všeobjímající dohled nad celým procesem implementace politik. Nejedná se o nově přidanou vlastnost amerického systému. Byla už součástí originální ústavy a je nepopiratelným prvkem dříve zmiňovaného systému brzd a protiváh. Ústava výslovně nehovoří o tomto kongresovém dohledu, ten je ale považovaný za neoddělitelné prodloužení legislativní moci. Pokud máte moc vytvářet zákony, měli byste mít také moc kontrolovat, cokoliv se v souvislosti s jejich vykonáváním děje. Samozřejmá záležitost ve správních procesech.

Pochopitelně se objevily pokusy tvrdit, že jsou tyto implicitní pravomoci v rozporu s americkou ústavou. Nejvyšší soud ale vždycky taková tvrzení zamítl. To je v souladu s vizí prezidenta Woodrowa Wilsona (považovaného akademiky vědy veřejné správy za prvního veřejného administracionistu), že by měl být tento parlamentní dohled považován za stejně důležitý jako tvorba zákonů: “Stejně důležitý jako legislativa je bdělý dohled nad administrativou.”

To vše s vědomím toho, že americká ústava v článku I oddílu 9 určuje, v jakých mezích smí Kongres uplatňovat své taxativně vyjmenované pravomoci z oddílu 8.

Rádi bychom upozornili na některé specifické odstavce našeho upraveného oddílu 2.

Nejdříve odstavec a, pravomoc stanovit a vybírat daně atd. Daně jsou nutné pro splácení dluhů a “společnou obranu a blaho Spojených států”. Citovaná slova jsme nahradili pomocí: “nutných k plnění záruky popsané v preambuli”. Generování vlastního příjmu pro federální celek by dle našeho názoru mělo jít dál než jen ke splácení federálních dluhů a financování výdajů v oblasti obrany a obecného blaha. Kromě výslovné zmínky o nutnosti schopnosti splácet dluhy pokládáme za důležité zmínit přímo záruku v preambuli. Tedy stanovení a výběr daní atd., aby bylo možno financovat výdaje za “svobodu, řád, bezpečí, štěstí, spravedlnost, obranu federace před nepřáteli, udržitelnost životního prostředí, stejně jako přijmutí a toleranci rozmanitosti kultur, vyznání, způsobů života a jazyků všech, kdo žijí a budou žít na území spadajícím pod jurisdikci federace”.

V americké ústavě se odstavci c říká ‘Commerce Clause’. Z pohledu Obamovy nabídky v jeho posledním Poselství o stavu Unie vytvořit novou obchodní smlouvu mezi USA a EU bude mít uplatňování tohoto odstavce velikou důležitost pro obnovení finančně-ekonomického postavení EU. Souhlasíme s Koenem Berdenem a Marcelem Canoyem v jejich článku EU kikkert op van vrijhandel met de VS [EU se revitalizuje volným obchodem s USA] z nizozemských novin NRC Handelsblad z 16. března 2013, ve kterém tvrdí, že odstranění obchodních bariér má velký význam pro ekonomickou obnovu EU. Je to rovněž důležité z hlediska našeho návrhu udělit šest zastupitelských křesel bez hlasovací práva v Senátu skupině zemí AKT. Ekonomické přežití Evropy do velké míry závisí na její schopnosti institucionálně zakotvit zcela nové pohledy na obchodní vztahy v základech její státní organizace.

Oddíl 3 - Garantovaná práva jednotlivců

  1. Imigrace osob, která je státy považovaná za přípustnou, nebude Evropským kongresem zakázána před rokem 20XX.

  2. Právo na habeas corpus není pozastaveno, až na případy, kdy je to považováno za nutné pro veřejnou bezpečnost v případech revolty nebo invaze.

  3. Evropskému kongresu není dovoleno přijmout retroaktivní zákon ani zákon o občanské smrti. Není mu ani dovoleno přijmout zákon poškozující smluvní závazky či soudní rozhodnutí jakéhokoliv soudu.

Vysvětlení oddílu 3

Oddíl 3 se zabývá fundamentálními omezeními - za účelem ochrany jednotlivce - federálních pravomocí přidělených Evropskému kongresu v oddílu 2. Tento stručný oddíl 3 o právech jednotlivců bude v tomto návrhu ústavy stačit. Není třeba ničeho dalšího. Vskutku, článek I odstavec 3 tohoto návrhu se hlásí k Listině lidských práv Evropské unie, kromě sporného principu subsidiarity, a federace podle téhož odstavce přistupuje k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, uzavřené v rámci Rady Evropy (viz list č. 21).

Odstavec 1 oddíl 3 nám říká, že státy mohou po dobu několika let pokračovat se svou imigrační politikou. Od roku 20XX začne imigrace nicméně spadat pod federální politiku. Učiněním tohoto posunu zahájí federace politiku zvaní a vítání cizinců, při platnosti určitých podmínek, spíše než politiku zavádění byrokratických mechanismů a odrazovacích právních konstrukcí, které by jim měly zabránit ve vstupu do Evropské federace, nebo je z ní vypovědět. Evropská federace by mohla dobře využít desítky milionů aktivních, podnikavých ‘disidentů’, kteří by vytáhli evropské hospodářství z jeho krize a vyrovnali by stárnutí současné evropské populace. To vyžaduje migrační politiku výhodnou pro Evropu i migranty. Evropští tvůrci politik se mohou inspirovat z úspěšných politik ve federacích jako Austrálie, Kanada a USA.

Oddíl 4 - Omezení pro Evropskou federaci a její státy

  1. Žádné daně ani cla nebudou odváděny z transnacionálních služeb a zboží mezi státy Evropské federace.

  2. Žádnou regulací nebude upřednostněn obchod či daně v přístavech a letištích států Evropské federace; ani nebudou lodě či letadla mířící do nebo z jednoho státu povinovány vstoupit, opustit nebo platit poplatky v jiném státě.

  3. Žádný stát nesmí přijmout retroaktivní zákon ani zákon o občanské smrti. Není mu ani dovoleno přijmout zákon poškozující smluvní závazky či soudní rozhodnutí jakéhokoliv soudu.

  4. Žádný stát nebude vydávat svou vlastní měnu.

  5. Žádný stát nebude bez souhlasu Evropského kongresu zavádět žádné daně nebo cla na dovoz či vývoz služeb a zboží, kromě toho, co může být nutné pro provádění inspekcí dovozu a vývozu. Čistý výnos všech daní a cel uvalených kterýmkoliv státem na dovoz a vývoz bude pro potřeby pokladnice Evropské federace; všechny související regulace budou podléhat revizi a kontrole Evropského kongresu.

  6. Žádný stát nebude mít bez souhlasu Evropského kongresu armádu, námořnictvo ani letectvo. Nebude vstupovat do žádných dohod nebo smluv s jiným státem federace nebo s cizím státem, nebo se zapojovat do války, ledaže by byl sám napaden, nebo čelil bezprostřednímu nebezpečí, jež vylučuje prodlení.

Vysvětlení oddílu 4

Podle odstavců 1 a 2 tohoto oddílu není státům ani federaci dovoleno přijímat nebo mít zákony omezující nebo bránící ekonomické jednotě federace. Vnitřní trh federace a EU je svobodný.

Opakujeme, že pravomoci, které nejsou explicitně svěřeny Evropskému kongresu článkem III oddílem 2 ústavy, jsou pravomocemi občanů a států. To je druhou stranou mince s názvem ‘vertikální dělba moci’. Amerika nicméně považovala za užitečné a za nutné nejenom omezit Kongres v článku I oddílu 9, ale také připomenout státům, že ani jejich pravomoci nejsou neomezené. Za tím účelem vyjasňuje americký článek I oddíl 10 (náš článek III oddíl 4), co by státy neměly dělat.

Odstavec 3 omezuje legislativní pravomoc států ve stejném duchu, jako je omezena legislativní moc federace, jak je zmíněno v oddílu 3 odstavci 3, aby byla zachována právní jistota, neomezovala se moc soudní a byla ochráněna existující práva občanů. Důležitá je také další věc, často projednávaná Nejvyšším soudem, a sice, že žádný stát nemůže přijmout zákon rušící smluvní závazky. Právní jistota pro smluvní strany a strany soudního sporu je vyššího řádu než možnost prohlásit smlouvu či soudní verdikt za neplatný.

Odstavec 4 říká, že žádný stát federace nemůže vydávat vlastní měnu (vycházeje z Listu federalistů č. 44 od Jamese Madisona). To je jasné varování skupinám, které navrhují opustit eurozónu a navrátit se ke svým předchozím národním měnám. Státy Evropské federace nicméně mohou vydávat dluhopisy a jiné dluhové cenné papíry za účelem financování svých rozpočtových deficitů. Jinými slovy navrhujeme v eurozóně zřídit podobný finanční systém, jako mají Spojené státy.

Odstavec 5 určuje, že zavádění dovozních a vývozních cel není dovoleno, pokud jej nepovolí Evropský kongres. Ale i tak si mohou státy účtovat částku na pokrytí svých výdajů spojených s inspekcí vývozu a dovozu. Čistý výnos z povolených cel jde do pokladnice. Tato věc může dosáhnout vysoké příčky v agendách námi navržených šesti senátorů (bez hlasovacího práva) zastupujících v evropském Senátu země skupiny AKT.

Odstavec 6 ještě jednou zdůrazňuje, že obrana je federální záležitostí. To jest, že Kongres smí rozhodnout, že stát může hostit část ozbrojených sil, které jsou v naléhavých případech připraveny zasáhnout.

Oddíl 5 - Omezení pro Evropskou federaci

  1. Žádné peněžní prostředky nesmí být čerpány z pokladnice, až na účely určené federálním zákonem; finanční výkaz Evropské federace bude zveřejněn každý rok.

  2. Evropská federace neudělí žádný šlechtický titul. Bez souhlasu Evropského kongresu nepřijme žádná osoba zastávající veřejný či důvěrný úřad žádný dar, odměnu, úřad nebo titul jakéhokoliv druhu od žádného krále, vládce ani cizího státu.

Vysvětlení oddílu 5

Myslíme si, že tento oddíl hovoří sám za sebe.

To je naše verze moci zákonodárné pro Evropskou federaci. Jak jen to bylo možné, nechali jsme se vést textem americké ústavy. Je tedy myslitelné, že slova či věty nezbytné pro federální Evropu mohou chybět nebo nejsou správně vysvětleny. Případně jsme se mohli zabývat záležitostmi, které nejsou pro Evropskou federaci zapotřebí. Z tohoto důvodu jsme, stejně jako v případě zbytku našeho návrhu ústavy, otevřeni k doplnění a vylepšení textu lidmi, kteří jsou v této oblasti zkušenější.

Se svolením autora přeloženo z angličtiny.

Autor: Jakub Jermář | pondělí 13.1.2014 10:12 | karma článku: 6.84 | přečteno: 354x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Jan Pavelec

ČR má se svým upoceným pojetím liberalismu 200 let zpoždění.

Podle Listiny základních práv a svobod se Česká republika nesmí vázat na jakoukoliv výlučnou ideologii či náboženské vyznání, a podle Ústavy má být státem sociálním, nikoliv (neo)liberálním.

28.3.2024 v 15:50 | Karma článku: 11.99 | Přečteno: 154 | Diskuse

Jan Bartoň

Přichází nový věk – volíme mezi tragédií a realismem

Pan Václav Vlk starší uveřejnil skvělý komentář k současné mezinárodní situaci pod titulkem Přichází nový věk tragédie. Abychom předešli tragédii, musíme zvolit realismus.

28.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 27.81 | Přečteno: 561 | Diskuse

Petr Duchoslav

Ruský břeh Roberta Fica

Jsem proslovenský, dělám vlasteneckou a suverénní politiku, vše jen pro národ. Tak by se stručně dala charakterizovat politika staronového premiéra Roberta Fica. Zní to sice líbivě, ale realita je bohužel jiná.

27.3.2024 v 9:24 | Karma článku: 25.26 | Přečteno: 524 | Diskuse

Petr Štrompf

Utažený kremelský šroub. Stržený závit pak způsobí pohromu

Islamisté vraždící v Moskvě. Mrtví na obou stranách ukrajinské fronty. Represe režimu, žijícího ve strachu o sebe samého. Šrouby stále utahuje a bude je utahovat ještě víc.

26.3.2024 v 17:34 | Karma článku: 18.92 | Přečteno: 471 | Diskuse

Michal Sabó

Rudá záře nad Moskvou aneb mají teroristi právo na soucit?

Útok v Rusku, při němž útočníci v koncertním sále na okraji Moskvy v pátek zabili nejméně 133 lidí a mnoho dalších zranili, nám nastavil zrcadlo. Máme Rusko litovat?

26.3.2024 v 7:13 | Karma článku: 36.52 | Přečteno: 2311 | Diskuse
Počet článků 29 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 372
Jsem softwarový inženýr, milovník historie a tvůrce svobodného software. Přeložil jsem Evropské listy federalistů do češtiny. Chci Evropu občanů, od občanů a pro občany. Nechci Evropu šéfů vlád, od šéfů vlád a pro šéfy vlád.

Seznam rubrik

více

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...